Zpovědi
Tato Zpovědnice zde slouží všem bez rozdílu.
Vypište se ze svého problému a dostaňte rozhřešení.
Zároveň rozhřešení můžete dávat ostatním.
Moje vyprávění bude začínat asi jako klišé, když řeknu, že jsem závislá na sexu. Hodně lidí to říká a jsou mezi nimi i ženy, které to mají fakt rády, ale asi jsem ještě nikdy nepotkala ženskou, co by na všech možných formách tělesného uspokojování byla skutečně závislá. Připadám si jako zvíře, které nemůže svoje tělo vůbec ovládat, ale naopak tělo ovládá jeho mysl. Pořád. Pokaždé se snažím bránit se tomu, jenže to vůbec nepomáhá. Pokaždé podlehnu. Jsem jenom zvíře.
První sex jsem si užila, nikdo by nepoznal, že jsem vlastně byla panna. Bylo to hned se dvěma kluky najednou, což také moc neodpovídá panenské čistotě. Jeden mě oprcal skoro brutálně do kundičky a potom se mi vystříkal do pusy, druhý to chtěl hned zkusit do zadku. I svoji zadní dírku jsem si zaučila sama, a tak to bolelo jenom trošku, i toho jsem nechala vystříkat se dovnitř.
Dělala jsem to třeba i osmkrát denně, a to rozhodně ne s jedním. Už takhle mladá jsem měla zkušenosti s grupáčem, kdy se mi v obou dírách střídalo několik čuráků, jednoho jsem dělala pusou a třeba i dva honila. Byla jsem pro ně jako kus hadru, ale zbožňovala jsem to.
Teď jsem na vejšce a chybí mi to, připadám si jako v životě ztracená, nedokážu čistě přemýšlet. Připadám si strašně nemocně, tohle nemůže být normální. Už několikrát jsem se šla projít nahá kolem bloku v noci a doufala, že si mě někdo vezme.. Ve filmech, když je scéna se znásilněním, tak jsem hned vlhká a nedokážu myslet na nic jiného než "kéž by se to stalo mně"...
Prosím, pomoc...
mail: len.hodna@gmail.com
Nebaví mě tu bejt sám. Proč je to tu tak prázdný? Je to škoda. Takovej parádní web.
Je to tu super
Tak se asi taky vyzpovídám, protože už mám všeho plný zuby.
A) barák mi za chvíli spadne na hlavu, protože se tu 50 let nešáhlo vůbec na nic a veškerý opravy, co tu otec s dědou dělali jsou neskutečně zfušovaný. Abych to tu dal dokupy, tak bych na to potřeboval X mega, který nikdy mít nebudu. Kromě toho je ten barák i nesmyslně velkej a na hlavu mi tu můžou sletět hned tři střechy. Navíc všechno vede ke všemu - elektrika stoletá, aby se mohla udělat nová, tak bych potřeboval dělat nejdřív stavební úpravy - nemůžu, protože těm protivným důchodcům, co bydlí nahoře v patře vadí úplně všechno. Nemaj tu ani věcný břemeno, nic, jen z mý dobrý vůle je tu trpím. Namísto toho aby byli vděčný, že tu jsem schopnej prakticky všechno spravit, zařídit atd mi akorát hází klacky pod nohy. Nebudu čekat až umřou, abych mohl začít renovovat. Můžou tu být rok, pět nebo taky 10/15. Jediný dvě hezký místnosti jsou ty, který obývám - jednu dal dokupy táta, druhou já. Jenže problém je i hajzl a koupelna, o to se dělim s důchodcema a oni jsou jak dobytek - koupelnu nikdo neuklidil tisíc let, než jsem to psychicky nevydržel a uklidil jí sám. Hajzl to samý. Jak si sem mám kohokoliv pozvat, bych se musel hanbou propadnout. Uvažoval jsem, že si udělám vlastní koupelnu a hajzl, ale příjde mi to jen zase flikování na chvíli a vyhozený peníze, protože takovej mega statek stejně nikdy dokupy nedám. Když jsem se chtěl poradit s otcem, že bych si půjčil nějaký peníze a postavil si nějakou menší dřevostavbu někde na zahradě, tak mi řekl "a co bude s barákem? necháš ho spadnout?", tak mu povídám že jestli ví o lepším řešení, ať mi řekne co mám dělat - mlčel, neví.
B) Před cca 2 lety mi utekla bývalá se ženatým chlapem se dvěma dětma. Byla to první holka, se kterou už jsem byl ochotnej uvažovat i o rodině, byli jsme spolu 4 roky, nikdy jsme se nepohádali, od začátku spolu bydleli a prostě to fungovalo.
Od tý doby jsem sám. Nikdy mi samota nevadila, ale co je moc, to je moc. Nemám si s kým pokecat, svěřit se (leda tak s důchodcema, ale oni žijou někdy v době před sto lety, o čem se s nima člověk má bavit... ), pomazlit, pomilovat, prostě nic. Když jsem náhodou na pár rande byl, nikdy z toho nic nebylo, protože většinou to vyhořelo na komunikaci přes messenger, kde si prostě nebylo za chvíli co říct, anebo ty holky psaly jako totální analfabet s hrubkama, bez čárek, prostě IQ houpacího koně. Když náhodou na seznamce někoho oslovím, odpovědi se většinou ani nedočkám. Už dvě holky mi mazaly med kolem huby jak jsem úžasnej, jak musím být sen každý a bla bla bla, ale ve výsledku se vždycky dočkám toho samýho "zůstaneme kamarádi". Dopr**le nabídnout přátelství někomu, v kom vzplála jiskřička lásky a zájmu, je jako nabídnout žíznivýmu ze sahary krajíc chleba. To se chlap opravdu musí chovat k ženským jako úplnej z@! a dobytek, aby ho braly vážně a stály o něj? Teď si píšu s jednou, se kterou jsme se osobně seznámili na fesťáku - dokud byla zadaná, psala takový krásný věci, pak jí ten její kopnul do pr**le, takže by byla eventuálně k mání pro mě - přestala takový hezký věci psát jako když utne. Předtím jsme spolu strávili na messengeru každý den, prakticky od nevidim do nevidim a pořád se bylo o čem bavit. Jak se rozešla, tak najednou napíše možná tak jednu dvě zprávy denně, na odpověď čekám půl dne. Co se sakra stalo? Já už těm ženským fakt nerozumim...
C) Vzhledem k neustálé samotě se můj život točí pořád dokola - do práce, z práce. V práci mě to sere, příjdu domů a vidim stav baráku a nedejbože potkám důchodce, takže mě to vzápětí sere i doma. Začínám uvažovat, že bych zkusil podnikat, protože za ty roky práce s lidma (nejdřív jsem se léta živil jako ajťák, s tím už jsem kvůli demenci kancelářských seknul a šel dělat do fabriky, jenže tam to taky není žádná hitparáda, zejména když firma najímá agenturní poláky, úkáčka, srby a já nevim co všechno). Vlezu do fabriky a 3/4 fabriky neumí česky, neumí svojí práci, odvádí jí naho**o a věčně po nich něco spravuju. Jenže samozřejmě nikde nejsou kloudně relevantní informace, jinej podnikatel neporadí, všude čtu akorát vyhlášky, zákony a sračky psaný úředním jazykem, ze kterýho se člověk nic nedozví. Já prostě chci dělat ve svojí dílně, bez lidí, pěkný věci pro lidi a tím se živit a mít klid. Nechci denně jezdit do kanclu nebo fabriky plný dementů.
D) nechci se kvůli baráku zadlužit a bejt kvůli hypotéce a podobným kravinám uvázanej do práce, kterou nesnášim a dělat jí nechci. Uvažuju o tý dřevostavbě ze skládačky a měl bych pokoj. Půjčil bych si cca 700 000, to bych d
Dělají mi starosti peníze. Neumím vydělávat. Býval jsem schopný se pro pár korun úplně udřít. Baví mě vydělávat peníze, baví mě pracovat. Ale neumím prodávat, vadí mi ty marže a provize a to šaškování kolem toho. Nechci lidem věšet bulíky na nos. Když jsem něco prodával, tak jsem v ten produkt vždycky věřil. Jenže společnosti chtějí víc a víc. Nebo je to možná jen můj pocit. Dneska už bych prodávat nešel. Věřím, že mi půjde vydělávat i jinak, ale nevím jak. Fyzicky už toho moc nezvládnu, když jsem nemocný.
Tak se splnila ta prázdnota, už nic zase necítím k nikomu. Ale mám vztek z principu, že na mě nikdo nečeká. Pro lidi jako já nic jako láska není. Nechci se o ní s nikým bavit, nechci jí nikde vidět, nechci nad ní přemýšlet. Otravuje mi to duši. Kéž by mi nějak odumřel ten kus mě, co pořád na lásku čeká a podvědomě ji hledá. Ať to odejde pryč. Nechci jí. Je to moje volba. Přemýšlím, jestli nejsou nějaké prášky, co tohle úplně vyzmizí. Je ve mě rána, a s každým tím čekáním si ji jen trhám na větší a větší.
Kdo by čekal, že něco jako naděje, může fungovat i jako mučící nástroj.
Tak teď mám jinou naději. Že tyhle tendence ve mě zmizí a už se neprobudí.
Už nikdy v životě nechci, aby se mi někdo líbil a už nikdy v životě nechci si přát vztah, lásku, kamarády, nic.
Prosím.
Nemůžu někoho vyhnat z hlavy. Ani ho pořádně neznám. Nikdy se mi nikdo takhle rychle a takhle intenzivně nelíbil. Přijdu si s ním naživu, ale o to víc vnímám svou rozbitost a bolí to. Nechci nic cítit. Ani trochu. Chci tam uvnitř mít zkrátka mrtvo. Tak to bylo a bude. Je to pro mě jediná cesta, jak existovat.
Vypadá to, že ze mě zbyl jenom led.
Přijdu si někdy jak finanční negramot a chci to změnit.
To byla zas noc. V noci na mě zase lezl paralýzl, tak už po zvyku vždycky začnu šeptat otčenáš jako přežitek ještě z dob, kdy jsem na to věřil. Pak vstanu a dam na talíř něco z ledničky, aby mi to dalo pokoj; staří Slované tak dřív prý krmili nižší duchy. Pro jistotu zavřu dveře do koupelny a na záchod, protože tam se zase prej koncentrujou džinové.
Mam to nastudovaný, už mě s tim, co se mi děje, posílali i k exorcistovi. Doktoři mě léčí dycky na něco jinýho, a už mě to nebaví.
Já mam tenhle rituál pro moje vlastní uklidnění a funguje. Dneska zafungoval docela rychle musim říct, ani mě nebolí hlava.
Co mě pěkně sere je, že se mi víc vztekly periferní nervy, jak když mi někdo cvakne u kůže zapalovačem. To se mi stalo jen snad zatím jednou, tehdy se mi zdálo, že držím zapalovač a on pálil, až mě to vzbudilo. Říkam si, to byl jen sen - ale prst pálil doopravdy. Je to jenom ta ereska, ale já si stejně v noci vždycky vzpomenu na ty lidi, co se samovznítili :D
Asi fakt začnu žít víc zdravě tvl
Zejtra mám zkoušku a mám z ní strašný nervy.
Držte mi palce
proč když vždycky, když mám sympatie k někomu opačného pohlaví, tak pak poslouchám od lidí, že se mi ten člověk líbí? mě už to docela sere, chci jenom pojebaný kamarády. táhne se to za mnou furt, už na škole, v první práci... už před čtyřma lety se bavim třeba s klukem a pak ze mě šefová dělala, že ho chci nějak odloudit jeho holce a tohle se děje v různejch variantách, jednou v bledě modrym jindy v bledě růžovym, pořád.
Nevim. Dneska zase někdo. Mám z toho pak takovej nechutnej pocit uvnitř.
chci jenom kamarády
Půjdu do pekla. Přeju si z hloubi srdce, aby někdo umřel a zmizel z povrchu zemského. Přeju si, aby si ty lidi sám čert odnesl. I když by to znamenalo, že se budu po smrti smažit.
Tak moc je nenávidím. Prosím ať mi prostě zmizí ze života - navždy.
Ať zmizí.
Myslim na to už roky, že musím vytvořit hru, rpg, příběh. Nevím proč mi to nedá pokoj.
Snad je to moje vykoupení z něčeho, co jsem provedl a teď to musím odčinit.
Vytvořit hru byla jedna z věcí, co jsem tehdy slíbil. A musím začít, protože mě to pronásleduje skoro denně. Většina z věcí, co jsem musel udělat, už je hotová, jen to zbývá doladit.
Ale tohle jsem ani nezačal.
Potřebuju paralen.
Tak jsme zase v rodným městě a všude vidím minulost .. sucho v ústech .. zpocený ruce ..
už at zase jedu domů, kde je ma budoucnost ... A kde hlavně není má matka ...
Svý rodiče miluju.. tak jak to hodné dcery dělají
Jsem alkáč, co se chce zabít. V noci jsem se zeblil a otec si při nočním chcaní neodpustil poznámku, že jsem odporný.
Už si nikdy nesplním svůj sen o fóru, byť mám zaplacenou doménu.
Nenašel by se tu nějakej dobrák, který by mi ho udělal a pokračoval v mé činnosti? Finance na to mám.
Alkáč k zblití
Jak snídáte? Já snídám většinou někde venku na lavičce čokoládu s ibuprofenama a kafe z automatu.
Kamarád říkal, že se prej se nemam co divit, že jsem nemocnej.
Nějak teď nemam kam chodit, tak chodím sem, ale tady se toho moc neděje. Kam chodíte vy? Kromě sem.
je to asi spíš diskuze, kam se dávajou diskuze?
Nevedu zdravý životní styl. Nadměrně užívám alkohol i cigarety, Jsem příliš kritická k ostatním a často se přetěžuji. Neumím odpočívat.
Vím že to sem asi nepatří ale nevím kam jinam mám jít ale chci se zeptat sestřenice. Zde udělal hrob a napsala na něj blbost a chce aby ho smazali nevíte jak ho smazat ??
Tak mě tak napadlo, jako laika (možná se to už dávno ví, ale já nemám přehled), že skoro všechny psych poruchy jsou kombinace genetické predispozice a prostředí. To znamená, vy se narodíte s tlačítky jako všichni ostatní, ale máte i nějaká vaše speciální, řekněme extra tlačítko s bombou třeba. Nebo jako sebedestrukční program zabudovaný defaultně.
Můžete prožít celý život bez toho, abyste o něm věděli a předáte ho dál svým dětem. A všechno se zdá fajn, dokud někdo takové tlačítko nezaktivuje chemickým koktejlem např. z vysokého stresu nebo drog.
Je to dobré přirovnání?
Vaše názory?
člen proletariátu
Někdy si říkám, že kdyby to tehdy skončilo mou smrtí, možná by to nebyla taková škoda. Vím, že moje přítomnost v životě a rozhodnutí nějakým způsobem zůstat, měly na lidi kolem vliv, ale možná by se hodně věcí vyřešilo i beze mě. Přiznám se, že se občas přistihnu zpátky ve vzpomínkách dlouho před lety. Tehdy to bylo nic než utrpení, ale byla tam i určitá svoboda. Svoboda odchodu.
A teď jsem naživu s nabranými povinnostmi ostatních lidí, protože nikdo jiný to neobstará. A když to neobstarám já, uvrhnu v utrpení lidi, kteří si to nezaslouží.
Je to už několik let a přesto ta noční můra nekončí, jen se rozrůstá. A já se snažím bojovat, ale přijde mi to jen jako kulhání s vystřílenou zbraní. Všechno se jen víc a víc rozpadá a já mám míň a míň síly. A musím jet dál, přitom ani vlastně nevím, jestli mi vůbec stačí benzín na konečnou. A mám strach, že hodně rozbitých věcí už nebudu moct opravit.
Poslední roky už mě bolí i přemýšlet.
Náhodné moudro a přísloví
Ti kdo se přes moře plaví podnebí, mění ne sebe. (Horatius)
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých = date("Y");?> ©