Zpovědi

Nejtěžší je, naučit se žít sám se sebou. Tolik let jsem jen poslouchala, jak jsem špatná a k ničemu, jak jen všem ničím život, že se toho pocitu nemůžu zbavit. Po všem, co jsem prožila nedokáži věřit lidem, ale přesto věřím v jejich dobro, což je docela paradox. Snažím se lidem pomáhat, protože věřím, že je to správné, a že by si lidi měli pomáhat. I když jsou to denní maličkosti, jako pomoci nějaké mamince s kočárkem do šaliny, pustit někoho sednout, dát oblečení na charitu, dát hudebníkům
nějakou minci, nabídnout chvilkové bydlení příteli, který přijde o střechu nad hlavou, či jen někoho vyslechnout, někomu třeba i taková maličkost může pomoc. Ale když si stoupnu před zrcadlo
vidím jen člověka, kterého nenávidím.

Právě jsem si přečetla svoje staré zpovědi a musím říct jen "WTF??". Pořád jsem si říkala, že jsem se vlastně od svých patnácti ani nijak výrazně nezměnila (kromě ubývajících uhrů a váhových výkyvů :D ). Ale když čtu, v jakém bídném stavu jsem tehdy byla, říkám si... oukej, asi už jsem trošku dospěla. Zároveň se ve mě probudil takový zvláštní pocit nostalgie a toho, jaké to tehdy bylo. A i když jsem si myslela, že jsem na dně a nemůžu se z něj vyhrabat... Upřímně, teď bych byla za ty problémy, co jsem měla ve třinácti, patnácti, moc ráda .
Neberte to jako ódu na mojí dospělou sofistikovanou duši, pořád jsem do jisté míry rapl, poděs a labilní hysterka, jen jsem si chtěla po sto letech napsat zpověď .

Chtěl bych si přečíst svoje staré zpovědi a nevim jak na to, achjo :(

Vždy jsem si přála věnovat se kreslení. Teď se mi jedny dveře zavřely a otevřely se mi ty, na které jsem tak dlouho čekala. Neměla bych váhat a otevřít je,když jsem si to tolik přála, ale když tu možnost mám,najednou se bojím a váhám. Co když zjistím že to nemá cenu? Že je to k ničemu? Že jdu celou dobu za jedním velkým omylem? Ano, nejspíše se poučím a najdu si něco jiného. Jenomže zrovna u tohohle mě to bude mrzet. Když to nezkusím,třeba se tomu zklamání vyhnu....

Kéž by ten zmatek v mé hlavě skončil....

Stalo se vám někdy, že něco vyůstilo ve výsledek, kterej jste třeba dříve nečekali? U mě se to děje právě teď. Vidím jak už se zavírají dveře jedné kapitoly, která se nevyvedla. Teď už zbývá jen pootočit klíčem a vše se stane nenávratnou minulostí. Chce to vůli a sílu.

Jenom tak

Proč mi není jedno co si o mě ostatní myslí? Nikdo mé pocity nevnímá? Všichni se m svěřují se svými problémy, ale já?! Připadá mi, že křičím ale nikdo neslyší! Že chci skočit, ale nikdo to nevidí! Všichni vnímají mé zápory ,a mé klady přehlížejí! Je tak špatný chtít, aby mi někdo řekl: ahoj, jak se máš? A myslel to vážně? Chci brečet ale nemůžu. Potřebuju aby mi někdo odpustil, a myslel to važně...

Cítím se jako neviditelná!

Jak tak pročítám své staré zpovědi...chjo kde jsou ty časy kde jsou ty problémky které mě tak trápily?? Proti tomu co je teď to byla selanka... není nad to když dá život člověku pořádně po tlamě...No snad to k něčemu bylo a dospěla jsem...iluze se sice válí v prachu ale už vím co chci...

ve svých 25ti letech konečně vím co chci a kým chci být...no snad není pozdě...

Ako (od)plašiť ľudí - zaručený, jednoduchý a recyklovateľný návod v troch krokoch:

1. Uvedomte si, že ľudia majú ľudí v piči, pokiaľ od nich nemôžu získať to čo chcú. Rozhodnite sa, že tým pádom venovať im pozornosť a energiu je zbytočné, a najrozumnejšie a najpoužiteľnejšie riešenie je tiež mať ľudí v piči.

2. Zotrvajte v tomto veľmi prospešnom a zdravom stave, až kým sa neobjaví niekto, kto vyzerá že ste ho niečím zaujali, a že možno bude ochotný len tak komunikovať. Keď nastane tento moment, tak sa, nepoučene, hlúpo a krátkozrako nechajte zavaliť vlnami eufórie že možno predsalen nie všetci majú v piči, a vrámci tejto eufórie a nadšenia sa pokúste s dotyčným komunikovať, pokiaľ možno čo najotvorenejšie a najúprimnejšie, a samozrejme bez nejakého stráženia koľko toho z vás vypadne

3. Zistite, že reakcie sa vám nedostane.

4. Pokračujte krokom jedna.

Chodím do školy,v květnu maturuji,doma - na oko fajn rodinka,ale lží prohnilá,lži vede matka s milencem svým,její život to ale je a je krátký,s mím otcem ho stejně zbytečně ztrácí .Starší sestra,prý jsme stejné,rodiče ani nevidí,že už jsme jiné.Nezájem,neochota,otcův vztek,vzbuzují můj hněv.Postel moje prázdná je,ráno,odpoledne ,v noci,klidně i několik dní,nikdo v ní nespí.Uprostřed noci,odcházím pryč,ráno jak zloděj vracím se domů,když potkám někoho , předstírám že sem zrovna vstala,vypiju kafe,dám si jed,jedu do školy to můj svět.Hledala jsem svobodu a klid,nechala jsem si,okovy nasadit !Bez jedu ráno,nemusím ani vstát,pokud ano,brzy se mi chce zasespát.Dny,týdny,měsíce ,slévají se v jeden dlouhý den,s nocí nepřichází už žádný sen.Noc je den a den je noc,místo snění a klidu tělo jen vypne,ležím a spím klidně celý víkend..Celá noc a den spánku ,je pro mě nic,za rok,můj dluh dosahuje vysokých hranic.Neplatím jen penězi,ale i tělem - dvacet kilo,odlétlo s větrem.Chemie neničí jen moje tvéře,přepážka nosní pomalu pláče.Docela pěkné děvče,co ty divné tiky,ruce třesoucí se jak stařeně? Aspon že má živou jiskru v oku..no dokud se neukáže,že ta jiskra v oku mi svítí v noci potmě jak kočce..Horké rudé ruce,naběhlé žíly,otrávená krev v nich proudí..Tělesná schránka je mi jedno,zevnitř rozežraná,ale navenek jdto e to.Moje duše ale trpí - občasné výčitky,strach,představy,bludy..nevím kde je střed pravdy.Touhle nemocí trpí i mí známí,je to nakažlivé,známe se od školky,přišel s tím jeden,po čase se už všichni vezem.Chyba byla zhusit to,ale je pozdě,nikomu ale neradím,at na to kašle! Všechno je jen v tobě,je to o silné vůli.. Myslíš že ji máš a že to ukočíruješ,běž si ,zhus to též.Silnější je to než bolest,nenávist i láska,neudělá to z tebe zvíře,ale ztratíšv sobě člověka.Uvidíš co normálním očím je skryté - špínu,krádeže,nemoci,paneláky,sídliště,obchody,šedivé ulice,mezi dětmi a matky s kočárama jede byznys ulice.Podělávky,čorky,dealeři,překupníci,bez určitého vědění,nepoznáš je na ulici.Auta,s kouřovýma sklama,každý den parkují bokem,lidi se tam točí jak v taxiku,ale řidič vždy sám jede.Za městy v noci,sjíždí se auta,policajt drží hubu ,zastavují jiné auta.. MOhla sem psát rozumně,ale ted se mi nechce,stejně sem uplně v píče.říká se není smažka jako smažka,ze začátku to muže být i pravda,nakonec jsou všichni stejní,stejně ztracení..stejně jsem zjistila,že všechno je tady hnus a špína..Jsem nemocná,nemocí zákeřnou,nakažlivou,zabije ona mě nebo já sebe.jde to léčit,stopy jsou na furt,roky a roky čistoty ,pořád tu bude ta chut. Je to bílá nemoc.Bíla nemoc jménem PERVITIN.

Kdo to dočetl je borec :D jestli je tu nekdo podobný,mužem vymenit kontakt,pokecat..

Pripomenu jen tve sliby Dvc, aby jsi vedel že všechno zlé co činíme ma i nasledky,když ten druhy verí a da sve srdce a život tomu druhemu.Udela co by nikdy pro nikoho jineho neudelal..byla to snad jen hra pro tebe?sakra vím že nejsem dokonala,mam chyby ,ale co jsi mi provedl ty nemam slov a stale nechapu,no divím se spíš že tady jeste jsem,jak jsi jen mohl .Proč,jak jsi mohl vytvorit tyto basne pro me,a pak jak krysa mi vrazit nuž do zad... neverim uz po tom co se stalo že jsi kdy mluvil pravdu, že jsi me miloval ..žila jsem ve tve lžy s nadejí a vírou...kdyz se pomalu po roce davam trošku dohromady tak mi zas bereš vuli žít a jít dal, nevim o ničem šílenem v mem chovaní co bych ti udelala že by ti dalo pravo me takto ubližovat,ozves se jako by nic a zas ve mne vže probudíš,zbytecne,jestli potrebujes utesit sve černe svedomía tak opravdu nechybí mnoho a už to nezvladnu... newim co hrajes s mym srdcem za hru,verila jsem ti

For AvC :)
Nechci o Tobě snít,
jen s Tebou chci žít,
v náruči Tě mít,
pak něžně rty Tvé políbit..

Lásku svou a srdce Ti dám,
Akaško Von Carstein,
bud' navždy jen má..

Jsi světlo v mé duši,
jsi úsměv, co každému sluší,
jsi štěstí, které potkalo mne,
snad Naše láska,
..........věcnou zůstane...
Neopouštěj mě..

Po tvých rukou teče rudá krev,

Když vzpomínáš co provedl ti svět.

Tvé neustálé myšlenky mě děsí,

Když mluvíš o vysvobození.

Bolest je to jediné co máš,

mám strach jestli ještě odoláš.

Sráží tě vše do kolen a já to vím,

Ale řekni mi jak žiletku ti nahradím.

Nechci ti u hrobu stát,

A poslední sbohem ti dát.
Prosím už neřeš se,
vždyt‘ tě mám rád!
Neopouštěj mě prosím!!

Pochopí snad jen Dvc..chci jen vedet co to ma vsechno znamenat a co odeme ted chces? proc ted jses ozval

Kolo roku se otočilo já si vzpomněl na MM... Zajímavé že jsem si na MM vzpomněl jen když mi bylo smutno nebo sem sklouzával ke špatným náladám. Leč místo toho abych se přihlásil a mrkl co nového nebo si postěžoval, sedl jsem k notebook a psal... Byli o nebylo to plodné období a za ten rok se toho mnoho stalo...

Před čtrnácti měsíci sem si tu vylil srdíčko ve zpovědnici, těsnou vetšinou my bylo odpuštěno a dostal jsem i několik rad... A některé i pomohli... Více méně...

Na feróvku sem pořád stejně v háji... Jen to podle vlastních zásad a 11. přikázání nevzdávám a jdu stále dál... Opravdu nejsem typ co vzdává snadno:)

Co se nezměnilo? Jsem stále sám, osamělí poutník po hvězdách, jenž příběhy sbírá a mění je v hvězdný prach... Bloudím stále dál a dál, Jen blázen! Žádný princ či král...
No jo hold sem jen takové "depresivní zvířátko":D

Co se změnilo? Přišel jsem o práci... Což vzhledem k smlouvě na určito nebylo tak divné...

Místo pobytu... Z mého podnájmu v Rychnově nad Kněžnou jsem se přesunul na vilu Sklenářku kde jsem se přiblížil přírodě, leč dobře zamýšlený projekt nevyšel, Ti z vás kdo si dali v Craperii na Sklenářce palačinku od šefkuchaře Monttyho, máte výjimečný zážitek který se už žel nebude opakovat:D Přeji Sklenářce víc štěstí něž měla se mnou...

Poté jsem se zbaběle na několik měsíců stáhl k prarodičům na venkově... Tam jsem přečkal zimu a opravdu se přiblížil k přírodě, dokonce si vysloužil i mozoly od zdravé práce na zahradě a v lese... Žel v hledání práce jsem byl neúspěšný... Dokonce jsem si začal myslet že jsem opravdu tak k ničemu že mě nikde nechtějí...
Tentokrát sem se však mýlil... Což dokazuje můj stav nyní... V práci si mne váži pro moji pracovitost a ochotu přijít do práce když je třeba... A samozřejmě že to dostanu dobře zaplaceno... Zvláštní pocit, ale vřele doporučuji všem šikovným lidem někdy prožít...

A tak jsem uděla krok o kterém jsem si myslel že ho nikdy neudělám... Opustil jsem rodné Bioihemikum a začal objevovat krásy jižního pobřeží bájného Albionu... Našel jsem tu bydlení, práci a sem tam i nějakou tu seberealizaci... Při pohledu na moře se básničky píšou téměř sami, a po kváskovém chlebu je také docela poptávka...

Tentokrát nehledám odpuštění a spasení... Začal jsem si své samoty vážit... Jediné z čeho mám strach, krom toho že mi nebe spadne na hlavu, je to jestli budu po tak dlouhé době schopný navázat ještě někdy vztah... Nebo je samota mojím věčným údělem?

A moji tvář již dlouho nezdobí pochmurný pohled a svěšené koutky... Spíš jiskra v oku, potměšilí úsměv uličníka a písnička na rtech... Sice seděla u vody a žrala jahody není z klenotů... Ale vždy potěší, a místní domorodci stejně rozumí jen slovu "chuligán":D

Také jsem přestal chodit k lazebnici a opravdu mi "s té velké lásky narostli vlásky a stal se ze mě chuligán":D

Je to paradox...

Tenkrát před více jak rokem i MM mi pomohlo a Ti kteří poradili... Samotná zpověď mi pomohla, a rady, nebo spíš samotný zájem ostatních mne pozvedl na duchu...

Pokud zavítáte na jižní pobřeží Albionu dejte vědět... Zajdeme na jedno...

Nanapsanou Město Mrtvých
Tvůj poutník po hvězdách
Montty Jack

Juch... :D

S frajerkou sme dva roky a osem mesiacov. Minulý týždeň bola na psychiatrií, dostala u mňa doma záchvat, vytiahla na mňa nôž, chcela ma zabiť, ale nespravila to a ja som to vedel. Preto som sa jej nebál, zavolal som jej rodičom pretože sám by som to nezvládol keď ani sama poriadne nevedela čo sa deje. Odviezli ju zato na psychiatriu. Všetci z jej rodiny jej tlačili do hlavy, že sa jej otočím, že ju zahodím, že ja takú chcieť nebudem. Omyl, ostal som, chodil ju pravidelne denno denne navštevovať, bol to skvelý pocit vidieť úsmev zato, že som prišiel. Ostal som s ňou aj keď ma podviedla, síce bola opitá ale alkohol pre mňa nieje výhovorka, verím jej že sa to už viac nezopakuje. (aj také veci sa vo vzťahu stávajú). Nejsom kokot že som s ňou ostal, ja to viem. Robí ma šťastným a ja sa snažím robiť ňu šťastnou. Konečne po týždni ju odtiaľ pustili..krásne, konečne v mojom náručí sme sa mohli topiť dokedy sme chceli. Bez časového obmädzenia. Dobre, ja mám 20 ona 17, vek nieje dôležitý ak to človek v hlave má v poriadku. Ale podľa jej rodičov nemá. Jediné čo ma mrzelo bolo, že keď odišla odtiaľ tak na druhý deň som prišiel k nej a dovolila si byť ku mne odporná. To pochopím, ale čo ma najviac bolí je to, že si neváži sama seba, tým, pádom aj ľudí naokolo a že si necení čo som pre ňu všetko spravil. Ja viem, že to od nej nemôžem chcieť alebo ju do toho nútiť, ona sama si to musí uvedomiť. Štvrtok, šiel som si zahrať futbal, nej sa to nepáčilo a poslala ma do piče. Tak som jej navrhol pauzu, myslel som si že je to tým že moc často sme spolu. Ona schytala ďalší záchvat, ale doma. Potom mi s plačom na druhý deň volala a vrieskala, aby som prišiel, aspoň na 5 minút k nej (do vedlajšej dediny asi 25 km) Ale ja som jej povedal, že neprídem, pretože ma hnusne poslala do piče, znadala mi a nezdvíhala mi pričom som mal velký strach o ňu. To som jej povedal, že kvôli tomu neprídem, že niesom jej rohožka a že dobre vie že vždy jej pomôžem, ale nemôže očakávať, že sa za ňou priplazím keď ona zapíska a pritom bude na mňa ešte odporná. Spravil som dobre, že som neprišiel? Ja neviem, ja si úprimne myslím, že aj áno. A dnes? dnes som sa dozvedel, že je znova na psychiatrií. Napísal som jej mame, že to jej nepomôže, ona potrebuje skupinovú terapiu aby sa o problémoch rozprávala s inými ľuďmi, na koľko všetko chcela riešiť zabitím alebo rozchodom. Aj keď budem trpieť a bude ma to bolieť, stále tu budem pre ňu a vždy budem pri nej stáť aj keby som mal prísť o poslednú črepinu z môjho už rozbitého ale stále zamilovaného srdca. Sám som jej povedal jednu najdôležitejšiu vetu v mojom živote a to : Aj keď nebudeme spolu, mne postačí iba pocit, že ty si šťastná, potom budem šťastný aj ja. Nie není to tým že som mladý a možno sprostý?. Nie, iba zamilovaná duša ktoré už je v beznádejoch. Ona bola v poriadku ale posledné dva mesiace...ja neviem čo ju zmenilo. Dnes sa idem pokúsiť navštíviť ju na psychiatrií, je otázne či ma pustia k nej (neviem či jej rodičia zakázali aby som ju navštevoval, keď áno, spravili peknú pičovinu) keď ma k nej pustia, uistím ju že ma nestratila a že nikdy nevyroní slzu kvôli mne ani kvôli ničomu inému. Ako som jej povedal- My dvaja proti svetu. Pretože svet sa nás snažil rozdeliť, ale nepodarilo sa a nepodarí"!!! Keď ma k nej nepustia, napísal som jej list kde som jej vyznal moju lásku sto krát silnejšie ako pred tým, priložil k tomu našu spoločnú fotku lebo ona ju potrebuje viac ako ja. Milujem ju viac ako jej rodina dokopy a aj som im to dokázal. Vážim si ju viac ako seba (ale aj seba si vážim) cením si ju, milujem, hlavne milujem...

Nedokáže bezo mňa ísť ďalej, ja bez nej tiež nie.Bude zaujímavé teraz ísť autobusom a revať, proste revať, plakať,smútiť.Teraz najviac čo môžem spraviť a o čo sa budem úplne zo všetkých síl snažiť je to, dať to všetko do poriadku aby to bolo také ako

Odohnala som si od seba všetkých blízkych svojim správanim,aroganciou.Už nemám nikoho na koho by som sa mohla obratiť.Ale to ma až tak neštve.Mňa štve skôr to , že ma to neštve vôbec.
Som akosi spokojná sama zo sebou.Spokojná,že som sama...a že ma už nikto nemá rád,ale pritom nechcem byť sama...Teda skôr sa asi presviečam,že mi je samej lepšie.Nie,fakt neviem.Ja už ani neviem čo som chcela napísať.
Sakra...áá je to jedno,neviem.
Ako to napraviť,ako to dať doporiadku,ako sa vrátiť do normálu?Už nedokážem urobiť nič.Robí mi problem sa srozprávať s ľudmi,robími problém vymyslieť nový námet na fotku,maľbu,robí mi problém sa osprchovať,zaspať,neskutočne ma všetko vytáča.Proste mi robí probblém čokoľvek urobiť,k niečomu sa prinútiť...stále mám pocit ako by ma niečo blokovalo.

Totálna strata záujmu o okolitý svet...dá sa to napraviť?

Nejdu se sem ani moc zpovídat, spíš si sem jdu pro radu. Již od raného dětství tíhnu ke koním. Máma mi vždycky říkala, že to je jen dětské poblouznění, které mě hned pustí. Jenže nepustilo. Bohužel jsme zrovna mezi bohaté lidi nepatřily, a tak jsem si tenhle koníček nemohla dovolit. Nyní jsem konečně schopná ušetřit nějaké ty finance sama a koně si dopřát. Ke koním docházím zatím pouhé dva měsíce, ale nesmírně mě to baví a naplňuje. Jenže mé hodnoty se od dětství trochu posunuly a já si kladu otázku: jaká je pro mě budoucnost u koní? Nikdy si vlastního nepořídím, takže moje jezdecké schopnosti mi budou k ničemu a já budu dál cpát peníze do cizích koní. Jde mi o to, jestli v tomhle zájmu pokračovat? Díky koním si nemohu dovolit např. jiné cvičení, např. mě trochu uchvátilo cvičení BOSU, ale můžu si vybrat jen jedno nebo druhé. Přece jen cvičení BOSU mi pomůže s bolestmi zad apod. Dále je tu doučování angličtiny, což si myslím, že do budoucnosti je hodně potřebné, ale díky koním mi na doučování také nezbývá mnoho peněz a mohu si ho dovolit pouze 2x do měsíce. Prostě by mě zajímalo, zda byste se dokázali odpoutat od koní a raději zvolili doučování angličtiny a jiné cvičení? Třeba bych se v budoucnosti ke koním mohla vrátit, až budu mít někde práci na hlavní pracovní poměr a nebudu jen studující brigádnice, ale tohle je ve hvězdách. Já už nad touhle otázkou přemýšlím zhruba týden a vůbec nevím, jak se rozhodnout. A bohužel se musím cca do 14 dní rozhodnout.

???

Jsem těžce v hajzlu.. 13. zápočet ze statistiky ,15. zkouška z matiky, 17. zkouška z chemie a to chtějí ještě 16. fyziku..
Jsem fakt v hajzlu, chemii vůbec neumím, fyziku už vůbec ne a matiku.. Existuje kurva vůbec někdo, kdo umí z obrázku určit meze u dvojného a trojného integrálu?

kaput

Svět je plný falešných lidí... komu máme věřit a komu ne? Co když těm, co nejvíce věříme jsou právě ti, kteří nás obelhávají? Pomluvy, lži, nadávky za zády... mě to tak štve! Co si o tom myslíte vy? Co by jste mi poradili jak proti tomu bojovat? Nechat to být, nebo jim všem těm kreténům rozbít držku nebo jinak si je podat?

Jak s tím bojujete vy?

Dlouho jsem přemýšlela jestli to napsat,jelikož se narada svěřuji,ale je čas se sebou něco dělat. Už delší dobu si uvědomuji,že mé chování není zcela v pořádku, ale nevím proč to tak je. Jsem bez nálady a nechce se mi ani jíst. Hodně jídlo vynechávám,což při mé váze není bezpečné, ale nemám na jídlo ani pomyšlení. Jsem hodně uzavřená do sebe, mám pocit,že kdybych někomu něco řekla otravovalo by ho to a nechci nikomu přidělávat starosti. Záleží mi více na ostatních než na sobě. Upřímně se nenávidím. Vím,že chybovat je lidské, ale některé mé chyby si odpustit nedokážu, připadám si jako strašný člověk. Navíc nedokážu lidem věřit, bojím se někoho si pustit blíže k tělu, protože se bojím,že mu ublížím a že on ublíží mě(mám s tím totiž nepříjemné zkušenosti). Když mi někdo ublíží je pro mne jednodušší být naštvaná na sebe než na ostatní. Nevím proč. Vždycky mám pocit,že za všechno můžu já,že já jsem ta špatná a že nemám právo na to si věřit. Bojím se změnit svůj postoj k sobě i když bych ráda. Nevím jak na to. V posledních dnech často jen bezmyšlenkovitě sedím,zírám do prázdná a připadám si jako monstrum. Baví mě pomáhat ostatním,ale neumím to,když mám sama tolik problému. Nechci být taková. Ráda bych si věřila,ale vždycky když jsem to zkusila, dopadlo to špatně. Vůči ostatním jsem si utvořila určitou zeď a vždycky je raději od sebe odeženu,protože mám pocit,že kdyby byli semnou zklamala bych je a ublížila jim.Nevím co mám dělat aby se to změnilo. Všechny mé pokusy byly marné a jenom se to vždycky zhoršilo. Už ani nemám chuť to zkusit znovu. Ale jedna malá část ve mě,by to ráda změnila.

Jak se mám přestat nenávidět....

Nechci se zpovídat, jen bych si rád vyslechl názor dalších lidí - před několika lety jsem občas začal přemýšlet o nějakém cíli či smyslu svého života. Pokaždé, když se ale zamyslim, nemůžu najít odpověď. A nemyslím nějakou správnou, ale vůbec žádnou. A to trvá stále až doteď. Zažil jsem si různé věci, bydlím dávno sám a kolikrát nebylo pomalu za co jíst, sem tam nějakej ten dloužek a tak. Teď se mi finanční situace o dost zlepšila (až nečekaně :D ). Mám nadstandartní plat, vcelku slušnou práci, fajn přítelkyni, pěknej byt ale pořád mi chybí něco, o čem bych mohl prohlásit "tak a tohle je můj cíl" nebo "tohle je smyslem mého života". Má někdo stejný problém?

už delší dobu na sobě pozoruju špatné vlastnosti, které měl můj otec... takové, které jsem dlouho odmítal a vnitřně odsuzoval... ty, které jsou špatné pro okolí
nejhorší pro mě na tom je, že si to uvědomuju, když se to děje, uvědomil jsem si to i dnes, když jsem četl v časopise článek "Máme v sobě dobro i zlo a netušíme, jak jsou si blízko", o zločinech, násilí, domácím násilí a co mu předchází... a přesto tomu nedokážu zabránit

Je to blbost ale stejně to sem napíšu. Ještě ani nepřišel a už mě štve a leze mi na nervy. Valentýn. Jen o malinko lepší než Vánoce nebo Silvestr nebo narozeniny. Prostě jeden z těch pitomejch svátků, co vám párkrát za rok připomenou, že jste sami a neštěkne po vás pes. Asi se odstěhuju někam za polární kruh, zahodím všechny kalendáře a časomíry a budu všechny tyhle kraviny ignorovat.

Jde někdo se mnou?