Detail a diskuse u zpovědi

Nejtěžší je, naučit se žít sám se sebou. Tolik let jsem jen poslouchala, jak jsem špatná a k ničemu, jak jen všem ničím život, že se toho pocitu nemůžu zbavit. Po všem, co jsem prožila nedokáži věřit lidem, ale přesto věřím v jejich dobro, což je docela paradox. Snažím se lidem pomáhat, protože věřím, že je to správné, a že by si lidi měli pomáhat. I když jsou to denní maličkosti, jako pomoci nějaké mamince s kočárkem do šaliny, pustit někoho sednout, dát oblečení na charitu, dát hudebníkům
nějakou minci, nabídnout chvilkové bydlení příteli, který přijde o střechu nad hlavou, či jen někoho vyslechnout, někomu třeba i taková maličkost může pomoc. Ale když si stoupnu před zrcadlo
vidím jen člověka, kterého nenávidím.