Příspěvky
Je mi špatně:( smajlík, fuj, budu zvracet. Budu(!) zvracet, znovu, znovu. Myslim, ze sem ztracená. Jo, to je to nejhorší, ztratíte se a ste v háji, to je ono, v tom to je. Pak se zdá všechno tak divně nanicovatý, všechno se zdá ztracený, v nějaký nedostupný děrovitý dutině, ke který nemůzete blíz, jelikoz byste se tam zabredli ještě víc, no jo, jenze kam jinam. Hm..zvláštní. Chill out, ten mi zní v hlavě. Divný, je mi vázně zle. Ztraceně. Uvědomuju si to čim dál víc. Chtěla bych uletět. Chtěla bych uletět. Vrací se to, vrací se mi zase do hlavy on. Včera sem si vzpomněla na jednu blbost a po hrozitánský době plakala. Chviličku, jen malou, ale plakala. Opravdu kvůli maličkosti. Vidim tvoje oči, zárily, víš, doufám, ze porád zárej. Vzdycky mě hodily uplně jinam, ztrácim se v nich i ted, kdyz si je predstavuju. Nevim, jak je to mozný, jako bych byla dvakrát. Mám chvílema pocit, ze se kazdym dnem musim probudit a uvědomit si to, to, co se stalo a ze to tak nechci. Jenze. To si myslim ted. Za hodinu uz mi bude chybět někdo jinej, asi sem zamilovaná, teda, ta druhá část je zamilovaná. Ta první..je ztracená stále v tvejch očích.
Myslim, ze sem si našla novej způsob, jak si ublizovat a nikdo na to jen tak neprijde, bezva. Mám blbej den, myslete a rikejte si, co chcete, můzete mě mozná vytočit, víc nic.
Je noc. Něžně chladivý vítr pomalu nutí mé tělo k jemnému chvění. Myslím na mnoho věcí. Myslím na tmu a na stébla, která chladivý vítr přinucuje k jemnému tanci.
Ráda bych tančila. Také ve větru. Jsou dny, kdy se dějí různé věci. A ty věci, ty skutečnosti..jako by se jen míhaly sněním, jako byste s nimi tancovali ve větru,
jako by samy větrem byly.
Jsou i jiné dny. To pak zjistíte, že žijete, že jste tu a že všechny ty rádoby sny byly skutečné a vy musíte vnímat jejich tíhu, nést ji a přijímat, než se pilot znovu ujme vašeho letu.
A ty myšlenky tiše pohasnou..překryje je ticho, rozum bez sebe, zkažené nutnosti, znovu vítr, pálivé tekutiny, obrazy, tuctové záběry.
Vlastně je to celý o zdrhání před tim, co je tak hnusně světu vlastní.
Nestačí vědět, že něco neni tak, jak by asi mělo, někdy je vzduch tak neudržitelně táhnoucí. Některý lidi si znepříjemňujou život proto, aby ho pak měli nepříjemnej. Někdo nemá rád čokoládovou zmrzlinu nebo když nemůže kontrolovat dění. Kdo může kontrolovat dění.. Upnout se na něco. A růst.
Myslim, že nadprůměrně kontroluju dění. Zajímá mě, jestli si někdo dělá nekontrolovatelně nelibý věci. Ještě určitě.
Jak se vytrhnout, kam ste zabředli?
Jak pohnout stěnou otvoru trochu víc doprava?
Jaký milování..co dělám
Poslední dobou se mi po něm stýská čim dál víc, chci ho mít u sebe, moc. Vážně mi chybí, uvědomuju si to až v tuhle chviličku, takhle..intenzivně. Cítit jeho horko, jeho bezpečno. Nejradši bych to začala celý znova, ale od začátku, s čistym štítem. Zase. Jenže to už nejde, šlo by, ale nepůjde, moc ani nechci, šlo by to zase stejně. Ale až dnes po dlouhý době si uvědomuju ty světlý pěkný chvilky a ten fajn pocit. Málem bych na to zapomněla. Bylo to fajn, on je fajn, vlastně je nejvíc fajn ze všech, nejkrásnější člověk. Miluju tě..
Udělala jsem si po dlouhý době kafe. Po dlouhý době se chystám psát. Teda teď to bude spíš přepsání, aby to někdo mohl číst, jsem zvědavá, myslím, je to odvážný krok. Řikám si, jak divně píšu, chvíli spisovně, chvíli ne, jenže některá slova jsou hnusná tak, některá tak, jiná krásná tak..hm:) byla jsem si zaběhat, je mi docela fajn, mám lepší náladu. Myslela jsem si to.
Nemám sílu. Buď půjdu spát sama, nebo s nožem. Slíbila jsem, že to už neudělám. Ale nyní..se cítím tak. Mažu se černým jílem
rvu si řasy
hryžu rty
trhám vlasy
hledám bílé plátno
jemné perspektivy
jak zřít ráno
bez identity
Mrak za pomeranč zapadá
má nálada
plna bodavého hněvu
a srdce cosi postrádá
Cítím se..je toho mnoho. Prestala sem psát a je čím dál tězší s tím znovu začínat. Mám totiz v hlavě príliš mnoho myšlenek nahromaděných za celou tu dobu. Pripadám si, jako bych musela vykričet všechno, co v sobě mám. Ale pritom vím, ze by mi to nepomohlo. Sla bych se projít, ale sem príliš unavená, poslední dobou sama se sebou nevydrzím, ale ani nevydrzím s někým jiným. Co dělat..mám v sobě prázdnotu takovou, která dusí všechno ostatní, prázdnotu, která mě naplnuje, takovou, pohltila vše ostatní. Cím víc premýšlím, tím víc nerozumím. Je to zvláštní, sem unavená i ke psaní. ? Pripadám si v sobě udušená. Něco mi chybí. Takhle prázdná sem snad nikdy nebyla, takhle..racionální, zevšedněná. Zprzněná populací. Jenze jediné, co mě napadá ku pomoci by byl nějaký opravdu frustrující zázitek, něco prinucujícího k uvědomění si zivota.
To uz je moc.
Nechci to mít takhle. S ním je to asi čím dál horší. Škola..já nevim, docela děs. S mámou je to samej kopanec. Za to chci někam odjet. Někam daleko. A tam zůstat a zůstávat tam treba roky.
V těchto dnech
Topim se svýma slzama
Myslim, že něco začíná. Nechápu to. Nejspíš. Nebo to nechci chápat? Já už ani nevim, ani nechci a nepotřebuju nejspíš vědět. Ale asi to bude dost..intenzivní a krutý. I když teď se mi to ještě docela líbí nebo..nee, líbí, baví mě to.
Být nebo nebýt, co.
Jako hejno popelavých motýlů,
jako mořská hloubka,
jako slunce, co už zapadlo,
jako racek s poraněným křídlem.
Tak se cítím.
Tak dýchám.
Tak se dívám, tak,
jako bych musela,
jako bych nesměla,
jako bych si zlomila nohu.
Jako bych zakopla a roztrhla si náhrdelník.
Nevím, co mám dělat.
Nevím, jak to mám udělat.
Nevím, jak žít a
nevím, jak se chovat.
Nevím, co mám vědět.
Co bude?
Co bylo?
Co je?
Nemůžu být, pokud nebudu.
Ne, vážně.
Musím hrát.
Jinak bych nebyla.
Semnikdynevimconapsat
Po přehladovělém čase znovu si sedám s perem v ruce. Nevím, kdy a jak se to děje.Ale je to tady, je to zde. Přichází ke mně jako by snad mohl přijít medvěd k zdechlé rybě. Nudí mě staré věci. Hmotné. Avšak staré zvyky..ano, setrvaly. Nepopírejme zažité. Vánoce nepředběhneš. Kůstku spolikám, nic nevyvrhnu.
Nic necítím.
Cítím toho mnoho.
Nemám cítit koho.
City nevymýtím.Polévám hrboly běžného bytí
kapalnou hmotou noční barvy.
Život si sepnu nití
a osvobodím vlasy.
Kde přebývá absurdn nedostižných den?
Plamínek mladé beznaději uaveně svítí.
Pošlapej líhni vos,
co v hlavě bzučí.
Chutná ti med,
upij tedy!
Ochlaď, vhoď led do kádí zčernalé vody,
nač vířit bludy?
Sni.
semnikdynevimconapsat
Včera jsem si uvědomila velice důležitou věc, otázkou je, jak dlouho mi vydrží toto zjištění vryté a uchované.
Stále tu jsem.
Znovu jsem se vykašlala na školu. Každý týden nejsem aspoň několik málo hodin ve škole. Snad nemám motivaci..? K ničemu. Občas si připadám, jako bych za sebou sama zavřela mřížovaná dvířka. Když nekoukám ven, jsem. Šťastná. Jsem v dokonalosti, když nekoukám ven, jsem plná pocitů, plná štěstí, úsměvů, radosti a něhy..něhy... Otočim se. Skrz mříže spatřím planinu, stromy a mračné nebe. Chci se nadechnout chladivého vzduchu. Nemůžu. Nejradši bych se rozeběhla za obzor a pak za ten další obzor a někde tam, v dáli, bych našla to, co nehledám, ale našla bych to a měla z toho ten pocit, ten pocit náhod a svobody. Chtěla bych ucítit cizí pohledy jako kapky léčivé rosy. Chtěla bych se cítit vyjímečně, neznámá, jako zvláštní závan, který přejdete s mávnutím ruky. Chtěla bych být ve vás, ale tak, abyste o tom nevěděli. Potřebuji cítit vše, vše co člověk cítit může, až za hranici běžného života. Chci cítit ten pocit a vykřičet ho do rozprostřeného nekonečna, do obzorů všude okolo, běžet po polích a plavat v mlze. Lehnout si do listí a jehličí uprostřed lesa. Poslouchat ptáky a cítit koně. Chci umírat a utvářet se, chci trpět a být přešťastná. Chci žít! Pro celý svět!
Musím zpátky..není čas na snění. Otáčím se na patě, ještě naposledy letmo pohlédnu přes mezery ve dvířkách. Vždyť je tam zima, říkám si a se zvláštním pocitem vycházím vstříc svému sladkému stereotypu.
Sem šťastná, snad jako nikdy. lastně sem to tady tak trochu pohřbila, rozhodně tomu přidal ten "tuning" tady.. Nicméně, asi ztrácim některý lidi. Mrzí mě to, dost často na to myslim, ale asi sem si tak trochu vybudovala zeď, za kterou nesmim, ani popravě nemám chuť jít. Baví mě, jak teď žiju. Taky mě mrzí, že nestíhám tolik věcí a zájmů, prakticky na to kašlu a škola..no..to radši nepitvat. Ale..sem šťastná. Konečně sem s člověkem, kterýho miluju, vždycky sem milovala a taky budu a on mě, neni to úžasný?
Je to tu.
Padá to z nebe, padá to na mě z hvězd, padá to ze stropu i ze všech stromů. Nevím, jak se toho zbavit, zabředám do monsrózního obalu plného dýmu, her stínů, paprsků, spouty slunečních paprsků, křečovitý smích, zmatené obrazy, filmové výjevy. Děs.
Jako ve snu, divadelní hře s hlubokou nicotnou filozofií. Točím se uprostřed velkého nečeho, uprostřed tlumených představ, zkreslené reality, zkreslené nereality. Zkreslené identity.
Musím rozbít to sklo, snad přežiju pád a probuzení se do neexistujícího plnoprázdna uprostřed svojí hlavy.
Mám strach. Došlo to moc daleko...Moc daleko. Všechno je to pravda, to, co říkala ta divná paní. Je to pravda :´(
Pffff
Sem strašně líná..Nabalila sem si toho nějak moc, stejně jako loni, ale loni mi to vyhovovalo, byla sem posedlá časovým zaneprázdněním a teď? Teď sem sice taky, ale nakoenc se na všechno vykašlu a zůstanu doma spát:( Co se to děje, neustále nejsem schopná cokoli dělat, natož se učit! Grrr.
Je to ještě horší.
Strašně ho teď potřebuju. Neřešim teď absolutně vůbec, jestli budem spolu nebo ne. Jenom ho teď šíleně moc potřebuju. Vědět, jak se má, kde je a jestli jemu špatně, či dobře. Potřebuju vědět, jak se cítí a chci, aby věděl, jak se cítim já a všechni mu říct a obejmout a..tak. Je toho nějak moc. Děda měl infarkt..Máma na mě zase řve. A já zrovna přišla o prášky. Je toho moc.
je to zase na začátku..
Co se vlastně událo?
Sama moc nevím. Potřebovala bych pomoct ke vzpomenutí. A taky od vzplanutí. V sobotu prý udělal ten hrozný čin. A neřekl mi to. Musela sem se dozvědět celkem zásadní informaci od absolutně nezásadních lidí. On sám mi nakecal spoustu zastíracích kravin, v které by uvěřil pouhý blásen. Nebo já.
Ovšem ano, opravdu mu na mě záleží. Ale..prostě! Je to hovado, pardon za ty výrazy..hm, výraz.
A je normální svým kamarádům říkat, ať nesdělují dotyčné přítelkyni naprosto normální informace? Dobrá, zkomplikovalo by mu to život. Věedci dokázali, že chytřejší děti lžou. Je to pro ně tak snazší a jistě výhodnější. Ale..! Lhát, nepokrytě kecat! To je podle mě prostě špatná věc.
Všichni si lžou. Každý lže. Má proto lhát každý?
Prý mě miluje. Sme pro sebe moc, tím sem si jistá. Ale omlová to lži? Kydy takového kalibru, banální realita se tu tluče s absurditou. A já mu přesto věřím, přesto ho nikdy nechci ztratit.
Musím.
Zítra se zeptám potřebných lidí na potřebné věci.
Třeba, co dělali včerejší večer a proč neustále lžou.
..a ještě horší.
Jou, jou:)
Už nemusím chodit na psychiatrii! Také nemusím brát ta kvanta prášků a zkusim spát ve svém pokoji. Jen doufám, že se to na mě tady zas nenabalí..
A přežije nám dramaťácký soubor, dokonce stihnu i přednes, normálně mě tam šoupla, do minimístečka, ale aspoň něco, to je super. Dneska jdu s Honzíkem na večeři, teda je to v plánu, začíná mě štvát, už měl být doma, ale nejspíš ho zdrželi v práci. Mno uvidíme..možná sem přinejhorším budu psát, jaký je to kre**n a že naděje sou na nic a taak..no..znáte to.
Další věc..psala sem šéfovi, že bych si ráda přijela pro věci do práce, teda té bývalé a "nenápadně" sem připojila peníze. Snad to vzal docela v pohodě, o víkendu se tam mám stavit. Ono se to nezdá, ale fakt z něho mám respekt.
Mno a taky sem si dneska vydělala nicneděláním asi 6 stovek, sice to nebyla úplně čestná cesta, ale..na druhou stranu ;)
Odešel..Kde vězí?!
Prostě odešel,
možná už nepřijde,
třeba se nevrátí.
Máš o něj strach,
Snad jen jako by
něco špatného klepalo na dveře.
On odešel.
Tos nikdy nechtěla.
Odešel.
A víc tě neviděl,
Nešla jsi..
Hrdost je velká dáma,
odhání hrdé.
Je tak lehké
Odněkud odejít,
Nečelit slovům čelem,
Slovům hodných úst tak šelem.
Odešel
.....
To bych si přála
Být zvířetem.
To bych si přála.
Střádat zrnka do chladných dnů.
Být věcí, být zrnkem.
To bych si přála víc.
Být nic.
Nebýt nic,
nebýt bita, nebít nic,
bít na bicí.
Být kamenem
a bít kamenem
o kámen.
POstavit zeď
kolem sebe
a nemyslet
a umřít.
semnikdynevimconapsat
Mám to v sobě. Pořád se vymlouvám na nejrůznější věci, pořád dělám nejrůznější věci. Tak, abych mohla utéct a vymluvit se. Před tím uvnitř mě. Vybavím si věci, které mě dřív bodaly. Vzpomenu si na lidi, kteří ve mě ještě nedávno nechávali vzplanout celé hranice emocíplných vzpomínek. Ale dnes ne, divné.
Svítilo slunce. Zářilo. A po obloze se válely šedé mraky. Miluji tmavé a zároveň zářící nebe. Takové počasí je v posledních dnech často. Třeba proto už nevnímám ani oblohu. Nic na mě nepůsobí, připadám si stále zkouřená, jako ve snu. Nic konkrétního si nevybavím, není to možné, přestože..ne, já ani nechci, nic nechci.
Nejsem schopná komunikace. Nepociťuji potřebu něco komukoli sdělovat, proč taky? Chci být se svými přáteli a přitom si číst. Chci být s milovanou osobou a přitom poslouchat hudbu. Ze sluchátek samozřejmě. Chci mít zase školu na dobré úrovni a nic proto nedělám. Nemůžu, nejde to změnit. Je pozdě. Posrala jsem to, stala jsem se nicnecítící rybou v ledovém oceánu, jsem krou v nekonečném moři a to plným takových ker.
Mám v sobě prázdno.
haum
Klid se mi rozlévá do nitra. Jeho okrově purpurová barva pohlcuje mé orgány. A ty se nebrání, jsou v klidu. Krve by se v nich nedořezal(blbost). Ne, nepláči, když se nesměji. Má tvář nemá nijaký ten dramatický výraz, už tak dlouho ho nemá. Jak vůbec vypadá? Stereotyp pohltil můj život, ale nevadí mu to. Nevadí MI to. Mám svůj klid, své knihy a své známé, kamarády a přátele. Co na tom, že nejsem s osobami, které miluji. Co na tom, že nejsem zdravá. Nemůže mi to vzít klid. Ani kdybych chtěla. Tím nechci naznačit, že snad něco takového si přeji. Snad si ani nic nepřeji, jsem pouze v klídku. No stress..woe..
fňuk
i dyz se treba dari, nic se tak netvari..nic se nedari..stejska se mi..po lidech kery sem mela a mam rada..a kery uz to nejspis nevedej a jesi jo, je jim to je jedno, to je este horsi a furt sem na gymplu, ke vsem cejtim to samy, co pred rokem a to je blby, ptze cejtit neco k nekomu je blby, aspon v mym pripade, ptze to je uplne na ho**o..tak
btw..temer sechno je oukej, jenom se to tak tváří, že neni(je?)
Vaše LZ
why drink and drive, when you can smoke and fly?
Je to divný, ale nepřipadá mi divný, že zas skoro nespim. A přitom nedělám nic moc produktivního. Zavíraj se mi oči, vypadaj trochu zuboženě a prolezlý ňákym tim krevnim mokem nebo čim. Nejrači bych se zavřela s kafem a kornama. nebo mansonem. sem vysílená a nemyslim skoro.
Pár posledních dní sem si zapomněla vzít ty prášky na mozek a trochu mi to zvedá kufr. no. vono je to na tom letáku u nich napsaný. ach jo.
bratr si přivez pískomily, třeba koušou do nohou, von je chce mít puštěný jen tak, na volno po bytě. a s@&#!í tu písek z trouby, dávali ho tam s mami na přepečení. do předchvílí sem byla názoru, že je to maso..
svět je fajn.
pfffff
to je zas den. Pořád si nalhávám, že šechno je a bylo v pohodě. A ono snad i bylo. Byla sem šťastná, sem šťastná, ale nic nevychází. Nechci to řešit, sou to blbosti. Ale musim je vypsat a..auuu! Vlci vyjí...Víly tancují. Měsíc září, svítíčko sluní...na planetu..beze cti...vezmu si paletu..vylíčím barvy, vykreslím černotu..pohltí čistotu....suché mám rty..od slz co nepláči..noc plná ruchu, rekviem...končí. země se točí, kolem osy. ne kolem nás, ne kolem mě. my jako paraziti, jako cestovatelé, jako stopaři...to my se na ní vozíme..snad se to podaří. dostat se z ní.
debylní reparát, debylní nemoci, debylní liebych, debylní sny, debylní přání, debylní naivita..bezmezná..naivita..zvuk klavíru zní. do noci. není mi pomoci..?
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Co je v přátelství s jedním člověkem užitečné, to při množství přátel svou užitečnost ztrácí. (Plútarchos)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©