Příspěvek

semnikdynevimconapsat
Mám to v sobě. Pořád se vymlouvám na nejrůznější věci, pořád dělám nejrůznější věci. Tak, abych mohla utéct a vymluvit se. Před tím uvnitř mě. Vybavím si věci, které mě dřív bodaly. Vzpomenu si na lidi, kteří ve mě ještě nedávno nechávali vzplanout celé hranice emocíplných vzpomínek. Ale dnes ne, divné.
Svítilo slunce. Zářilo. A po obloze se válely šedé mraky. Miluji tmavé a zároveň zářící nebe. Takové počasí je v posledních dnech často. Třeba proto už nevnímám ani oblohu. Nic na mě nepůsobí, připadám si stále zkouřená, jako ve snu. Nic konkrétního si nevybavím, není to možné, přestože..ne, já ani nechci, nic nechci.
Nejsem schopná komunikace. Nepociťuji potřebu něco komukoli sdělovat, proč taky? Chci být se svými přáteli a přitom si číst. Chci být s milovanou osobou a přitom poslouchat hudbu. Ze sluchátek samozřejmě. Chci mít zase školu na dobré úrovni a nic proto nedělám. Nemůžu, nejde to změnit. Je pozdě. Posrala jsem to, stala jsem se nicnecítící rybou v ledovém oceánu, jsem krou v nekonečném moři a to plným takových ker.
Mám v sobě prázdno.

0 komentářů