LyZy, Lukostřelkyně, 21 let
Občanská práva | obyvatelka |
Registrován | 21.02.2006 00:00 |
Naposledy přilášena | 07. 08. 2012 14:01 Tj. před 82 rok. |
#. přihlášení | 611x |
#.zobrazení profilu | 18661× |
Příspěvků | 5 zpovědí |
94 komentářů u zpovědí | |
13 článků | |
52 komentářů k článkům | |
2 blbostí na nástěnce | |
zapsal do blázince 0 lidí | |
7x v přátelích |
Příspěvky
Je mi špatně:( smajlík, fuj, budu zvracet. Budu(!) zvracet, znovu, znovu. Myslim, ze sem ztracená. Jo, to je to nejhorší, ztratíte se a ste v háji, to je ono, v tom to je. Pak se zdá všechno tak divně nanicovatý, všechno se zdá ztracený, v nějaký nedostupný děrovitý dutině, ke který nemůzete blíz, jelikoz byste se tam zabredli ještě víc, no jo, jenze kam jinam. Hm..zvláštní. Chill out, ten mi zní v hlavě. Divný, je mi vázně zle. Ztraceně. Uvědomuju si to čim dál víc. Chtěla bych uletět. Chtěla bych uletět. Vrací se to, vrací se mi zase do hlavy on. Včera sem si vzpomněla na jednu blbost a po hrozitánský době plakala. Chviličku, jen malou, ale plakala. Opravdu kvůli maličkosti. Vidim tvoje oči, zárily, víš, doufám, ze porád zárej. Vzdycky mě hodily uplně jinam, ztrácim se v nich i ted, kdyz si je predstavuju. Nevim, jak je to mozný, jako bych byla dvakrát. Mám chvílema pocit, ze se kazdym dnem musim probudit a uvědomit si to, to, co se stalo a ze to tak nechci. Jenze. To si myslim ted. Za hodinu uz mi bude chybět někdo jinej, asi sem zamilovaná, teda, ta druhá část je zamilovaná. Ta první..je ztracená stále v tvejch očích.
Myslim, ze sem si našla novej způsob, jak si ublizovat a nikdo na to jen tak neprijde, bezva. Mám blbej den, myslete a rikejte si, co chcete, můzete mě mozná vytočit, víc nic.
Je noc. Něžně chladivý vítr pomalu nutí mé tělo k jemnému chvění. Myslím na mnoho věcí. Myslím na tmu a na stébla, která chladivý vítr přinucuje k jemnému tanci.
Ráda bych tančila. Také ve větru. Jsou dny, kdy se dějí různé věci. A ty věci, ty skutečnosti..jako by se jen míhaly sněním, jako byste s nimi tancovali ve větru,
jako by samy větrem byly.
Jsou i jiné dny. To pak zjistíte, že žijete, že jste tu a že všechny ty rádoby sny byly skutečné a vy musíte vnímat jejich tíhu, nést ji a přijímat, než se pilot znovu ujme vašeho letu.
A ty myšlenky tiše pohasnou..překryje je ticho, rozum bez sebe, zkažené nutnosti, znovu vítr, pálivé tekutiny, obrazy, tuctové záběry.
Vlastně je to celý o zdrhání před tim, co je tak hnusně světu vlastní.
Nestačí vědět, že něco neni tak, jak by asi mělo, někdy je vzduch tak neudržitelně táhnoucí. Některý lidi si znepříjemňujou život proto, aby ho pak měli nepříjemnej. Někdo nemá rád čokoládovou zmrzlinu nebo když nemůže kontrolovat dění. Kdo může kontrolovat dění.. Upnout se na něco. A růst.
Myslim, že nadprůměrně kontroluju dění. Zajímá mě, jestli si někdo dělá nekontrolovatelně nelibý věci. Ještě určitě.
Jak se vytrhnout, kam ste zabředli?
Jak pohnout stěnou otvoru trochu víc doprava?
Jaký milování..co dělám
Poslední dobou se mi po něm stýská čim dál víc, chci ho mít u sebe, moc. Vážně mi chybí, uvědomuju si to až v tuhle chviličku, takhle..intenzivně. Cítit jeho horko, jeho bezpečno. Nejradši bych to začala celý znova, ale od začátku, s čistym štítem. Zase. Jenže to už nejde, šlo by, ale nepůjde, moc ani nechci, šlo by to zase stejně. Ale až dnes po dlouhý době si uvědomuju ty světlý pěkný chvilky a ten fajn pocit. Málem bych na to zapomněla. Bylo to fajn, on je fajn, vlastně je nejvíc fajn ze všech, nejkrásnější člověk. Miluju tě..
Udělala jsem si po dlouhý době kafe. Po dlouhý době se chystám psát. Teda teď to bude spíš přepsání, aby to někdo mohl číst, jsem zvědavá, myslím, je to odvážný krok. Řikám si, jak divně píšu, chvíli spisovně, chvíli ne, jenže některá slova jsou hnusná tak, některá tak, jiná krásná tak..hm:) byla jsem si zaběhat, je mi docela fajn, mám lepší náladu. Myslela jsem si to.
Nemám sílu. Buď půjdu spát sama, nebo s nožem. Slíbila jsem, že to už neudělám. Ale nyní..se cítím tak. Mažu se černým jílem
rvu si řasy
hryžu rty
trhám vlasy
hledám bílé plátno
jemné perspektivy
jak zřít ráno
bez identity
Mrak za pomeranč zapadá
má nálada
plna bodavého hněvu
a srdce cosi postrádá
Cítím se..je toho mnoho. Prestala sem psát a je čím dál tězší s tím znovu začínat. Mám totiz v hlavě príliš mnoho myšlenek nahromaděných za celou tu dobu. Pripadám si, jako bych musela vykričet všechno, co v sobě mám. Ale pritom vím, ze by mi to nepomohlo. Sla bych se projít, ale sem príliš unavená, poslední dobou sama se sebou nevydrzím, ale ani nevydrzím s někým jiným. Co dělat..mám v sobě prázdnotu takovou, která dusí všechno ostatní, prázdnotu, která mě naplnuje, takovou, pohltila vše ostatní. Cím víc premýšlím, tím víc nerozumím. Je to zvláštní, sem unavená i ke psaní. ? Pripadám si v sobě udušená. Něco mi chybí. Takhle prázdná sem snad nikdy nebyla, takhle..racionální, zevšedněná. Zprzněná populací. Jenze jediné, co mě napadá ku pomoci by byl nějaký opravdu frustrující zázitek, něco prinucujícího k uvědomění si zivota.
To uz je moc.
Nechci to mít takhle. S ním je to asi čím dál horší. Škola..já nevim, docela děs. S mámou je to samej kopanec. Za to chci někam odjet. Někam daleko. A tam zůstat a zůstávat tam treba roky.
V těchto dnech
Topim se svýma slzama
Myslim, že něco začíná. Nechápu to. Nejspíš. Nebo to nechci chápat? Já už ani nevim, ani nechci a nepotřebuju nejspíš vědět. Ale asi to bude dost..intenzivní a krutý. I když teď se mi to ještě docela líbí nebo..nee, líbí, baví mě to.
Být nebo nebýt, co.
Jako hejno popelavých motýlů,
jako mořská hloubka,
jako slunce, co už zapadlo,
jako racek s poraněným křídlem.
Tak se cítím.
Tak dýchám.
Tak se dívám, tak,
jako bych musela,
jako bych nesměla,
jako bych si zlomila nohu.
Jako bych zakopla a roztrhla si náhrdelník.
Nevím, co mám dělat.
Nevím, jak to mám udělat.
Nevím, jak žít a
nevím, jak se chovat.
Nevím, co mám vědět.
Co bude?
Co bylo?
Co je?
Nemůžu být, pokud nebudu.
Ne, vážně.
Musím hrát.
Jinak bych nebyla.
Semnikdynevimconapsat
Po přehladovělém čase znovu si sedám s perem v ruce. Nevím, kdy a jak se to děje.Ale je to tady, je to zde. Přichází ke mně jako by snad mohl přijít medvěd k zdechlé rybě. Nudí mě staré věci. Hmotné. Avšak staré zvyky..ano, setrvaly. Nepopírejme zažité. Vánoce nepředběhneš. Kůstku spolikám, nic nevyvrhnu.
Nic necítím.
Cítím toho mnoho.
Nemám cítit koho.
City nevymýtím.Polévám hrboly běžného bytí
kapalnou hmotou noční barvy.
Život si sepnu nití
a osvobodím vlasy.
Kde přebývá absurdn nedostižných den?
Plamínek mladé beznaději uaveně svítí.
Pošlapej líhni vos,
co v hlavě bzučí.
Chutná ti med,
upij tedy!
Ochlaď, vhoď led do kádí zčernalé vody,
nač vířit bludy?
Sni.
semnikdynevimconapsat
Včera jsem si uvědomila velice důležitou věc, otázkou je, jak dlouho mi vydrží toto zjištění vryté a uchované.
Stále tu jsem.
Znovu jsem se vykašlala na školu. Každý týden nejsem aspoň několik málo hodin ve škole. Snad nemám motivaci..? K ničemu. Občas si připadám, jako bych za sebou sama zavřela mřížovaná dvířka. Když nekoukám ven, jsem. Šťastná. Jsem v dokonalosti, když nekoukám ven, jsem plná pocitů, plná štěstí, úsměvů, radosti a něhy..něhy... Otočim se. Skrz mříže spatřím planinu, stromy a mračné nebe. Chci se nadechnout chladivého vzduchu. Nemůžu. Nejradši bych se rozeběhla za obzor a pak za ten další obzor a někde tam, v dáli, bych našla to, co nehledám, ale našla bych to a měla z toho ten pocit, ten pocit náhod a svobody. Chtěla bych ucítit cizí pohledy jako kapky léčivé rosy. Chtěla bych se cítit vyjímečně, neznámá, jako zvláštní závan, který přejdete s mávnutím ruky. Chtěla bych být ve vás, ale tak, abyste o tom nevěděli. Potřebuji cítit vše, vše co člověk cítit může, až za hranici běžného života. Chci cítit ten pocit a vykřičet ho do rozprostřeného nekonečna, do obzorů všude okolo, běžet po polích a plavat v mlze. Lehnout si do listí a jehličí uprostřed lesa. Poslouchat ptáky a cítit koně. Chci umírat a utvářet se, chci trpět a být přešťastná. Chci žít! Pro celý svět!
Musím zpátky..není čas na snění. Otáčím se na patě, ještě naposledy letmo pohlédnu přes mezery ve dvířkách. Vždyť je tam zima, říkám si a se zvláštním pocitem vycházím vstříc svému sladkému stereotypu.
Sem šťastná, snad jako nikdy. lastně sem to tady tak trochu pohřbila, rozhodně tomu přidal ten "tuning" tady.. Nicméně, asi ztrácim některý lidi. Mrzí mě to, dost často na to myslim, ale asi sem si tak trochu vybudovala zeď, za kterou nesmim, ani popravě nemám chuť jít. Baví mě, jak teď žiju. Taky mě mrzí, že nestíhám tolik věcí a zájmů, prakticky na to kašlu a škola..no..to radši nepitvat. Ale..sem šťastná. Konečně sem s člověkem, kterýho miluju, vždycky sem milovala a taky budu a on mě, neni to úžasný?
Je to tu.
Padá to z nebe, padá to na mě z hvězd, padá to ze stropu i ze všech stromů. Nevím, jak se toho zbavit, zabředám do monsrózního obalu plného dýmu, her stínů, paprsků, spouty slunečních paprsků, křečovitý smích, zmatené obrazy, filmové výjevy. Děs.
Jako ve snu, divadelní hře s hlubokou nicotnou filozofií. Točím se uprostřed velkého nečeho, uprostřed tlumených představ, zkreslené reality, zkreslené nereality. Zkreslené identity.
Musím rozbít to sklo, snad přežiju pád a probuzení se do neexistujícího plnoprázdna uprostřed svojí hlavy.
Mám strach. Došlo to moc daleko...Moc daleko. Všechno je to pravda, to, co říkala ta divná paní. Je to pravda :´(
Náhodné moudro a přísloví
Naše památka bude žít tehdy, pokud jsme si ji svým životem zasloužili. (Plinius)
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých = date("Y");?> ©