Ani nevím, kde začít. Jsem toho plná, a tak moc mě to trápí 
. Mám strašný neshody se svou mámou s kterou žiju. Žijeme sami. Bydlíme v bytě, kde je šíleně drahý nájem, a tak máma vydělává, kde může. Snažím se jí se vším pomáhat, ale v posledních dvou letech je úplně vyměněná. Jen na mě řve, jak ji s ničím nepomáhám, jak jsem šílený sobec, jak se jí vůbec nevěnuju, jak ji trápím atd. Je toho mnoho a mnoho. Všechno mě to tak trápí, protože se jí opravdu snažím pomáhat, ale vždy se dočkám akorát nevděku a poslouchám, jak jsem ještě neudělala tamhle to a onohle a že to vše musí dělat ona sama. Např. cca před půl rokem mi řekla ať ji otvírám poštu a vše, co je potřeba tak přes její účet ihned platím, tak jsem tak učinila a po měsíci mě seřvala, že se ji hrabu v osobních věcech. Tak jsem poukázala na to, že mi to dovolila a akorát jsem já byla za lhářku, že mi tohle nikdy neříkala. A včera se zase na mě utrhla, že tu poštu neotvírám a propásly jsme jednu platbu. Když jsem říkala, že nedávno mi zatrhla otvírat její poštu, řekla mi opět, že lžu. Někdy mám akorát chuť tady prásknout do bot a říct sbohem. A takových případů je několik. Koukala jsem na podnájmy a neměla bych problém to utáhnout, ale asi nejsem natolik zlá abych ji tu nechala samotnou. Dnes mi oznámila, že na mě řve z důvodu, že je nemocná, že má ze všeho velký nervy a ví, že je na mě zlá, ale k lékaři půjde až uzná ona za vhodný. Dřív jsem měla víc síly tomu čelit, ale dnes už chodím jen tajně brečet do pokoje a nemám sílu se nijak bránit, protože vždycky já budu ta, co ji trápí, já budu ta zlá, co s ničím doma nepomůže atd. Teď mám nově (cca měsíc a kousek) přítele a kvůli tomu jsou doma též neustálý hádky, že furt (max. 2x týdně) trajdám někde venku, že mě stejně vůbec nezajímá, jaký přítel je, ale zajímá mě jak vypadá a kolik má peněz. Nevím, jak dál? Ať se snažím tak či onak, vždycky je to špatně a vždycky mě seřve a ještě všechno svede na mě. A pro mě je už trochu ubíjející denně snášet ten její řev a neustálý výčitky, ale přesto všechno nevím, jestli bych zvládla odejít, ale nevím proč. Ona taky přece nekouká na to, jak moc mi ubližuje , tak proč já bych si to neustále vyčítala, že jsem ji nechala ve všem samotnou? Aspoň, že mám přítele. S ním jsou to jediný světlý okamžiky, co mám. Ale nikdo mě nezbaví toho pocitu, že mě to moc mrzí. O to víc mi to ubližuje v období Vánoc. Nedělalo ji ani problém mi vyčíst mnoho věcí i na Štědrý den a Silvestra si mám slavit, kde chci. O moji společnost prý nestojí. Omlouvám se za tak dlouhou zpověď, ale potřebovala jsem se pořádně vypsat.
Jak dál? Jak byste se zachovali Vy?
Diskuse ke zpovědi
nejsi zlá, jsi blbá, že si necháš srát na hlavu. matka nematka.
Ty víš že jí pomáháš. Ty víš, že nelžeš. Ty máš čisté svědomí a jsi si jistá sama sebou. Je to tak? Takže Ty můžeš být nad věcí. Nemusí Tě trápit, že si to myslí někdo jiný, že Tě osočuje ze lží, nezájmu a sobeckosti, protože taková nejsi. To ona je ta zmatená, emočně nevyrovnaná, která má problém. A jako k někomu, kdo má problém, je k ní potřeba přistupovat. Mile, neoplácet jí stejnou měrou, křikem a výčitkami na její osobu, ale s pochopením a diskusí, je-li diskuse možná. Ale na druhou stranu nekompromisně, jasně a zpříma. Stručně řečeno - asertivně.
Možná že celá aféra z poštou (i ty jiné) proběhla kvůli nedostečné důraznosti. Vyčetla Ti, že "se jí hrabeš ve věcech" a že jí lžeš s tím dovolením a Ty sis to jednoduše v tichu vzala k srdci a nic neotevírala. V takovém případě by byl asi na místě rázný dotaz: "Takže ty si tedy nepřeješ, abych otevírala jakoukoliv tvoji poštu?"..."Ne"..."Takže ani nemám nic platit?"..."Ne"..."Dobře. Ode dneška nebudu otevírat žádnou poštu a tím pádem nebudu NIC PLATIT, souhlas?"..."Jo". Když bude nucená se k tomu vyjádřit jasnou formou ANO/NE, a nejlépe opakovaně, spíš si to zapamatuje.
Když jde o výčitky, že jí s ničím nepomůžeš, postav ji před fakta a zeptej se na její požadavky. "Umyla jsem nádobí, uklidila kuchyň a zašla na nákup. A to není věc jen tak na půl hodiny. Co by sis ode mě ještě představovala?"
předpokládejme, že řekně něco jako: "Vždyť to je strašný, podivej se jak to vypadá [támhle a támhle a...]"... Buď se omluvíš, že sis toho nevšimla, nebo řekneš, že se Ti to nezdá důležité, nebo že na to už nemáš sílu. Ale otevřená a faktická rozprava je důležitá.
A k doktorovi nepůjde, až ona sama uzná za vhodné. Resp. má na výběr. Buď půjde ona k doktorovi hned, protože Ti její chování ubližuje a sama to ví a v tom případě uzná za vhodnou okamžitou návštěvu, anebo Ty se odstěhuješ a vrátíš se k ní, až uznáš za vhodné Ty. A nemusíš si odchod vyčítat, pokud jí tu možnost zůstat s ní nabídneš. Ale nic není zadarmo. Nejsi žádná charita a pokud si Tě tam bude chtít udržet, něco pro to udělá. Ale pokud neudělá hned, dej jí možnost to udělat kdykoliv jindy. Odstěhuj se, ale nestojíš-li přímo o samostatný život, utvrď ji v tom, že kdykoliv může něco (např. návštěvu doktora...) udělat proto, aby ses vrátila a pokud to bude dostatečné, vrátíš se.
Shrňme si to: 1) buď si jistá sama sebou 2) nebuď nepříjemná 3) otevřeně diskutuj 4) buď asertivní, přímá, důrazná a nedostaneš-li opravdu logické argumenty, tak naprosto neústupná
Mám s tím v rodinných záležitostech dobré zkušenosti
Možná Ti to bude připadat zvlášní, protože povahou taková nejsi, že ona na Tebe jako na takovou, která se chová takhle, není zvyklá. Možná se před ní budeš stydět "změnit se" ze dne na den a připadat si v tom nejistá, protože dvacet let jsi taková nebyla. To bývá největší kámen úrazu. Ale nedej se tím odradit a bude to přinejmenším lepší.
Několikrát jsem ji říkala (jemně a bez emocí) ať někam zajde. Akorát mě seřvala, že jsem drzá a že si někam zajde až ona uzná za vhodný a ne až já ji to přikážu. A stěhování nepřipadá v úvahu. Kolik bytů už jsme si byly prohlédnout, kolik dražeb jsme absolvovaly, ale všude se jí něco nelíbilo. A když jsem začala o svém stěhování, hodila mi kufr na hlavu a řvala na mě ať si teda z domu táhnu, že ji beze mě bude líp, ale já na to nemám sílu. Vím, že bych se strašně trápila, kdybych odešla a nechala ji samotnou. Uvažuju, že po Novým roce bych zkusila péči psychologa, i když by ji spíš potřebovala máma než já, ale já už v tomhle dlouho nevydržím žít.
Pokud je máma nemocná, je v jejím zájmu si někam zajít, jí přece taky určitě nemůže být dobře. Jinak jako nejrozumější variantu bych viděla stěhování vás obou do něčeho levnějšího, aby tvoje máma neměla tak moc práce a stresu, třeba by si to dala nějak vysvětlit, i když ji neznám, tak nemůžu samozřejmě vědět. Jinak jestli to bude nesnesitelné, tak bych se aspoň o tý možnosti, že bys šla pryč ty, zmínila. Sice se asi naštve, ale třeba si taky uvědomí, co dělá...
Protože máma nechce do žádnýho pronájmu. Když už by se stěhovala, tak jen do vlastního a vlastní byt shání už asi 5 let, protože na každém bytě vidí něco špatnýho. A podnájem bych utáhla z toho důvodu, že by nás v tom bytě bydlelo víc. Jinak se to pohybuje okolo 10.000Kč tady v Praze.
Nechápu jednu věc, proč platíte šíleně drahý nájem, mamka vydělává, kde může, když, jak sama píšeš - ses koukala na podnájmy, a neměla bys problém to utáhnout sama...
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Šťastný život stavíme na duševním klidu. (Cicero)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©