Detail a diskuse u zpovědi

Poslední dobou mě toho tolik rve na kusy (stres, matura, rodiče, deprese, přátelé/nepřátelé, zdraví), ale s tim všim se dá nějak bojovat - prostě si to nějak v hlavě ukamnuju, ale dusí mě ještě něco, co mi sakra neskutečně chybí.... vztah.
Respektive před cca rokem jsem se stala milenkou(?)... Když jsme se seznámili přeskočila jiskra, ale měl přítelkyni a moje zásady mi to v té době prostě ještě nedovolili, ale když to mezi nimi přestávalo fungovat a mě se můj vztah zhroutil úplně, neubránila jsem se - v tý době mi to hrozně pomohlo a on s ní vlastně už téměř nechodil (spíš chtěl). Trvalo to asi týden a pak přišel s tím, že si našel jinou - mlčky jsem si šla svou cestou a přála mu nový vztah...
V srpnu (asi po půl roce) jsme spolu byli týden na jedné akci, spali jsme společně, a tak nějak k tomu logicky došlo a trvalo to opět týden... lidé okolo nás brali (a vlastně ještě berou) jako jakýsi utajovaný pár, i když se jim to snažím vyvrátit....
Bylo to krásné, ale přesto jsem se snažila zachovat roli kamarádky, povídala jsem si s nim o něm, jeho láskách, jeho přítelkyni, a přesto mi najednou bylo zase jednou jako bych vedle sebe měla toho NĚKOHO....
Týden skončil a zase jsme si šel každý po svém.... sem tam jsme si psali na skypu a příjemně jsme se pobavili, v lednu mi přišel s přítelkyní na maturák - bylo to zvláštní, ale byla jsem za to moc ráda... a pak za mnou jeden den přijel, zase chvíle kdy jsem se necítila jen jako kamarádka...
Nedávno chtěl přijet znovu, nakonec to nevyšlo, ale o to ani tak nejde... dva dny na to jsem se měla setkat kvůli jedné věci s jeho partou se kterou se scházíme, nejdřív jsem na ně čekala půl hodiny, pak jsem mu volala a zjistila, že jsem ve špatné hospodě a že stejně chodit nemusim, že tam nikdo není, no nakonec z něj vypadlo, že tam jsou téměř všichni, přišla jsem tam, vyřešila co jsem potřebovala a jela dom... ale bylo mi zle, tak hnusně zle, najednou jako bych nebyla ani kamarádka, prostě jen milenka.....

A teď ke mě - ano, uvědomuji si, že se cpu do cizího vztahu, že dělám něco, co bych neměla, vím, že ta jeho slečna je supr, bože, já si vážím její práce (je to úžasná fotografka - mají spolu ateliér), ale nemůžu se tomu ubránit, já tomu sama ani nerozumím.... Rozděluji to - jsem prostě kamarádka a to že se sem tam sejdeme je jen projev nějakého kamarádství, víc nic! ...a přesto to ve mě zanechává pocity - pocity kterým téměř nerozumím - já do něj nechci být zamilovaná, ale chybí mi, vzpomínám jak mi s nim bylo dobře, nejraděj bych naplánovala nějaké hezké odpoledne (třeba výlet).... Bože jak z toho ven!
Jsem na něj naštvaná a dala jsem mu to najevo pitomou arogantní sms - neřekla jsem mu, že se mi nelíbí, jak se zachoval a že nechci být jen jeho děvkou, že bych byla ráda aby se ke mě choval jako ke kamarádce, když mi pořád připomíná, že mě má rád..... Bojim se dát najevo, že to možná necítím jen jako kamarádka...

K němu - s přítelkyní tráví většinu času, mají spolu ateliér a věnují se uměleckému focení. Ale když si se mnou píše, je to takové blízké, připomíná mi, že mě má rád, když něco potřebuji většinou pomůže, poradí...

Nikdy jsme o tom našem vztahu (jestli se tomu vlastně dá říkat vztah) vlastně ani nemluvili, o pocitech....

Bože! Já vlastně ani nevím, co od téhle zpovědi očekávám - snad úlevu svědomí, snad rozhřešení, snad odpovědi...?

Chápu, že mě většina odsoudí, ale těžko se to vysvětluje někomu, kdo do toho nevidí.... Taky bych se před rokem a půl odsoudila a vůbec bych to nechápala, říkala jsem si tehdy, že já tohle NIKDY neudělám.... ale...

Zase sem píšu a připadám si tak uboze...