Detail a diskuse u zpovědi

S mámou jsme se hádaly často, dokud jsem se neodstěhovala v 19. Je to tak i lepší.

Celé je to na tobě jak se rozhodneš, je to tvůj život! ...a taky je pravda, že čím dřív se člověk osamostatní, tím lépe - dříve získá ty správné ostré lokty a dokáže si poradit s problémy, co život naseká, sám

Já se k něčemu podobnému také chystám, jen čekám jak mi dopadnou zdravotní komplikace, příjmačky na vejšku a především práce, abych si to vůbec mohla dovolit - to je vlastně to nejhlavnější - moct si to dovolit a nebýt závislá na rodičích (to může být pak mnohem horší)...
Řeším zhruba podobné problémy, akorát rodiče nenechám samotné, ale s bratrem... Ale poslyš, pokud tě mamka trápí, asi bys jí měla ukázat záda, třeba si to uvědomí a třeba to vašemu vztahu opravdu pomůže....

Budu ti držet palce!

No...nevím jestli se útěk na vysokou počítá. Doma jsem nikdy takové problémy jako ty neměl, jen taťulda je trošku cholerický. A přesto se náš vztah podle mě o hodně zlepšil, když se vídáme jednou za 14dnů.
Třeba by to tak bylo i u tebe, netuším.

Já zmizela hned jak to šlo, a byla to ta nejlepší věc, jakou jsem kdy mohla udělat, od té doby s mámou vycházíme perfektně.

Možná ji tím vlastně i pomůžeš, i když se to zdá být jako bláznivá myšlenka... ale... svět prostě bláznivý je...

nikdo nemá právo ti ubližovat. Za to nepotřebuješ odpuštění. Já sem od rodičů vypadla dost brzy, protože jsme si v ničem nerozuměli a oni si mysleli že se mnou můžou manipulovat. Jsem už několik let samostatná jednotka a je mi fajn.

Ale ano, já se od rodičů odstěhoval vlastně někdy kolem dvacátých narozenin. Hlavně tedy za prací. První cca dva měsíce jsem tam ještě dojížděl ob víkend, ale jak se člověk zařizuje postupně ve svém, tak ho to navštěvování přejde za chvíli samo. Teď k nim jezdím tak dvakrát do roka - vždycky na Vánoce a občas když je nějaká větší sláva. Sem tam si zavoláme, většinou kvůli nějakému zařizování.

Jen nevím, jak moc je moje situace podobná té Tvé. Pamatuju si zpovědi, co jsi tu psala dřív a trochu bych se bál toho, aby ona pak nezůstala úplně sama a nevolala Ti třikrát denně do práce aby si postěžovala. Bylo by fajn, kdyby měla i nějaké další kontakty - příbuzenstvo, kamarády, je to člověk jako my všichni a měla by je mít.

Každopádně pokud máš morální dilema, asi bych to rozsekl takhle: Žádná matka nemá právo držet ptáčata v hnízdě věčně. Pokud je psychicky nemocná natolik, že to sama nezvládne, má být hospitalizovaná. Pokud to doktoři na tuto úroveň nevidí, je sama za sebe odpovědnou osobou a nějako si s tím určitě poradí, stačí jí trochu důvěřovat. Pokud si Tebe a Tvých rozhodnutí váží, nebude dělat problémy. V opačném případě by to sice bylo smutné, ale nejsi žádný milosrdný samaritán. Rozhodně nechci říct, abys na maminku zanevřela, to v žádném případě, jenom si urči pevné hranice, co všechno budeš ochotna a co nebudeš ochotna pro ni udělat. A v těch mezích se drž a nenechej se vyviklat. Podle toho, co jsi psala dřív, svoji maminku bez pevných zásad neustojíš. Ať už ve společném bydlení, nebo samostatně.

Dodatek: a hlavně by z toho byl román, který by stejně nikdo nechtěl číst.