Zpovědi
Tato Zpovědnice zde slouží všem bez rozdílu.
Vypište se ze svého problému a dostaňte rozhřešení.
Zároveň rozhřešení můžete dávat ostatním.
Už je to přes rok! Rok, co se máma psychicky zhroutila. Ihned se začala léčit u psychiatra, ale přijde mi, že léky jí moc nezabírají a já už vůbec netuším, jak dál? Mám mámu strašně moc ráda, ale to její hnusný chování už nezvládám. Její asi opravdu hodně zle, ale všechno si vylévá na mě. Např. teď se mnou už druhý den nemluví (pokud na mě promluví, tak jen aby mi vyčetla nějaký věci), ale já vůbec nechápu proč se mnou nemluví? Měli jsme totiž včera jet na nějakou slávu do Třeboně. V pátek máma řekla, že je děsně unavená, že nepojedeme. Já jsem byla i docela ráda, protože jsem se cítila divně jako kdyby na mě něco lezlo. Tak jsem to vzala za hotovou věc a včera odpoledne tady na mě začala řvát a vyčítat mi, že jsme nejely a že je to hlavně moje chyba, protože mi v pátek večer bylo divně. Když jsem jí řekla, že mi říkala, že nejedeme protože je unavená a nechce jet, neměla jsem ji prý poslouchat, protože vím jak moc je psychicky nemocná a měla jsem ji sbalit, ráno vzbudit a odjet s ní vlakem do Třeboně. Jenže jak já tohle všechno mám vědět, když si to myslí a neřekne nic nahlas? Na tuhle otázku už jsem samozřejmě odpověď nedostala, ale opět jen na mě řvala, že mi na ni nezáleží a že až skončí v Bohnicích budu jen ráda. A takových případů je u nás mnoho a mnoho. Neustále mi vyčítá, že s ní nikam nechodím a vůbec se o ni nezajímám. Přitom se snažím s ní hodně chodit, ale taky musí pochopit, že ve svých 21 letech nemůžu víkend, co víkend trávit s ní, že se teď hlavně potřebuju věnovat škole. Já už popravdě vůbec nevím, jak se chovat. Vadí ji skoro všechno. Za všechno špatný můžu jen já a ona nikdy za nic nemůže, protože je nemocná a dělá to ta její nemoc. Já sama už mám z toho všeho problémy. Mám strašné křeče v břiše. Byla jsem na vyšetření v nemocnici, ale nic se nenašlo. Údajně za to můžou nervy. Do toho jsem v maturitním ročníku a vůbec mi nejde soustředit se na školu. A aby toho nebylo málo, tak jsem měla menší románek s jedním kuchařem od nás z brigády. Jenže po týdnu našeho vztahu se vrátil ke své bývalé přítelkyni =o( a já ho teď i jeho přítelkyni musím vídat na brigádě. Sama jsem uvažovala, že bych navštívila psychologa, ale k tomu je potřeba doporučení od obvodního lékaře a zdrav. sestra moji obvodní lékařky je mámina dobrá přítelkyně a máma mi zakázala jakkoliv o tomhle mluvit a už vůbec ne si dojít ke své obvodní pro doporučení k psychologovi. Zkoušela jsem tedy aspoň napsat přes e-mail do nějaké psychologické poradny, ale po měsící žádná odezva =o(. Pak jsem se tedy rozhodla, že bych navštívila psychiatra mé mámy. Přece jen jí zná nejlépe a třeba by poradil i mě, jak z toho všeho nezešílet, ale máma mi nechce říct u koho se léčí =o(. Nejhorší je, že jsem na všechno úplně sama. Nemám kamarádku ani kamaráda či přítele. Není tu nikdo, kdo by mě obejmul, pohladil, řekl, že to všechno bude zase jednou dobrý. Vím, že řešení je se sbalit z domu a odejít, ale na to já nemám. Moje svědomí mi to nedovolí a vím, že bych si to pak vyčítala celý život. Já sama byla cca před 5 lety vážně nemocná. Skoro dva roky jsem strávila doma, v nemocnici a máma se na mě taky nevykašlala. Ale popravdě nevím, jak dál. Vím, že je mámě zle. Má totiž ještě i jiné zdrav. problémy než psychické (má zánět obou kyčelních kloubů a dost ji to bolí), nemá přítele, máma ji zemřela v 17-ti letech a její otec je celý život na ni hnusný. Tohle vše si snažím uvědomit a pochopit ji, ale já sama už nemám sílu na sebe.
Omlouvám se, že má zpověď je tak dlouhá, ale vím, že aspoň trochu mi tahle zpověď pomůže a zmírní mou bolest.
Rozcesti....moment, kdy si člověk musi vybrat směr, kterým se jeho život bude ubírat dál. Každý z Vás, se už na takovém rozcestí ocitl. Někdo vybral správný směr, někdo ne a někteří z vás stálé neví jak si vybrali a pak jsou tady ti jako já, ti kteří si jednu z cest vybrali právě teď. Já jsem vybral cestu zkrze bolest. Ta bolest není jen má, ale také člověka, kterému jsem svým rozhodnutím ublížil.............krom jeho bolesti přineslo toto mé rozhodnutí důkaz o tom, že stále žiji, že jsem stále člověkem, kterého ještě pořád dokáže trápit svědomí i když si dávno myslel, že žádné nemá. Že jsem stále člověkem a skrze má rozhodnutí možná někteří budou trpět, ale budou jiní, které má rozhodnutí udělají šťastnými a dá li osud, udělájí šťastným i mě. Jsou li mezi vámi tací, kteří se svými rozhodnutími trápí, zvedněte hlavy, ještě Vás čekají mnohá rozcestí. Neklesejte na mysli, příjdou chvíle, které budou stát za všchny pády do hlubin. Upadnete-li, vstaňte! Rád bych tu dal dva z mých oblíbených citátů. "No pain, no gain" a "Per Aspera Ad Astra"
Vzdy ked sa mi zda ze uz lepsi zivot mat nemozem stane sa len jedna blba malickost a vsetko sa pokazi . Uz neviem co mam dalej robit .
Naozaj neviem co si mam o tom vsetkom mysliet.
Byl jsem na grilovačce...
Až na jednu výjimku v uzavřeném kruhu 3 rodů, do jednoho z nichž patří i slečna, kvůli které jsem se před prázdninami "sesypal" (moje předchozí zpověď)...
Toho týpka ze seznamky (jejím bratrem označovaného jako Jarda-Retarda) sice už nechala pro nebetyčnou nudnost a nafoukanost, ale je mi jasné, že prvně špatným načasováním jsem to celé zazdil...
...nehledě k tomu, že přestože, jak jsem včera zjistil při extrémně zraňujícícm pohledu na její fotky z promoce, kde s ní byl vyfocen, silné emoce přetrvávají a jsou stále na hranici mých schopností sebekontroly, tím že ona stále žije v praktické společenské izolaci, zatímco já se mezitím ve spirálách šílenství a kruhu přátel posunul někam úplně jinam a dříve dokonalá synchronizace, přinejmenším v oblasti názorů je značně narušená... Patrně nezvratně...
Každopádně jsem doufal, že už jsem se přes to všechno nějak přenesl... Že za ty cca 4 měsíce jsem prošel tolika adrenalinovými událostmi a hned zkraje v rámci prvotního šoku i jedním úletem, že to bude všechno přepsané, zapomenuté, zapečetěné, že už budu OK...
Připadám si, jako bych se tehdy propadl to nejhlubších temnot, kde se mi jako anděl s havraními křídly zjevila slečna L. a vytáhla mne zpět do šeré zóny, kde jsem sice po jejím odchodu sice opět v plné síle spatřil oč přicházím, ale nějak jsem se dokázal ploužit dál bažinatým terénem... Doufajíc, že jednou vyjdu do stínu, nebo dokonce na světlo... A teď se mi zdá, jako by se šedé bahno pod mýma nohama opět propadalo...
Ať už to skončí..! Udělám cokoliv, jen když mi to vrátí moji pochmurnou rovnováhu..! Tohle je peklo..! A mně dochází síly...
Do pr**le asi jsem se zamilovala .. čtvrtek.. menší párty a jeden hezký kluk .. znám ho už déle ale nikdy jsme se moc nebavily .. tančily jsme :) dala jsem mu pusu .. řekl že má holku .. dala jsem mu druhou a on mi ji vrátil ale cítila jsem v tom že si není jistý.. nebo jestli se bál aby ho někdo neviděl nevím .. možná to bylo alkoholem .. A já čím víc vím, že to nepůjde tím víc ho chci .. sakra ja se ale nezamilovávám .. je to proti mým zásadám .. kdybych chtěla trpět tak si přivřu ruku do dveří ... a sakra čím víc se snažím to vypustit, tím víc na něj myslím a párkrát jsem se už přistihla jak osnuju plány na jeho získání .. tohle je tak . .grrr... :) Nechci to prostě !!
Nějaký návod jak se toho zbavit ?
Vím, že zpovědi o vztazích tady mezi všemi těmi vážnými problémy vypadají trochu hloupě a nepatřičně...Ale jsem už moc velká abych psala do Bravíčka :D ...A navíc jsem z toho celkem zoufalá. Nuže...načrtneme si situaci...Mám přítele...moc ho miluju...skvělej kluk, teda aspoň jsem si to vždycky myslela...Jenže ani ne před pár dny...Nepřišel na schůzku, protože se večer před tím strašně opil. To ovšem není to nejlepší, nejlepší je že se tak opil že mě na oné party podvedl. Se vším všudy...On tvrdí že si nic nepamatuje, že nevěděl co dělá...Ale ke mě se doneslo že byl sice opilej ale relativně při smyslech a náramně dobře se bavil. A do toho se tu objevila na scéně nová postava. Kamarád mého přítele. Budu se opakovat - skvělej kluk. A zdá se s větším smyslem pro věrnost. Je do mě zamilovanej až po uši a za šanci u mě by dal snad pravou ruku. Mám ho ráda, vím že je skvělej ale nemůžu ho milovat, prostě nemůžu, protože miluju přítele, i přes to co mi udělal...Nicméně jestli jenom ta vytrvalá láska stačí k tomu aby zachránila vztah z takový rány hned v začátcích, to nevím...Asi by se mi hodil nestranný názor někoho kdo nezná nikoho z aktérů příběhu...Co teď s tím vším? Vydržet, odpustit, nechat přítele pomalu získávat zpátky důvěru, jestli to vůbec jde? Nebo se smířit s tím že není takovej jak se zdál, že je nevěrnej prolhanej hajzl a posunout se dál...a co já vím...po čase třeba dát šanci tomu druhýmu...?
Neukamenujte mě prosím za stupidní zpověď, vím že je to hloupej problém, ale...zkrátka mě zajímá názor někoho mimo celou situaci.
Vážení, už nevím jak dál...Moje stavy úzkosti a sklíčenosti mě dohnaly až k návštěvě psychiatra. Jeho verdikt však zněl "Nedívám se na Vás jako na psychicky nemocného člověka". Ten doktor se mýlí. Mám stavy úzkosti a deprese. Jsem v koncích. Už ani nanevýš kvalifikovaný člověk - Mudr. - psychiatr - mi nedokáže pomoci a nepředepíše mi léky. Co mám dělat?????
Absolutní konec......
Jedno jsem dal krysu na parapet aby se proběhla, a když jsem se tam po několika hodinách podíval už tam nebyla. Nevím jestli spadla dolu nebo jí sezobl nějaký dravec, každopádně moc chytrosti nepobrala.
No je to tak že na jedný akci jsem sbalil holku, která mě podváděla a opravdu jsem jí miloval, ale opustila mě a já se vrátil ke své bejvalce, která se chová jak moje matka, je tlustá a chci se jí zbavit.
vrhnu se po dlouhé době na vylití duše a vnitřních pocitů jako dřív, zmateně jako dřív, stejně jako moje myšlenky...
čtyři skvělé měsíce strávené v Americe, není to jiný svět, je tam stejný bordel jako tady, ale skvělé byly pro mě tím, že jsem byl pryč, úplně pryč od všeho... nejdřív tolik práce, že nebyl čas myslet na horší věci, potom cestování, které mě k jiným myšlenkám ani nepustilo, teď jsem tři dny doma, je to super, už jsem se těšil :) těšil jsem se na kamarády, na blízké lidi, na blízké věci, na všechny maličkosti okolo, ty tvoří všechno (velké věci nic neznamenají), těšil jsem se a dočkal jsem se toho :) a teď, druhý večer za sebou tady sedím, stojím, procházím se pod noční oblohou plnou hvězd... a rozdíl v těch dvou večerech? včera to byla radost, žil jsem přítomností, stejně jako jsem se učil žít tím, co je právě teď, celou dobu v USA, celou dobu pryč, brát všechno jednoduše tak, jak to je, po vzoru Eckharta Tolla a mnoha dalších moudrých... a bylo to fajn, je to fajn přístup, ne že bych ignoroval špatné věci okolo, ale proč se něčím znepokojovat, když s tím stejně nic nemůžu udělat... raději to přijmout :) a byl jsem v "ráji"...
když jsem odjel pryč, nechal jsem tady všechno, co se mě týká, napůl rozdělané, nedodělané, s tím, že potom začnu jinak... všechno k tomu vedlo, všechno bylo super, všechno okolo navenek taky pořád super je, nemám důvod si stěžovat na lidi okolo :)
během pobytu na druhé straně světa jsem jednu věc do života (školu) uvážil a trošku přehodnotil a teď jsem se na to musel vrhnout... a není to ono, spadla na mě klec, vyrostla kolem mě zeď, ze které mám strach... je to jiná cesta, než jakou chci, není to svoboda... jeden malý krok a už si nedělám, co chci, tak jako to bylo předtím - i když je to pro můj budoucí život mnohem lepší, ale je otázka, jestli to není jen zdánlivé... chtěl jsem jít svou vlastní cestou a zase jsem ustoupil a už to není moje cesta, pro mě jsou to pouta a nasadil jsem si je dobrovolně sám
dnešní večer tady sedím a jsem ve vlastní vnitřní pasti, padám někam dolů, neznámo kam, ani ti lidi se mi nezdají být tak blízcí, jak by měli být (to je chyba mého vnitřního pohledu), občas je těžké najít nějakou záchrannou příčku, nějaký nesmysl, kterého se chytnout, když není nablízku člověk... myslel jsem si, že se od toho trošku vzdálím, ale bojuju s tím pořád, nezměnilo se vůbec nic, ani trošku se to nepohlo... je to moje past :)
možná to opravdu chce léky
Zpovědnice je tu od toho abych se vyzpovídala.. tak teda dobře .. Mám před maturitou a myslela jsem si,že to bude brnkačka,ale trošku mě to překvapilo.. No spíš hodně.Jenom na to pomyslím a kroutí se my žaludek... Toho kvantum věcí,co se na mě valí.. tedka do toho 3 týdny praxe čímž zabiju skoro celý říjen..to nemám šanci stihnout všechno udělat.. a co když se my to nepovede ? To bude fakt konec..a sakra že bez matury se jdu rovnou oběsit ..a do toho ještě všichni otravujou s vysokou .. teďka se mám ještě rychle rozhodovat kam chci jít na vysokou ? Sakra nemám vůbec páru .. A když to bude někde mimo Ostravu ? Zvládnu se o sebe postarat ? Vůbec neznám svý schopnosti .. trošku panikařím ..
Jsou to spíš otázky které bych měla klást sama sobě,ale vůbec nevím .. mám temno před očima
Myslíte si,že (ne)existuje přátelství mezi mužem a ženou?A proč si to myslíte?
....radši nic..
Mojí mámě před měsícem praskl žaludeční vřed. Lékaři ji zakázali nosit cokoliv těžkého. Před týdnem jsme odjely na chalupu a včera se balily zpět do Prahy. Ještě na chalupě jsme si rozdělily, že máma vezme batoh na záda, který tolik nenaplníme, aby byl lehčí a já vezmu tašku přes rameno do které dáme ty těžší věci. Aby se mi vše lépe neslo přidala jsem si do tašky ještě batůžek a notebook, abych to nemusela tahat v ruce. Jeden známý nás hodil na okraj Prahy. Začala jsem si nandavat svoji tašku přes rameno. Byla trochu těžší, ale bez problémů bych jí unesla. Okamžitě ke mě přišla máma, tašku potěžkala a řekla, že tohle neponesu, že to vezme ona. Říkala jsem jí ať to nebere, že to unesu a že akorát jí bude blbě, že je to na ní příliš těžké. Začala na mě akorát ječet, že jí s*r* a vůbec na ní nemluvím. Řekla jsem jí, že aspoň z té tašky vyndám notebook ať to má o něco lehčí. Opět jsem se dočkala jen nadávek a řekla mi, že se se mnou nebude bavit a schválně jela v jiném vagonu v metru a posléze i tramvaji. Doma opět jen nadávala, jak je jí zle, že za všechno můžu já a že jsem akorát sobec, který na ni nemyslí a že budu oslavovat až chcípne. Dnes ráno jela do nemocnice, protože jí je špatně. Vše svedla na mě, že za všechno můžu já. Strašně mě to celé mrzí a bolí, ale nevím, kde jsem udělala chybu. Chtěla jsem jí pomoc, ale ona mi to nedovolila . Nebo to celé vidím špatně a opravdu byla chyba u mě. Dokonce mi dnes řekla, že by bylo fajn kdybych se odstěhovala (což si nemyslím, že tohle myslela vážně, ale přesto to bolí).
Ráda bych znala Váš názor. Můžu opravdu za to, že dnes skončila v nemocnici ?
lidi rikaji ze jsem blazen a ze mam brat prasky.a to jen diki temu ze nejsem jako ostatni ale co je norma co je normalni to ze nejakej clovek pod pohruzkou nasyli rekl ze to co je je normalni a ten kdo vybocuje je blazen a nebo schyzouš ale cokdyz vydíš mrtve duchy cokdyz kdyz se divas na druheho cloveka vydíš jak mam rozervany ksycht ajk krvaci a nebo jak ho mlatis do hlavy o patnik a je to normalni cokdyž existuje neco co nemužes necím podlozit neco co proste je a bude..
Toto léto je fakt hrozný. Když jsem měla práci a nemohla jsem ven, bylo nádherně. Teď, když mám trochu volna, je venku odporně a já se cítím z toho už tak unavená, že nemám náladu na nic. Ke všemu se musím nutit. Neplním svoje závazky. Ani ven se mi nechce - zaplavat si nebo zaběhat... Není to úplná deprese, jen sklíčenost. Když se k tomu připočte pár průserů, které vyplňovaly můj července, mám dost. Trochu mě drží nad vodou můj přítel, ale mně by už jen stačilo, kdyby se můj život na chvíli uklidnil, moje sestry a zbytek rodiny se se mnou začal zase bavit a kdyby vysvitlo sluníčko. =(((
slunko, kde se flákáš?! :(
Poslechnout city nebo rozum? Mám jít na školu do Brna na obor který mě příliš neláká (byla to záchrana kdybych se jinam nedostala) ale být s tím koho miluji nade vše? (je to něco úžasného-nechci o něm nějak moc básnit ale prostě... ted mám fakt pocit že s ním by to mohlo vyjít na hodně hodně dlouho... a sedíme si a doplňujeme se prostě ve všem...)
Nebo radši do Olomouce, kam jsem se dostala na obor který je mým snem asi 5 let a být pořád bez něj? Dál udržovat vztah na dálku (což mě prostě ubíjí) nebo se vykašlat na svoje sny?
zajímá mě váš názor, pokud ho k tomu máte :) děkuji :)
Občas sa cítim tak sama...občas neviem ako ďalej...Nebaví ma pretverovať sa..že ma nič netrápi..hľadam dôvod aby som mohla pokračovať..no nič..stále nič..nieje nádej že bude lepšie..snažim sa aby všetko bolo fajn..vraj..aby som mohla prežiť musim byť sviňa..okej..keď taká som ubližujem..potom prídu vyčitky..keĎ taká niesom ubližuju mi druhí...každým slovom niekoho urazim..6 ľudia su pre mňa dôležití...z tých šietstich na mňa 6 aj kašlú...super..to sa dá prežiť..mám ešte seba..nieje to výhra..ale nemám na výber...ja sa snažim..fakt sa snažim isť ďalej..aj keď ma všetci uražajú..neveria mi..neveria ,že aj ja niečo dokážem..že aj ja mám pravdu..nevedia ako sa citi človek ako ja..po tých všetkých veciach čo som zažila už viem čo je to ten s***vený život...Niesom ako tí ostatní v mojom veku..oni ma nechápu..oni neprežili to čo ja..oni sa v noci nezobudia na ten najmenši zvuk..oni nechodia spať zo strachom o 4 ráno aby sa niečo nestalo...neberú tabletky....niesu v strese každu minutu svojho života..nevedia čo je to samota..chodia von..baviť sa...ja chodim na cintorín..premýšľať..ako ďalej..čo bude zajtra..či vôbec prežijem najbližšiu noc..majú svoje problémy..štve ma keď vidim ako hovoria.."ja sa zabijem ja nemožem isť na chatu..mam zničený celý život"..alebo"ja možem byť von len do 10..to je tak tráápne" ...štve ma to..štve ma že nevedia čo sú to skutočne problemy...štve ma to možno preto lebo aj ja chcem mať len take problémy...nechcem už ďallej žiť so strachom,v strese bez ľudí ktorí by ma mali radi..ktoím by som verila..Nieje nádej aby bolo lepšie...Viem niektorí ľudia sa majú horšie...prežili toho viac ako ja...Ale ja som tiež prežila dosť nato aby som pochopila že nič dobre neexistuje....Neexistuje láska...dobro...šťastie...aspoň pre mňa nie...Ľudia ktorí si to nezslúžia trpia najviac..nehovorim teraz o sebe..nemožem sa na to pozerať ako trpia...Svet je nespravodliví..jo nezvykla som si..ani si nezvyknem..
..Nikto z nich by to nezvládol..nikto
Jsem špatná když když lžu, ae nechci... Musím lhát jinak to tomu člověku ublíží a to nechci... Tak dál mám hrát tu falešnou hru? Která se mi hnusí!!! Ae on bude štastný...
:(
v poslední době mě děsně sere kamarádka. neříkám že jsme si vždycky rozuměly ale prostě v tom bylo ěnco co nás spojovalo. ale v poslední době je to prostě pryč. jednu dobu jsem si říkala že jsem ráda že ji mám a tolerovala jsem její odlišnosti naivní názory a podobně. vždycky sme se pro ni obětovala. když řekla že něco potřebuje vždycky sem hned sedla a udělala to. když byla smutná do noci sem si s ní psala. když byla v pr**li držela jsem jí kapesník. a pak jdem ještě s dalšíma lidma ven a ona se přiožere a když sme měli jít domů, řekla mi že mám jít sama přes celé pitomé město ve tři v noci. bylo mi děsně blbě. tak sem se samozřejmě nasrala protože sem tam musela sedět mezi bandou ožralů než se uráčila. druhý den sem měla hodně nabitý plán takže sem potřebovala být ready a jí to bylo úplně ukradený. a pak mi ještě řekne že podle ní se jako nic nestalo. protě zasraný sobec. tak sem jí řekla co mě na tom naštvalo a jestli jí to nepřipadá divné, načež mi napsala zprávu kterou mě nasrala ještě víc a v podstatě mi řekla že je to všechno moje vina. a že na tom nestojí naše skvělé přáátelství. zajímavé že když jsem za ní přišla já že něco potřebuju tak se na mě vypr*la a nehnula ani prstem. místo toho mi pořád píše trapné historky z života lidí co si myslí že jí přijdou zajímaví. lidí kteří jsou nedosažitelní a vůbec o ní nemají zájem akorát si někde potřebujou vylít svoje blbé zdeprimované srdce a tak se všichni po netu deptají s úplnýma blbostma, který jsou neřešitelný nebo je ani vyřešit nechcou. to je v poslední době naše jediná konverzace. co s takovým člověkem? ona mi tvrdí že jsem pro ni všechno a přitom se chová jak prase! ted vymyslela že si uděláme výlet, ale já jsem bez peněz a když jsem řekla že nepojedu, zas dělala drama, že sem kráva a že jako ona tam chtěla jet kvůli mě, ale je naštvaná že nejedu. je to pitomý sebestředný spratek
smazat ze života?
Už mi lezou na mozek ty otcovy kecy. Úspěšně jsem dokončila studium na výšce, získala magisterský titul, studium jsem nemusela prodlužovat, všechny zkoušky mám na poprvé. Teď jsem začala hledat práci. A jediné, co musím od otce poslouchat je, že "co se mnou" a "kde si tu práci jako najdu" a prostě řeči, které jako by naznačovaly, že jsem naprosto neschopná a podobně. A já bych tak strašně potřebovala slyšet, že to zvládnu, že jsem dobrá. Ale sylším jen tohle.
Slova podpory slýchám jen od přátel a to mi pomáhá, ale přeci jen slova zneuznání od jednoho z rodičů mají na mě mnohem větší vliv. Protože je to prostě rodič - člověk, kterému jsme zavázaní za to, že vás na té škole financoval a tak...
A možná mi doporučíte, abych si s ním promluvila, ale já se mu raději vyhýbám, přeci jen s někým, kdo chlastá se nedá moc mluvit.
Nevím, proč mají někteří lidé takové tendence shazovat vlastní děti... A pak se bude beztak před někým chlubit, jak má dceru vysokoškolačku. Ach jo...
Měla bych to prostě asi pustit z hlavy, vzpomenout si na Čtyři dohody a uvědomit si, že je to jeho "scénář" a nebrát to osobně...
Děkuju, že jste mě vyslyšeli
Náhodné moudro a přísloví
I sebemenší pověst stačí k pohromě. (Publilius Syrus)
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých = date("Y");?> ©