Zpovědi

jak bojovat proti sobě?

nic

Vždycky, od malička sem si přála mít vztah jako z filmu.. plnej překvapení, plnej těžkých situací, překážek .. ale zas na druhou stranu pohádkovej, jedinečnej, jinej než mají ostatní .. nevšední .. Teď mám takovej vztah .. Sem šťastná.. Potkala sem kluka .. náhodou .. přes fb .. přes svýho spolužáka .. Začali sme si psát, každej den .. V té době bydlel se svými rodiči kousek od Londýna .. a já zrovna tou dobou jela dělat aupair do Londýna .. tam sme se poprvé setkali .. dozvěděla sem se, že se stěhuje zpátky do čr a v září nastupuje na stejnou vš jako já .. Pak sem se dozvěděla, že je chytrej, hodně chytrej, něco jako einstein .. bo má mozek jinak vyvinutej než ostatní lidé .. a s tím souvisí jeho zdravotní problémy .. deprese .. zbytečné stresování .. záchvaty .. zástavy srdce .. Neplanovali sme spolu být, ale přišlo to samo .. a někdy je těžké s ním být .. ale .. mám ho ráda a sem s ním šťastná ..
Ale 5 let předtím sem byla zamilovaná do jiného kluka, který mě nechtěl .. celých 5 let .. a teď mě chce .. a já, ikdyž sem myslela, že už k němu nic necítím, asi tam pořád něco je .. minulý týden sme se líbali, ikdyž on má přítelkyni a já mám přítele .. začínám být zmatená a pochybovat .. vím, musím tomu dát čas .. a ono to nějak dopadne .. Jen sem se potřebovala vypsat .......

Bože ja jsem tak sama :,( mam 2 nejlepši přatele, Lenku a Segiho.. Segi ted bydli v Praze a Lenka nema čas.. A myho sem neviděla 3 tydny.. Jine přatele nemam.. Citim se tak hrozně sama.. Asi si za to mužu sama.. Potřebovala bych vlidne slovo a pohlazeni, ale pořad se mi ho nedostava.. Jenom sedim doma a snažim se nějak přeživat.. je to trest za to, že se uzaviram do sebe? asi ano :(

Uz jsem uplne zoufala.. :( nikdy jsem o nikoho nestala :( v 18 jsem si nasla prvniho kluka a opravdu se zamilovala.. po pul roce s nim, kdyz byl jeste temer porad zamilovany do bejvale pritelkyne a ja k nemu nemela jeste poradny vztah jsem mela podezreni, ze kdyz jsem odjela na mesic na staz, ze me podvedl.. kdyz jsem prijela, chtel me opustit. Cely dva roky co jsme byli spolu mi do oci tvrdil, ze rozhodne ne.. Jenze co se po dvou letech ted nestalo.. trochu jsme s hadali a meli problemy.. a on je na intru a jedna holka ho nenechala na pokoji.. a ja videla, ze je zle.. najednou se ke me choval jak, kdybych nebyla.. a zaceli samy lzi.. po 14 dnech se mi pod ntlakem priznal, ze me s ni dvakrat podvedl.. :( nemohla jsem to rozdejchat, chtela jsem to ukoncit, ale vzdycky davam druhou a posledni sanci.. tak jsem mu ji dala.. vubec jsem se z toho nemohla zpamatovat. Ted je to dva mesice a konecne jsem s nim zacela zazivat znovu hezky dny, on se snazil neustale, delal pro me vsechno, ale ja to nemohla porad rozdejchat.. ale jak clovek porad o vsem premysli, proste jsem z neho dostala, ze uz me tenkrat - jak jsme mela podezreni podvedl s byvalou pritelkyni.. :( a ja to skoncila on mi cely dny pise, jak me miluje a jak vi, ze udelal chybu.. vlastne me to pise uz temer ty dva mesice, ale ted.. je uplne znicenej :( prosi, abych se k nemu vratila, ze prece vidim, ze se zmenil.. a ja to opravdu videla, rikal mi uplne vsechno .. ale proste jsem to neunesla.. :( strasne ho miluju a porad se divat na sms, ze se mu zboril svet, ze to byl kreten, ze beze me nemuze byt,.. chodi mi zpravy ve dve hodiny rano at ho neopoustim, at mu dam jeste jednu sanci, ze ji opravdu nezahodi.. co mam delat? Ma to nechat chvilku odlezet a zkusit to s nim..? vazne naposldy..?

Snažím se, neodmlouvám, uklízím, chodím pro dítě do školky, učím se (i když některé zkoušky opakuju, kdo ne?), zbytečně neutrácím, říkám si o míň peněz než bych mohla, jenom, aby je to tolik nestálo, jenže vždycky, jakmile přijedu domů, nastane peklo. Vylívají si na mě svou zlost, neposlouchají, když jim chci povykládat o tom, jak se mi daří, jak vypadají zkoušky, jak jsem konečně něco dokázala, stále jen poslouchám (a ano, vnímám je a snažím se jim pomáhat v řešení jejich problémů) co trápí je, jak si zase užívali, když jsem byla pryč, kde všude byli, co měli dobrého k obědu a když pak po čtrnácti dnech přijedu, ani mě pomalu nepozdraví a když se mi to náhodou nelíbí, jsem drzá.
Jediná možnost: Najít si práci a odejít, protože to, co dělají, mě bolí... A vysvětlit si to nedají, protože jsou rodiče a ti mají přece vždy pravdu.
Jistě, umožnili mi studovat, platí mi koleje, jídlo, cestu. Za to jsem jim vděčná. Ale že jim nestojím ani za pozdrav?

Spíš povzdech než zpověď, mrzí mě to... Asi se málo snažím...

Ach jo lidičky, chtěla bych Vám tadyk všem pomoct, ale už nemám sílu.. vždycky mi každý vrazil nůž do zad. A já nevím jak můžu pomoct všem lidem najednou, nevim :( ať jste jakýkoli, máte právo být milováni, jste přece jen lidi..

Ahoj, už vic jak pul roku sem nepoužila nic, čim bych si mohla ublížit. Jednou sem se pokusila i zabit. Měla jsem duvody a cely život od malička těžkej. Teď mam skvělyho kluka, kteryho miluju a vim,že s nim chci ztravit život. Jednou sem ho hrozně zklamala a tim i sebe. Už hrozně dlouho si to nemužu odpustit. Nevim proč, ale mam ted zase hrozne deprese a myšlenky na žiletku.. Už nevim co dělat, mam pocit, že to nikdy nezmizi.. což je asi pravda.. Fakt už nevim co mam dělat. Vim že nesmim už kvuli němu, ale řikani si,že to dokažu nepomaha :( Co s tim????

co s tim? :(

Mam pocit, že jedinej, kdo je tady odhodlanej se veřejné strapňovat jsem já. :) Nikdo se nijak tak nezpovídá, nic se neděje... tak tedy předhodím námět k diskuzi. CO SI MYSLÍTE O KONCI SVĚTA?

Varování: Nikdy, nikdy, opravdu nikdy nechoďte na krizák do Bohnic. Ten d**il co tam byl mi vůbec nepomoch, spíš naopak. Nejdřív mi z toho bylo do pláče, potom jsem měl vztek a teď už se mu musim jen smát. To byl cvok největší kapacity.

Postel je jediným bezpečným místem, spánek je jedinou útěchou. Tam na mě nemůže ten hlas co mě neustále nutí, abych si znou ublížil, nemůže. Když se podívam na svojí ruku, nevidim spoustu rozšklebenejch jizev usmívajících se v psychotickym úsměvu, jak to ve skutečnosti je. Díky tomu hlasu mam pocit, že je jich málo, že na to, jakej jsem hajzl je jich opravdu málo.
NEMŮŽU ODEJÍT Z BYTU. Vim, že kdybych to udělal, koupil bych si akorát další jídlo a žiletky. A zatím co bych do sebe cpal všechno co bych našel, jako Otesánek, moje krev by kapala do nízkotučnýho býlího jogurtu.
Pak je tu ta věc s povinnostma. Mám zkouškový období, musim udělat ještě nějaký práce a v pondělí mam test z křesťanství (pokud tam dojdu), na kterej bych se měl učit.
A měl bych tu uklidit, jinak mě táta natáhne na skřipec, jenže jak se tak pozoruju, akorát celej byt stěhuju blíž posteli a vršim ho tam na sebe.
Já vim, že to bude znít nechutně, ale už asi tejden jsem se nesprchoval. Nemam na to. Jen ležim a hniju.

Možná se vám moje zpověď může zdát dětinská...ale...prostě jsem se zamiloval do jedný holky, kterou skoro každý den vídám v tramvaji. Nastupujeme ve stejný čas na stejné zastávce, pak jedeme spolu asi 20 minut tramvají a ona pak vystoupí, já jedu dál... Vždycky když jí vidím, tak se mi úplně rozklepou kolena, je to ta nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl. Láska na první pohled...tedy alespoň z mojí strany určitě. Nevím, co mám dělat. Nedělá mi problém oslovit holku, ale přece jenom...znáte to. Strach z odmítnutí existuje vždycky. A kdyby mě poslala do pr**le, tak by bylo potom jaksi trapné a smutné každý den jí vídat v tramvaji a vědět, že mě nechce.....Kdybych jí každý den nevídal v tramvaji a poslala by mě do háje, tak by mi to nevadilo. Prostě bych ji oslovil, ona by mě odmítla (třeba někde v klubu), a víckrát v životě bych ji neviděl.Ale být odmítnut, a pak jí mít pořád na očích v tramvaji a být jí pro smích....

Snad mě chápete...

Ahoj,nevím,kde začít.Stýkám se s jedním mužem.Dříve jsme byli jen kamarádi,nyní asi více.Obejmeme se,políbíme a to je vše.Má před rozvodem.Dost si o všem povídáme. Řekl mi, že mě má moc rád.Myslím,že to myslí fakt upřímně.Že přemýšlí o naší společné budoucnosti.Mě to ale děsí.. Sice by to mohl být krásný vztah.Toužila jsem po někom,kdo mě bude mít rád,bude citlivý apod.Ale teď nevím.Děsí mě jeho závazky(malé děti,které budou a to je neměnné). A hlavně,ještě to nemá on pořešené.Sice žijí s manželkou odděleně,ale.. Jeho řeči mě dusí a já nevím,co mám dělat.Jak se k němu chovat,co dělat,co ne. Všechno mě teď strašně dusí..

Co si o tom myslíte?

Včera večer jsem to nevydržela a řízla jsem se. Nevim proč jsem to udělala, byla jsem úplně mimo. Ale přehnala jsem to - je to hodně velký a hluboký - 7 stehů. Nenávidim se...

I hurt myself today, to see if I still feel.

No, ne dneska, ale předevčírem, ale komu na tom záleží?

Ani nevím, kde začít. Jsem toho plná, a tak moc mě to trápí . Mám strašný neshody se svou mámou s kterou žiju. Žijeme sami. Bydlíme v bytě, kde je šíleně drahý nájem, a tak máma vydělává, kde může. Snažím se jí se vším pomáhat, ale v posledních dvou letech je úplně vyměněná. Jen na mě řve, jak ji s ničím nepomáhám, jak jsem šílený sobec, jak se jí vůbec nevěnuju, jak ji trápím atd. Je toho mnoho a mnoho. Všechno mě to tak trápí, protože se jí opravdu snažím pomáhat, ale vždy se dočkám akorát nevděku a poslouchám, jak jsem ještě neudělala tamhle to a onohle a že to vše musí dělat ona sama. Např. cca před půl rokem mi řekla ať ji otvírám poštu a vše, co je potřeba tak přes její účet ihned platím, tak jsem tak učinila a po měsíci mě seřvala, že se ji hrabu v osobních věcech. Tak jsem poukázala na to, že mi to dovolila a akorát jsem já byla za lhářku, že mi tohle nikdy neříkala. A včera se zase na mě utrhla, že tu poštu neotvírám a propásly jsme jednu platbu. Když jsem říkala, že nedávno mi zatrhla otvírat její poštu, řekla mi opět, že lžu. Někdy mám akorát chuť tady prásknout do bot a říct sbohem. A takových případů je několik. Koukala jsem na podnájmy a neměla bych problém to utáhnout, ale asi nejsem natolik zlá abych ji tu nechala samotnou. Dnes mi oznámila, že na mě řve z důvodu, že je nemocná, že má ze všeho velký nervy a ví, že je na mě zlá, ale k lékaři půjde až uzná ona za vhodný. Dřív jsem měla víc síly tomu čelit, ale dnes už chodím jen tajně brečet do pokoje a nemám sílu se nijak bránit, protože vždycky já budu ta, co ji trápí, já budu ta zlá, co s ničím doma nepomůže atd. Teď mám nově (cca měsíc a kousek) přítele a kvůli tomu jsou doma též neustálý hádky, že furt (max. 2x týdně) trajdám někde venku, že mě stejně vůbec nezajímá, jaký přítel je, ale zajímá mě jak vypadá a kolik má peněz. Nevím, jak dál? Ať se snažím tak či onak, vždycky je to špatně a vždycky mě seřve a ještě všechno svede na mě. A pro mě je už trochu ubíjející denně snášet ten její řev a neustálý výčitky, ale přesto všechno nevím, jestli bych zvládla odejít, ale nevím proč. Ona taky přece nekouká na to, jak moc mi ubližuje , tak proč já bych si to neustále vyčítala, že jsem ji nechala ve všem samotnou? Aspoň, že mám přítele. S ním jsou to jediný světlý okamžiky, co mám. Ale nikdo mě nezbaví toho pocitu, že mě to moc mrzí. O to víc mi to ubližuje v období Vánoc. Nedělalo ji ani problém mi vyčíst mnoho věcí i na Štědrý den a Silvestra si mám slavit, kde chci. O moji společnost prý nestojí. Omlouvám se za tak dlouhou zpověď, ale potřebovala jsem se pořádně vypsat.

Jak dál? Jak byste se zachovali Vy?

Můžete mi někdo říct, proč člověk by měl chtít žít?!

Chce se mi umřít...Stále dokola pořád stejné problémy. Každej jinej na mém místě už by asi dávno ten vztah ukončil.. Ano, i on to to občas chce. Ale já ne. Miluju ho a i přes všechny problémy chci být s ním Strašně moc pro mě znamená...Občas mám pocit, že mi fakt pomůže jen psychiatr nebo psycholog. Moje pocity méněcennosti mě přivádí k šílenství a ho asi taky. Ráno se pohádáme, řekne mi, že chce rozchod a večer když přijde z práce je nám fajn a vykládá mi jak mě má rád a že semnou chce být. Vždycky jsem šťastná jak nevim co, ale pak se zase pohádáme a je to tady nanovo. Nepiště mi, že jediné možné řešení je rozchod, ten já nechci, chci to zachrnít a spravit jinak. Musí být i jiná možnost.. Já se nechci rozejít miluju ho

Musí existovat i jiná záchrana..

Toto není typická zpověď, ale zajímal by mě váš názor. Chtěli byste mít děti, kdybyste věděli, že na 90 procent budou nedonošené? Prostě že je vysoká pravděpodobnost, že se v pozdější fázi těhotenství vyskytnou zdravotní komplikace - matce by nic závažného nehrozilo, ale dítě by to mohlo zabít, muselo by se to zjistit včas a buď císařem nebo vyvoláním předčasného porodu by muselo jít ven. Připadá vám fér nadělit takovou věc svýmu dítěti hned na začátku svýho života? I když se to dnes dělá běžně, pro dítě to znamená celou řadu zdravotních problémů...

kéž by to byla jen nějaká hloupá mýlka...

Nebýt jednoho člověka, vůbec bych tuto zpověď nepsala... Alespoň ne teď, možná vůbec, pokud by mi to samotné nedošlo. Ten člověk - můj kamarád mi sdělil, že se chovám jako mrcha. Že jsem bývala člověk, kterého míval rád a na kterého se těšíval. Teď je ze mě člověk, na kterého se netěší a nechce s ním přijít do kontaktu. Jsem člověk, který se vlivem jistých událostí a osob tyto události způsobujících změnil.
Nyní mi v podstatě nezáleží na názoru ostatních na mou osobu, s výjimkou jen pár lidí, které mám ráda. Bohužel i někteří z těchto lidí sdílejí názor většiny, která mě vidí jen jako protivnou sobeckou potvoru. Možná jí opravdu jsem a jen si to nechci přiznat...
Každopádně k lidem, kteří mi v minulosti ublížili či ubližovali, se chovám tak, jak si podle mně právem zaslouží. To, co mě trápí a co jsem si díky té jedné osobě uvědomila, je, že se podobně chovám ke všem v mé blízkosti. Tak moc jsem se chtěla tomu a těm některým lidem bránit, že jsem se začala bránit úplně všem. A to platí i na mého přítele, rodiče a vůbec všechny, na kterých mi velmi záleží. Když se nad tím, co jsem se od toho kamaráda dozvěděla, zamyslím, připadá mi, jako by se toto chování postupně stávalo mým charakterovým rysem. Z čehož je mi ale vyslověně špatně...

Lze toto chování změnit? Já věřím, že ano. Potřebuji ale zjistit jak.

Tak jako každý den se přetvařuji. Chci se bavit smát se ale nejde to bolí me každý usměv či smích, pohled na člověka, nemužu už tak dál. Nutí me to delat veci které nechci ale pomáhají, držím se ale dlouho nebudu, a nevím jestli to zvládnu. Co mám delat. Bojím se všeho a ničeho, vše je mi jedno a zároven se skrývám, bolí me myslet, bolí me se smát a plakat nemám sílu.