Detail a diskuse u zpovědi

Už mi lezou na mozek ty otcovy kecy. Úspěšně jsem dokončila studium na výšce, získala magisterský titul, studium jsem nemusela prodlužovat, všechny zkoušky mám na poprvé. Teď jsem začala hledat práci. A jediné, co musím od otce poslouchat je, že "co se mnou" a "kde si tu práci jako najdu" a prostě řeči, které jako by naznačovaly, že jsem naprosto neschopná a podobně. A já bych tak strašně potřebovala slyšet, že to zvládnu, že jsem dobrá. Ale sylším jen tohle.
Slova podpory slýchám jen od přátel a to mi pomáhá, ale přeci jen slova zneuznání od jednoho z rodičů mají na mě mnohem větší vliv. Protože je to prostě rodič - člověk, kterému jsme zavázaní za to, že vás na té škole financoval a tak...
A možná mi doporučíte, abych si s ním promluvila, ale já se mu raději vyhýbám, přeci jen s někým, kdo chlastá se nedá moc mluvit.
Nevím, proč mají někteří lidé takové tendence shazovat vlastní děti... A pak se bude beztak před někým chlubit, jak má dceru vysokoškolačku. Ach jo...
Měla bych to prostě asi pustit z hlavy, vzpomenout si na Čtyři dohody a uvědomit si, že je to jeho "scénář" a nebrát to osobně...

Děkuju, že jste mě vyslyšeli