Příspěvek

Amanita - rozmluva
"Včera jsem se zachovala nepěkně, je mi to trošku líto. Zejména kvůli tomu, jak ses dneska snažila." řekla Amanitě bohyně a pohladila ji po nahých zádech. "Miluješ svou bohyni, budeš ji ctít a budeš jí sloužit, až do svých posledních dnů?"
"Ano," odpověděla bez zaváhání Amanita. Dalo se té neuvěřitelně nádherné a dokonalé ženě odpovědět něco jiného, než to, co očekávala a vyžadovala?
"Výborně. Svěřím ti tajemství, předtím ale musíš svou lojalitu prokázat před soudem slepého mudrce. Proběhne zítra v poledne ve sklepních prostorách. A nechci slyšet žádné námitky!" dodala tvrdě, když jí Amanita užuž skákala do řeči. "Jestli chceš vědět, co je to soud slepého mudrce, počkej si do zítra. Žádné informace předem nejsou dovoleny." Poté vyhodila průzkumnici z lože a sama se otočila na druhý bok. To bylo znamením pro Amanitu, že má bez otálení odejít.
Cestou po běloskvoucím jasném schodišti z věže, kde se bohyně nejvíce zdržovala přemýšlela, zda se někdy dokáže vlivu bohyně ubránit. Nedokázala jí vzdorovat ani v těch nejmenších maličkostech, cítila, že ji má úplně jistou a ve své moci. A to se jí vůbec nelíbilo. Vždycky si sama sebe představovala jako silnou, nezávislou ženu jistou si sama sebou a neporazitelnou. Nyní však cítila, že se z ní stával někdo jiný - člověk bez vlastního názoru absolutně podřízený vrtkavé náklonnosti jiné bytosti, postupně si tvořící závislost na lintinu

0 komentářů