Zpovědi

Omlouvám se, že píši zpověď opět já, ale potřebuju se vypsat. Příští úterý (29.5.) mě čeká ústní maturita z ekonomiky, češtiny, němčiny a angličtiny. "Už" týden jsem se učila opravdu poctivě a ekonomiku a češtinu umím z půlky. Angličtinu jsme hodně opakovali ve škole ke konci šk. roku, takže tam bych taky ze sebe něco vymáčkla, ale němčina je kámen úrazu =o(. U prof. máme umět mluvit cca 7min., pak je tam ještě porozumění textu a krátká konverzace. Já dokážu mluvit sotva 4min. o tématu a když se mě prof. na něco zeptá, vůbec ji nerozumim. "Naštěstí" takhle špatně z němčiny na tom ze třídy nejsem sama, ale i tak je to pro mě strašně malá útěcha. Řekla jsem si, že poslední týden před maturitou fakt s učením máknu, ale nějak na mě dolehly všechny události posledního měsíce a já jen chodím, brečím a nedokážu se soutředit. Máma se nedávno psychicky zhroutila, takže je na tom zdravotně bídně. Do toho se stěhujeme, předělává se byt u dědy a náš nový byt a jelikož kromě mámy a dědy (který žije převážně v Plzni, já jsem z Prahy) nikoho nemám, vše je na mě. Já musím hlídat řemeslníky, já musím všechno obstarávat. Máma slíbila, že tohle všechno budu řešit až po maturitě, ale začal nám dělat problémy nynější majitel, tak se to všechno muselo roztočit už teď, ale máma slíbila, že do maturity to vše bude zařizovat ona, ale bohužel to nezvládla. A včera jsem se dozvěděla, že můj nevlastní bratr trpí nějakou genetickou nemocí. Ve svých 14-ti letech má necelých 145cm, takže budu muset podstoupit nějaký testy. Nějak mi přijde, že se to na mě všechno valí a já se do toho všeho ještě mám učit na maturitu? Nějak mi přijde, že jsem úplně na pokraji svých sil a nemůžu dál. Omlouvám se za delší zpověď, ale potřebovala jsem se vypsat a své nejbližší tím vším nechci zatěžovat. Už takhle je zklamu až jim 29.5. oznámím, že nemám maturitu =o/!

kdy tohle všechno skončí? kdy?

Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že mě podvedla přítelkyně. Jsou to už tři měsíce a neni mi líp. Je mi pořád stejně špatně, jako kdyby se to stalo včera. Psychiatrovy kecy mi nepomáhají, prášky, které mi předepsal, už taky ne...Strašně to bolí a pořád na to musím myslet. Můj spánek je velmi nekvalitní. Několikrát za noc se probouzím, zdá se mi o ní. Všichni přátelé mi říkají, že všechno špatné je k něčemu dobré. Víte, kdybych v tomto vztahu se svou ex-přítelkyní dělal nějaké chyby, tak bych se poučil a do nějakého svého budoucího vztahu bych už vstupoval s novými zkušenostmi a věděl bych, jakých věcí se mám vyvarovat. A klidně bych si mohl říct, že ten rozchod byl vlastně pro moje dobro, protože jsem si díky němu uvědomil spoustu špatných věcí které jsem dělal, a teď už se jich můžu vyvarovat. Jenže problém je v tom, že já si žádné špatné věci z mé strany neuvědomuju. Opravdu si myslím (ač to může znít jako vychloubání), že jsem byl dobrý partner, zahrnoval jsem jí láskou, nikdy jsem na ni nekřičel, nikdy jsem jí nijak neublížil, tak sakra PROČ????!!!!!! Všechno zlé je pro něco dobré, říká se....Ale ať se snažím jak chci, žádné pozitivum na tom nenacházím...

Bolí to jak prase....

Nuže, už před silvestrem jsem se rozhodl přestat definitivně pít. To se mi dařilo skoro 4 měsíce (včetně onoho silvestra) a porušil jsem to jedním panákem rumu, když mě naštval kamarád. Dementní důvod, vím, nicméně nějak mi to v tu chvíli nedocházelo v záchvatu zklamání, vzteku a ponížení.
Nicméně potom nic, semtam vyjímečně pivo, ale neopil jsem se. Do minulé soboty, kdy mi spolužačka a její přítel řekli, at k nim zajdu na vodárnu. No a oni že budeme pít a mi to nějak bylo jedno. Říkal jsem si, konec semestru, konec třetáku, už jenom státnice, tak trochu povolím nervy a odreaguju se. V životě jsem tolik nevypil a nevím, jak mě to napadlo, ale prý jsem potom mlel sračky o tom, že jsem si myslel, že mě pozvali do trojky apod. - nechápu, kde se to v té hlavě zrodilo, asi mi můj život přišel málo ponižující, tak jsem to trochu okořenil, nicméně se teď stydím a hanba mě fackuje. Od té soboty se cítím děsně mizerně, bude to i tím chlastem.
Přerušili mi před nějakou dobou práci, za měsíc mám státnice, nervy kam se podívám. Píčoviny oproti posledním zpovědím, které si pamatuju, já vím. Jenže i když mám kolem sebe hromadu lidí, cítím se osaměle, spoustu věcí nezažívám, mezilidské vztahy mě vůbec nenaplnují tak jak by měli, ani se neumím zamilovat, nikdy jsem nebyl a kdo ví, jeslti to vůbec dokážu. Možná to jsou všechno nervy, ale proč při prvním problému, který se naskytne, propadnu a spustí se ve mě tenhle kolotoč sraček?
Jak jste se naučili sami sebe si víc vážit? Dokážu to poradit jiným, proč ne sobě? Proč ty racionální argumenty, kterým věřím a jsem si jima jistý, proč ve mě nedělají žádnou změnu?

20 % šance, že moje přibuzná přežije. Je zdrcujicí vidět každy den její sestru jak předstíra že je všechno v pořadku a přitom na ni vidite že se ji chce brečet,pakse na vas podívá soucitnym pohledem,nevim jak ji mam pomoct . Do toho to vypadá že mamka bude muset zase do nemocnice,snažim se ji pomoct jak jen to jde,doma zastavam veškerou praci,ale už nevim co dal,jak ji mužu ještě pomoct?! Nedavno mi umřel i nejlepši kamarad ,uzavřela jsem se hodně do sebe a odstrčila všechny kamarady.Vim že jsem nejspiš špatný člověk,ale tohle už opravdu nezvladam.Chci jim néjak pomoct....

Bojim se hlavně o mamu,musim ji přece nějak pomoct....

V životě jsem udělal několik chyb... A platím za ně... Jen cena jež za ně platím se mi zdá až příliš krutá...
Osamělá existence, ve společnosti do které nepatřím, bez přátel kteří by mi pomohli když potřebuji...
Píše se že deprese jako diagnoza se uznává po 12měsících trvajících malomyslných stavů, to mi zbývá ještě necelých 6 měsíců než se budu moct považovat za deprimovanou bytost...
Jen se modlím ke všem bohům v které věřím aby se za tu dobu objevil zázrak který by mě s toho duševního bahna vytáhl...
Pomoz si sám... Tohle by mi nejspíš napsala většina z Vás... Bohové jsou mi svědky že sem se snažil a snažím se... I tohle je snaha páč doufám že se mi aspoň uleví dyž to sem napíšu...
Jenže starostí přibývá, radostí ubývá a naděje se ztrácí kdesi v dáli...
Problém je že se mám "dobře":( Mám kde spát(podnájem), mám dobrou práci která mne baví a dělám ji dobře(smlouva na určitou dobu kterou mi na 80% neprodlouží), mám co jíst, a když poplatím účty mám i na zábavu... Nemám dluhy ani závazky... Mám vyřešenou minulost...
Mám se "dobře", ale i tak trpím, uvnitř...
Ani příroda ke mě nebyla zrovna zlá, jsem sice drobnější postavy ale docela silnej(šlachovitej ) Nejsem žádnej krasavec ale ani zrůda, a diž příjde na věc mám i nějaký to charizma ale trpím nedůvěrou v sebe... A čím dýl sem v tomhle stavu tím to je horší...

Mám problém, vím to... A taky už vím a přiznám si že potřebuju pomoct... Možná to je odborník, na ktrého teď nemám páč pak bych přišel o tu trochu "zábavy" která mne drží při smyslech(geokešing a dokumentární filmy)
Nebo možná ženská, jenže ketrá by chtěla "trosku"? Začarovaný kruh, čím dýl sem sám tím hůř... A zase snažím se a ne málo, dokonce jsem slevil ze svých už tak malých požadavků na partnerku...
Pár facek jsem už dostal a nepomohlo to:(
Nebo opravdový přítel... Měl jsem přátele, jenže jak šel čas, šli za kariérou, nebo si založili vlastní rodinu... Nemám jim to za zlé! Přeju jim štěstí, jsou to dobří lidé a zaslouží si ho...

A ještě se snažím tak že píšu, už asi deset let... Jsem básničkář... Míval jsem blog, a teď zveřejňuji pro pár "fanoušku na FB...
Ale rozhodl jsem se svou starší tvorbu svěřit i MěstuMrtvých... Nevím jak se ta licence nazívá ale zveřejňuji svou tvorbu s žádotí pokud ji budete šířit aspoň tam dolů vražte (by Montty)

Hmm... Nechci aby to vypadalo jak ubulenej inzerát ale ono to tak dopadlo...

Já Vás žádam pokud byste mi někdo dokázal poct, pomalu umírám v jednom městě v Královehradeckým kraji...

Vážně mi trochu pomohlo, že jsem si tady trochu zabulil... Zas mám sílu jít zkusit najít ten svůj kousek štěstí...

Je tu někdo, kdo v brzkém věku (dejme tomu okolo 20let) opustil svoje rodiče nebo jen jednoho rodiče? Jak jste se s tím vyrovnali, pokud jste teda odešli z domu kvůli nepohodnutí se s nimi?

Přemýšlím o tom, že bych opustila svoji matku, která je psychicky nemocná a akorát mi jen ubližuje a manipuluje se mnou. Možná si nezasloužím odpuštění, ale já už nemůžu a vypisovat sem, co všechno mi máma dělá? Nemám na to sílu a hlavně by z toho by

Je to půl roku co jsme se rozešli... Našel si novou slečnu i já nového přítele, je mi s nim fajn, mám ho ráda a moc pro mě znamená, ale... I po tom půl roce se dokážu rozbrečet jen kvůli tomu, že mi bývalý chybí.. Prostě toho nového pořád jakoby srovnávám s tim bývalým. Vím, že to není dobře, že srovnávat se nemá a hlavně ne partneři, ale nevim jak to zastavit.. Kdykoliv když ten nový něco udělá, vím, že tamten by to udělal jinak a líp.. Mám toho současného přítele ráda, ale nedokážu se do něj zamilovat :( Stále miluju toho bývaleho a netušim jak se toho zbavit.. Je mi z toho strašně a když přijde období, že cokoliv co mi připomíná toho bývalého mě rozbrečí nemám ani nikoho, komu bych se s tim mohla svěřit...Kamarádky, pokud ještě vůbec nějaké mám na mě kašlou, mají své životy a já si na vše připadám strašně sama. Nemám za kým jít a komu se svěřit.. :( Trápí mě, že tomu současnému jakoby lžu, že toho bývalého nemůžu dostat ze srdce ani z hlavy a nejvíc, že nemám nikoho komu bych se mohla svěřit :(

Časem všechna bolest přejde, já vím...Ale čím dýl jsme od sebe tím víc mi chybí... :(

Mám pocit, že je ze mě už úplný blázen. Ve dne jsem usměvavá, žertující holka, prostě v pohodě člověk, občas i cvok, ale v takovým tom zábavným slovasmyslu. A večer, když jsem doma bez kámošů je ze mě úplně jinej člověk. Jsem víc uzavřená, pořád v melancholii. Já někdy chci přenést toho člověka do toho denního života, ale to prostě nejde, ty dvě moje poloviny se nemohou vyměnit, nebo spojit, je to jako dvě osoby. Kdyby mě někdo z kámošů viděl v takovýhle náladě, asi by mě ani nepoznal. Navíc doma sedím pořád na počítači a mám strach z toho, že zase píšu nějaký test, že mě opouští kamarádka, nebo že jsem prostě selhala, že nebudu úspěšná.
Ale někdy je to i dobré. Třeba když nic neřeším a prostě jenom jsem. Pořád se to všechno střídá. Tak nějak vím, že bych měla zajít za psychologem, ale já...cítím se za sebe zodpovědná, nechci aby mi nikdo pomáhal. To, kdo jem musím zvládnout sama, myslím, že zásah psychologa člověka poznamená mnohem víc, než to, že je třeba blázen.

V životě jsem udělala blbosti. Zlý věci, ale miluju zvířata a ráda pomůžu lidem. Snad stojím za odpuštění.

Poslední dobou mě toho tolik rve na kusy (stres, matura, rodiče, deprese, přátelé/nepřátelé, zdraví), ale s tim všim se dá nějak bojovat - prostě si to nějak v hlavě ukamnuju, ale dusí mě ještě něco, co mi sakra neskutečně chybí.... vztah.
Respektive před cca rokem jsem se stala milenkou(?)... Když jsme se seznámili přeskočila jiskra, ale měl přítelkyni a moje zásady mi to v té době prostě ještě nedovolili, ale když to mezi nimi přestávalo fungovat a mě se můj vztah zhroutil úplně, neubránila jsem se - v tý době mi to hrozně pomohlo a on s ní vlastně už téměř nechodil (spíš chtěl). Trvalo to asi týden a pak přišel s tím, že si našel jinou - mlčky jsem si šla svou cestou a přála mu nový vztah...
V srpnu (asi po půl roce) jsme spolu byli týden na jedné akci, spali jsme společně, a tak nějak k tomu logicky došlo a trvalo to opět týden... lidé okolo nás brali (a vlastně ještě berou) jako jakýsi utajovaný pár, i když se jim to snažím vyvrátit....
Bylo to krásné, ale přesto jsem se snažila zachovat roli kamarádky, povídala jsem si s nim o něm, jeho láskách, jeho přítelkyni, a přesto mi najednou bylo zase jednou jako bych vedle sebe měla toho NĚKOHO....
Týden skončil a zase jsme si šel každý po svém.... sem tam jsme si psali na skypu a příjemně jsme se pobavili, v lednu mi přišel s přítelkyní na maturák - bylo to zvláštní, ale byla jsem za to moc ráda... a pak za mnou jeden den přijel, zase chvíle kdy jsem se necítila jen jako kamarádka...
Nedávno chtěl přijet znovu, nakonec to nevyšlo, ale o to ani tak nejde... dva dny na to jsem se měla setkat kvůli jedné věci s jeho partou se kterou se scházíme, nejdřív jsem na ně čekala půl hodiny, pak jsem mu volala a zjistila, že jsem ve špatné hospodě a že stejně chodit nemusim, že tam nikdo není, no nakonec z něj vypadlo, že tam jsou téměř všichni, přišla jsem tam, vyřešila co jsem potřebovala a jela dom... ale bylo mi zle, tak hnusně zle, najednou jako bych nebyla ani kamarádka, prostě jen milenka.....

A teď ke mě - ano, uvědomuji si, že se cpu do cizího vztahu, že dělám něco, co bych neměla, vím, že ta jeho slečna je supr, bože, já si vážím její práce (je to úžasná fotografka - mají spolu ateliér), ale nemůžu se tomu ubránit, já tomu sama ani nerozumím.... Rozděluji to - jsem prostě kamarádka a to že se sem tam sejdeme je jen projev nějakého kamarádství, víc nic! ...a přesto to ve mě zanechává pocity - pocity kterým téměř nerozumím - já do něj nechci být zamilovaná, ale chybí mi, vzpomínám jak mi s nim bylo dobře, nejraděj bych naplánovala nějaké hezké odpoledne (třeba výlet).... Bože jak z toho ven!
Jsem na něj naštvaná a dala jsem mu to najevo pitomou arogantní sms - neřekla jsem mu, že se mi nelíbí, jak se zachoval a že nechci být jen jeho děvkou, že bych byla ráda aby se ke mě choval jako ke kamarádce, když mi pořád připomíná, že mě má rád..... Bojim se dát najevo, že to možná necítím jen jako kamarádka...

K němu - s přítelkyní tráví většinu času, mají spolu ateliér a věnují se uměleckému focení. Ale když si se mnou píše, je to takové blízké, připomíná mi, že mě má rád, když něco potřebuji většinou pomůže, poradí...

Nikdy jsme o tom našem vztahu (jestli se tomu vlastně dá říkat vztah) vlastně ani nemluvili, o pocitech....

Bože! Já vlastně ani nevím, co od téhle zpovědi očekávám - snad úlevu svědomí, snad rozhřešení, snad odpovědi...?

Chápu, že mě většina odsoudí, ale těžko se to vysvětluje někomu, kdo do toho nevidí.... Taky bych se před rokem a půl odsoudila a vůbec bych to nechápala, říkala jsem si tehdy, že já tohle NIKDY neudělám.... ale...

Zase sem píšu a připadám si tak uboze...

Dlouho jsem neměl důvod psát zpověď. Před rokem jsem znovu začal navštěvovat a současně brát citelac. A pomohlo to. Poslední dva měsíce pohoda jazz, přestal jsem pít, našel jsem si ke studiu skvělou brigádu - ač zrovna teď, když jsem v závěru studia je toho trochu moc. Psát BP, učit se na státnice, jezdit do školy a ještě pracovat není zrovna pr**l.
Ale dá se to, našel jsem si rytmus.
Co mě ale neskutečně sere jsou naši. Moc dobře ví, že nemám prakticky ani d**ilních pět minut volno a nemůžou říct mým sourozencům, kteří se celé dny válí u bedny a jsou na střední a na základce, aby tentokrát teda povysávali oni. Potřebuju, aby následující dva měsíce uklízeli oni, ne já, já nemám do háje kdy. Když jsem seřval sestru, která mi nadávala, že nic nedělám (zrovna jsem psal popisky do práce, dělám copywritera), přišel otec, řekl ji, ať do mě nerýpe, že prý jsem nemocný uřvaný magor.
Super, když život začíná mít smysl, tak proč by vám to vlastní rodina hezky nekurvila a nesnažila vám to posrat. Potřebuju podporu, řešení není jiné, než se co nejdřív odstěhovat, ale takový plat nemám a nemám do státnic ani čas vůbec takovou akci naplánovat.

Mám na ně takový vztek!

Jak to sem vlastně napsat...Pravděpodobně mě stejně většina lidí zdrbne že mektám nesmysly, že si nevážím toho co mám, že "co by za to děti v Africe daly", že mám zvednout svůj sebelítostivej zadek a něco se svým životem udělat. Předně něco málo o tom životě. Je mi 20, střední školu sem si pokazila a další šanci už nedostanu, vlastní vinou. Nemám přátele, snad pár starých známých, ale ne skutečné přátele, dny trávím zavřená sama v pokoji, z domu vycházím jen na procházku se psem, jinak...co dělat venku, sama, kam se jít bavit, sama, že? Nemám práci. Moje rodina mě ve směs buď nesnáší, ignoruje, nebo se za mě stydí. Můj vztah...mírně řečeno nefunguje. Nikdy si na mě neudělá čas, náš kontakt je v podstatě jen online. Slibuje mi že se to změní, ale asi už v to ani moc nevěřím. Ale nechci tu ani tak fňukat nad svým životem, vím že by mohl být mnohem horší, pořád mám přece kde bydlet, co jíst, neumírám na žádnou nemoc,...Vím že to není tak hrozný, ale přesto se nedokážu ubránit stavům který mě v posledních měsících přepadávají čím dál častěji. Úzkost, sklíčenost, beznaděj, pocity marnosti, zbytečnosti, méněcennosti, sebepohrdání, dojem totálního životního selhání ve všech směrech, až zhnusení nad vlastní neschopností a ubohostí. Dalo by se skoro říct že sama sebe začínám nenávidět. A především myšlenky že bych měla prostě umřít. Že se pro život prostě nehodím, že ho nejsem schopná žít. Den co den myslím na ty dveře s nápisem EXIT, večer co večer si přeju abych se už nevzbudila, každý další ráno, každej další nádech mě obtěžuje. Sama si přijdu jako vadný kolečko ve stroji který by se prostě mělo odstranit.

Nedokážu se těch pocitů zbavit...Uvažuju o návštěvě odborníka...

Zjistil jsem, ze me pritelkyne podvedla. Okamzite jsem se s ni rozesel, ale jsem z toho vseho dost v hajzlu a nevim kudy kam. K psychiatrovi chodim, beru antidepresiva, ale stejne je mi hrozne uzko a spatne...

Nevim jak dal....

Nějak u sebe v posledních měsících sleduju postupný pokles morálky a hodnot, jako by si moje svědomí bralo dovolenou a smysl pro správné a špatné se vytrácí. Co mi dřív přišlo naprosto nemyslitelné se stává přípustnějším, dokonce snad i lákavým. Asi už jen zvyk a trocha strachu mě drží abych neudělala některé zásadní životní chyby. Říkám si, že už jen to, že to tu nazývám chybami a že mi tyhle změny na mojí osobě vadí je důkazem, že to není až tak zlé, že přece pořád musím cítit co je dobré a co ne když mi tenhle stav dělá starosti. Snad ano. Ale...Znáte to, když víte, že je něco špatné, že byste to udělat neměli, ale přesto je ve vás část, která říká "Udělej to, udělej to, zas tak o moc přece nejde a nikdo se to nemusí dozvědět a můžeš tím dost získat, udělej to!"...Je to jako by tenhle hlas byl u mě čím dál tím silnější, jasnější a hrozí získat převahu...

Začínám být sama sebou znechucená...

Nedokazu se ani predstavit, tak co me to napadlo zde psat? Nesnasim zlodeje dusevni energie a presto jak se na sebe kouknu do zrcadla, jsem to i ja.. Oci nikdy nelzou, a ten vycitavy pohled sveho svedomi v nich vidim..Kde se stala chyba, ze se neumim poradne nadechnout jiz par let? Neda se nic delat, musim jit do sebe..Prozkoumat sve ciny. A nebo? Vse hodit za sebe a jit proste dal, neotacet se.. Co nelze zmenit, nekrisit.. A presto stale uvazuji, kdy se ze mne stal tak odporny egoista? Otazky na ktere bych si mela odpovedet, ale bojim se patrat.. Proto jako srab vse hazu za sebe a jdu zacit tam, kde jsem prestala, nez se ze mne stala lidska zruda...

..jaka je hranice delani chyb s hranici totalni hlouposti?

Ja viem,že tu píšem každý druhý deň..ale nemám sa komu vykecať....Opäť mám brutálne záchvaty agresivity ako pred 5 mesiacmi keď náhodná okoloidúca v škole preltela v atelieri cez stôl a asi 3 počitače...len kvôli tomu že sa mi nepačilo ako na mňa pozrela...Trz sa ledva držim aby som nikoho nezmlátila alebo podobne...chodim na MMA trochu si vybiijať moju nenavisť ale nestači to...Väčšinou takto mlatim baby ktoré sa vyspia s každým...bude to asi tým že ma môj milý podvádza (nieje to iste len si to myslim a mám nato veľa dôvodov) ...aj keď by si to zaslužil on jeho nedokažem udrieť keď na ma pozera aj keď uprimne najradšej by som ho zabila...Ale nedokaže mu povedať že asi tušim že ma podvadza..a preto si vybijam moje nervy na druhých..Robila som to aj v minulosti..ale to len ak mal niekto nejaký problem ale teraz to robim v podstate bez prípičiny...Lebo cítim bolesť a nenávisť ..je to fakt silne...a noci su zasa o tom istom nespim a len počuvam tie hlasy...

Mám obavy že sa zo mňa stava uplný psychopat...

Zmítám se v divných pocitech a nevím co s tím.... už tak od začátku září je to se mnou horší a horší, valí se na mě tolik práce a starostí a já.... jsem jak zablokovaná - jako by můj mozek někdo vzal pořádně podusil a zase mi ho vrátil.... nemůžu se učit, prostě když něco MUSÍM udělat vždycky se najde cokoliv, co udělat "spíš" (jíst, pít, podívat se na comp, přečíst knihu), kolikrát končim u toho že se zaseknu u televize, vlastně ani nevím, co v ní dávají, jen koukám a přemýšlím, ale za chvíli ani nevím nad čím, nemůžu už ani pořádně spát - pořád se mi něco divného zdá, a když už je mi za spánku příjemně, ve chvíli kdy se vzbudím je mi zle... Chtěla bych toho tolik naplánovat, někam si vyrazit, ale ve chvíli, kdy to plánuju si vzpomenu že mám práci, a najdenou mám strách někam jet (i když vím, že nic i tak neudělám).... Jediný na co se během týdne tak nějak těšim je víkend, který beztak celý prosedím v duševním tichu a večer jdu alespoň na chvíli do hospody... Jenže už ani kamárádů momentálně moc nemám, jen ty se kterýma se potkám v hospodě, zbytek je buď z daleka, nebo nemají čas, a nebo se prostě nebaví..... logicky, poslední dobou si lidi spíš znepřáteluju - jsem taková mimo(?)..... ani se v hádkách už nebráním, prostě nemám sílu, jako bych měla strach co říkat, jako bych nekázala stát za svým... říkala jsem si, že se na všechny hádky a špatný věci, který jsem za poslední dobu provedla vykašlu - mám přeci "jiný starosti".... jenže to jsem ani nemusela, mozek jako když na takovýhle věci vůbec nereaguje - vim, že jsem udělala věci, za které by se Wendy před 2lety styděla a necítila by se vůbec dobře, ale najednou jakoby nic - jakoby to bylo někde úplně vzadu, někde zavřený.... jediný co mě užírá jsou hádky, když o mě někdo něco řekne.... uvědomit si, že jsem vlastně pro hromadu lidí hloupá, blbá, atd., přemýšlím, jestli doopravdy jsem - protože proč by to jinak říkali že?!
Taky jsem sama, ani nevíte, jak mi chybí to něco - objetí, láska(?), když jsem měla přítele, jako by šlo všechno samo - ano hádali jsme se a nebyl to nejideálnější vztah, ale... Nejsem si jistá, ale myslím, že tohle vše začalo právě tím rozchodem - zůstala jsem sama a rok jsem v podstatě propila, abych se z toho dostala (teď se pití vyhýbám), ale pořád mi něco chybí....

Nevím, zmítám se v čemsi, asi v depresi? Nevim co s tim dělat, pořád se nejsem schopna dokopat s tim někam zajít... Pořád se to snažim rozchodit, ale přitom mi moc času nezbývá - čeká mě maturita a přitom takhle sotva funguju.... A co pak na VŠ?

Asi jsem tu zpověď potřebovala.... Nevím, jestli jsem to napsala tak jak jsem "potřebovala" (nebo chtěla?) a jestli mi vůbec porozumíte.... mám pocit, že už se i sotva vyjadřuju.... Ach bože - kde se tyhle pocity berou a jak se jich jen zba

Čas od času je všechno na pr*. Všechno jakoby se hroutilo a vy nemůžete z toho ven, je to k zešílení. Zase jednou cítím, jak nemá smysl cokoli udělám. Je to, jakoby všechnu mou aktivitu tento svět prostě sežral za živa a v mých uších ještě doznívá praskání kostí. Připadá mi, že cokoli dělám je bez účinku a každý je na mě akorát tak nasranej. Takže jsem se rozhodla, ať jsou třeba nasraní ještě víc, já se chci dostat dál, než jsem nyní! Ač to znamená obětování čtyř tisíc z výplaty, já věřím, že tohle bude to ONO na co čekám, o čem sním a co potřebuji. Jednou už musím pořádně začít, aby to stále nevycházelo na prázdno jako doposud. Swallow of Sorrow, třeba mě pak linčuj, ale věř mi, že to bude stát za to. Přeci jen, chci si MoR a Brutaly užít a ne je přežít. Hold bez peněz to nejde a pokud to znamená něco tím obětovat, pak to obětuji v dobré víře, že později to přinese sladké ovoce a já vím, že to bude sakra sladké ovoce.

Ach, mnohdy si říkám proč je všechno tak těžké a naho**o. Proč to nejde jednodušeji? Pravdou však je, že pokud by vše bylo jednoduché nikdo by si nevážil místa, na které se dostal. Jo, můžeme si stěžovat a naříkat, ale vždy jsme to mi kdo je zodpovědný za to, co se stalo, co se stane a co je. Každý svého štěstí strůjcem a proto dělám co musím, abych pak měla co chci a hlavně co potřebuji. Oběť je vždy součást takové cesty, to je fakt, se kterým je důležité se srovnat jinak vás tíha oběti srazí na kolena před cílem. To nedopustím! Nepadnu, protože mám mnoho vznešených cílů, jež nepomohou jen mě, ale pomohou především mým milovaným. Nepadnu, kvůli nim! Pokud to jsou zrovna oni, které mám obětovat, abych jim pak mohla pomoci, pak přijímám, neb jednou to pochopí i oni sami. Jsem již tak blízko cíli, tak blízko... .
Nejsem dokonalá a dělám haldy chyb, ale vždy to má smysl, ikdyž ten smysl uniká.

Děkuji *pokloní se a odejde neznámo kam*

Mno. Můj milý a jeho bývalá. Docela dlouho se nevídali, což mi upřímně jenom vyhovovalo, dost na ni žárlím. Nedávno jsem zjistila, že se zase začali vídat, ne nijak často, podle všeho spolu tak jednou do měsíce zajdou na pivo, povětšinou ještě s dalšími někdejšími společnými přáteli, nicméně... neřekl mi to. Asi protože bych nebyla nadšená a byla bych (asi i zbytečně) nervózní atd. Já na to ale přišla (drbny jsou hold drbny) a řekl jsem mu, že to vím. On neřekl nic, akorát mu začala klepat noha a když viděl, že jsem docela v klidu, tak zase přestala. No dobře. Od té doby jsme o ní nepromluvili ani slovo, nicméně já vím, že příští neděli zase mají jít někam i s dalšími kámošem (který je zas pro změnu můj bývalý). Docela ráda bych ho viděla. Ale mě se zkrátka nikdo nezeptal, jestli bych třeba šla taky. Mně totiž můj milý opět neřekl ani slovo. Ptala jsem se: "Tajíš mi něco?" Prý ne. Hm. V tom případě proč se o ní není schopný normálně zmínit/bavit? Teď abych pokaždé, když jde ven, trnula, s kým vlastně jde a jestli lže. Tak teď dumám, jestli se o tom mám s ním pokoušet bavit, až přijde domů, anebo bych akorát zbytečně čeřila vodu a tvořila zase další dojem přecitlivělé holky, co mu vůbec nevěří a které radši nebude říkat nic, aby zbytečně nevyšilovala...

Ach jo, kdyby ta holka aspoň nebyla taková mrcha, které nic není svaté...

Ja neviem čo mám robiť...už druhu noc som sama...Znašam to ešte horšie ako obvykle počujem hlasy..kroky...ale silnejšie ako zvyčajne..ja sa zblaznim...chce sa mi plakať ja už to nemožem znašať.Mám pociť že mi zachviľu skolabuje srddce.Bojim sa a neviem čoho.Je to tak síce každy deň ale dnes je to neznesiteľne...nedožijem sa rána...Tabletky nezaberajú..čo mám robiť?Neznesiteľné...hrozné hlasy..každu chviľu mám pocit že sa niečo stane...Neprajem to nikomu...Stále sa mi vracia čo sa kedysi stalo...stale mám strach...ja už necchem,nemožem.Nejde to znašať...preboha pomôžte mi

.....prosim

Zdravím lidi,
potřebovala bych menší radu. Mám problémy učinit jakkékoliv rozhodnutí. To by nebylo nejhorší. Můj problém je jiný - sebepoškozování :( Trvá to už asi šest let, navykla sem si a teď se toho nemůžu zbavit. Nakonec mě kamarádka přesvědčila, abych s tím něco dělala. Došla jsem tedy k obvoďákovi a ten mi napsal zprávu. Jenže mi už neporadil, zda jít za psychologem nebo psychiatrem. Nemá s tím někdo zkušenosti? Já bych si o tom s někým chtěla promluvit, někdo aby mi řekl jak to zvládat. Nechci se cpát jen lékama, ale nedokážu říct jak moc je to vážné a za kým jít. Chvilkama mám pocit, že se na to chci vybodnout..Jestli bych si třeba nedokázala pomoct sama, ale to už několikrát nevyšlo. No jestli máte názor, tak ho prosím napište....

Blazinec nebo blazinec?