Příspěvky

Amanita - rozmluva
"Včera jsem se zachovala nepěkně, je mi to trošku líto. Zejména kvůli tomu, jak ses dneska snažila." řekla Amanitě bohyně a pohladila ji po nahých zádech. "Miluješ svou bohyni, budeš ji ctít a budeš jí sloužit, až do svých posledních dnů?"
"Ano," odpověděla bez zaváhání Amanita. Dalo se té neuvěřitelně nádherné a dokonalé ženě odpovědět něco jiného, než to, co očekávala a vyžadovala?
"Výborně. Svěřím ti tajemství, předtím ale musíš svou lojalitu prokázat před soudem slepého mudrce. Proběhne zítra v poledne ve sklepních prostorách. A nechci slyšet žádné námitky!" dodala tvrdě, když jí Amanita užuž skákala do řeči. "Jestli chceš vědět, co je to soud slepého mudrce, počkej si do zítra. Žádné informace předem nejsou dovoleny." Poté vyhodila průzkumnici z lože a sama se otočila na druhý bok. To bylo znamením pro Amanitu, že má bez otálení odejít.
Cestou po běloskvoucím jasném schodišti z věže, kde se bohyně nejvíce zdržovala přemýšlela, zda se někdy dokáže vlivu bohyně ubránit. Nedokázala jí vzdorovat ani v těch nejmenších maličkostech, cítila, že ji má úplně jistou a ve své moci. A to se jí vůbec nelíbilo. Vždycky si sama sebe představovala jako silnou, nezávislou ženu jistou si sama sebou a neporazitelnou. Nyní však cítila, že se z ní stával někdo jiný - člověk bez vlastního názoru absolutně podřízený vrtkavé náklonnosti jiné bytosti, postupně si tvořící závislost na lintinu

0 komentářů

5.(4.)11.
Jsem spokojená... studuju svou vysněnou vysokou školu, chodím se skvělým člověkem, chodím do fitka, mám úžasnou rodinu a ty nejlepší přátele. Mám fajn brigádu a navíc hrozně moc možností na výběr. Tak co se děje?
Cítím 2 věci, které mi hodně vadí. První je Bůh.. ne že ba mi vadil zrovna on, to vůbe ne, vadí mi to, že v tom stále nemám jasno. Byla jsem si jistá na střední-Bůh neexistoval a všichni kdo v něj věřili byli blbečci. Ale ted už si tak jistá nejsem, díky mnoha událostem v mém životě jsem malinko změnila názor. Co když tam někde je? A co když jsem se předtím hodně zmýlila když jsem ho nebrala v potaz? A nejhorší je, že nevím jak se k tomu postavit, pocházím z rodiny absolutních ateistů, nikdo se o něčem podobném nikdy ani slůvkem nezmínil. A taky mi připadá, že mi jakási vyšší složka v životě chybí. Ale vůbec nevím, jak mám ted dál pokračovat..
Drudá věc je můj skvělý muž. Je to s ním docela v normě, akorát mám pocit že mi ted začíná být hodně věcí jedno. Je mi jedno, jestli si na mě udělá čas nebo ne (i když mě společeně strávený zároven vždycky potěší, ale snažím se to nevnímat protože vím, že to nebude na dlouho, že to brzy skončí). Je mi úplně fuk, co říká, hrozně mi vadí jak mě pořád poučuje (on to tak nebere, a vím že ani já bych neměla, ale nejde to). A nejhorší je strach z toho, že to tak zůstane. Nemá ted vůbec čas (a když jo tak si ho udělá až pozdě večer) a přesně tohle mě odrazuje, vím že to takhle bylo i u nás doma, a taky vím, že je to přesně to, co nechci. A nedokážu v tuhletu chvíli nemyslet na budoucnost, ve které si sama sebe představuju se třemi dětmi na krku a s chlapem, který se celé dny neobjeví doma. A to je přesně situace ve které nechci nikdy skončit, a která se mi poslední dobou nejvíce nabízí... Možná by bylo nejlepší mu to říct. 4ím víc nad tím přemýšlím, tím temnější se mi naše společná budoucnost zdá...

0 komentářů

Kam dál?
Nevím co dál... co se sebou, se svým životem, co zlepšit a hlavně jak? Cítím se strašně, bojím se toho, nechci to a zároveň vím že to přijde. A nechci to, co je a přitom to neumím dát pryč. Ničí mě to, vím že mě to rozseká pokud s tím něco neudělám. Ale jak sakra? Jak udělat ten první krok? Nejhorší je pocit, že jsem na všechno sama... Vzdát to? To mi připadá jako nejlepší možnost...

0 komentářů

malý kousek z večerní deprese?
Co sem napsat? cítím se osamělá? je mi smutno? je mi zima? jsem naštvaná? nebo snad nenaplněná? asi všechno dohromady a ještě mnohem víc. Protože celek je víc než suma částí... a navíc se ani v sobě nevyznám. Mám analyzovat pocity po kouscích jeden po druhém? nebo se na to vykašlat a prostě se vrhnout do normálního života? vadí mi že šel za kamarádkou (na které mi taky záleží a kterou mám moc ráda) místo aby šel za mnou. Že jí napsal jako první že by potřeboval pokecat. Vždyt já jsem tady pro něj... on to nevidí? možná ho nedokážu správně reflektovat. Mrzí mě že když má povídací náladu tak jde za kýmkoli jiným, jen ne za mnou.. ach jo mi je smutno. A navíc jsem naštvaná, na něj, na celý svět a nejvíce na sebe. Nejradši bych se vykašlala na celou prahu a utekla zpět domů, tak bych si přála aby mě tady nic nedrželo. Někdy bych si přála abychom se třeba rozešli a abych mohla zpět domů. A pak si za tyhle pocity nadávám. Myslím že bych podobného chlapa nenašla. Ale třeba jo, třeba si to namlouvám a běhají jich po světě ještě tucty.
Vykašlat se na všechno, na prahu a na celý svět a vrátit se domů? do Ostravy? vzdát to tady, když to vypadá tak nadějně? nesnáším když se musím vzdát... A nechci se vzdát ani Marka, i když mě tak štve. Tak co mám dělat? vždyt s takovou se tady jenom užeru, pokud se už to nestalo. Nechci se stát zelenou vdovou, i když k tomu asi nemám daleko...
Přála bych si dvě věci. BUD 1. Konečně si tady zvyknout a najít si alespon jednu pořádnou kamarádku NEBO 2. rozejít se s Markem a odstěhovat se zpátky domů. Dokázala bych se rozejít? asi ano.. ale mrzelo by mě to... Ale život jde dál, jen si na chvíli vyskočil na vyšší level a pak se vrátil hezky zpět do starých zajetých kolejí a mateřského hnízda. Vážně to tak chci? Ještě to zvážím...

0 komentářů

Odpověd na otázku
Takže jo nakonec jsme nešli. Zjištuju že to asi bylo dobře, hlavně kvůli tomu že už nejsem tak napnutá a nic moc neočekávám.
Jinak zítra-zkouška z matiky :/ takže zase za 4, už to vidím :/

0 komentářů

30.6.2011
ach jo je mi smutno... at už je sobota... to ho k sobě přitisknu a už ho nepustím... miluju tě lásko a chci už tě mít u sebe :/

0 komentářů

29.6.
chci ho strašně moc... nikdo mi tak nepomůže, nevyslyší mě, neposlouchá mě a nezajímá se o mne... miluju ho a on je tak daleko... a přijede až v sobotu... do té doby tady uschnu jako růže bez vody :(

0 komentářů

20.6.2011
nechápu to... lidé, které znám skoro celý život se o mě vůbec nestarají. zajímá je jen jejich úspěch/neúspěch, nedokážou mi dát to, co potřebuji, podpořit, potěšit nebo alespon mě vyslechnout. (už delší dobu mám pocit, že si lidé kolem mě vždycky "zacpou uši" když začnu říkat něco osobnějšího-možná si tak zvykli, že já poslouchám je? nebo je problém ve mně?) Naopak člověk, se kterým se znám necelé tři měsíce mě dokáže potěšit na těle i na duchu během pouhých 7 minut na telefonu. Je to tím, že mě miluje? že já miluju jeho? nebo tím že se jemu jako jedinému dokážu alespon trošku otevřít? nebo tím, že se o mě jako jeden z mála doopravdy zajímá? acho jo kéž by nebyl tak daleko... miluju ho tak že se asi zblázním. Proč není praha alespon o polovinu blíž :(

0 komentářů