Příspěvek

Stále tu jsem.
Znovu jsem se vykašlala na školu. Každý týden nejsem aspoň několik málo hodin ve škole. Snad nemám motivaci..? K ničemu. Občas si připadám, jako bych za sebou sama zavřela mřížovaná dvířka. Když nekoukám ven, jsem. Šťastná. Jsem v dokonalosti, když nekoukám ven, jsem plná pocitů, plná štěstí, úsměvů, radosti a něhy..něhy... Otočim se. Skrz mříže spatřím planinu, stromy a mračné nebe. Chci se nadechnout chladivého vzduchu. Nemůžu. Nejradši bych se rozeběhla za obzor a pak za ten další obzor a někde tam, v dáli, bych našla to, co nehledám, ale našla bych to a měla z toho ten pocit, ten pocit náhod a svobody. Chtěla bych ucítit cizí pohledy jako kapky léčivé rosy. Chtěla bych se cítit vyjímečně, neznámá, jako zvláštní závan, který přejdete s mávnutím ruky. Chtěla bych být ve vás, ale tak, abyste o tom nevěděli. Potřebuji cítit vše, vše co člověk cítit může, až za hranici běžného života. Chci cítit ten pocit a vykřičet ho do rozprostřeného nekonečna, do obzorů všude okolo, běžet po polích a plavat v mlze. Lehnout si do listí a jehličí uprostřed lesa. Poslouchat ptáky a cítit koně. Chci umírat a utvářet se, chci trpět a být přešťastná. Chci žít! Pro celý svět!
Musím zpátky..není čas na snění. Otáčím se na patě, ještě naposledy letmo pohlédnu přes mezery ve dvířkách. Vždyť je tam zima, říkám si a se zvláštním pocitem vycházím vstříc svému sladkému stereotypu.

0 komentářů