Zpovědi

Nevím co dělat. Všechny vztahy kolem mne se hroutí a já ikdyž bych si přál pomoci nevím jak. Připadám si jak když se nehodím do tohohle světa. Vychovanej k úctě slov jako LÁSKA, PŘÁTELSTVÍ, ŽENA najednou poznávám, že dnešní svět je nakloněnej jinejm hodnotám. Co dělat... Byl jsem u psychiatra, ale léky co mi dal nezabírají a vlastně jediné co mám je deprese ze světa kde žiju.

Do****** som skušky...dali mi opravny termin ... zajtra mám mať 8 prác za celý vikend som neurobila nič absolutne nič....nechce sa mi a v podstate to ani nedokažem,pretože si nedokažem dať dokopy ani svoj život , ktorý som si sama do****** a nedokažem nič ine len sa ľutovať a to iste čakam aj od ostatných..Nikdy som neurobila nič preto aby som niečo dokoazala,aby som sa mala lepšie a aby ma druhý uznávali..čakam že ma budú uznavať len tak pre nič...som naničhodné nekulturné nekomunikativne hovado,ktorého jedina "prednosť" je arogancia.Začala som znova fetovať ale keďže na to nemám prachy tak len kadejaký sajrajt napriek tomu že som sľubila , že s tým skoncujem...Bohužial je to jedina vec , ktorou dokažem "riešiť" problemy,ktore si zbytočne vyrábam.Aj tých posledných ľudi , ktorí vo mňa verili a chceli mi pomôcť som od seba odohnala a moja tvrdohlavosť mi nedovoli sa im znova ozvať.Noci sú ťažké dni ešte viac...ach bože daj mi rozum ...

Nezaslužim si ani umrieť....

Tak mi to moc dlouho nevydrželo.Půl roku.Taková šance jak se s tím vypořádat, dar od samotného boha.Všechny moje kontakty mi posbírali fizlaci a strčili mi je do basy, teď je mnohem těší se k něčemu dostat ( ne li nemožné ).Jak je rok dlouhý, tak po mě nevzdechne ani pes a najednou samé telefony. Jak dlouho jsem vydržela říkat ne ? asi 2 minuty.A hloupá Firefly hnedka běží ať je den nebo noc. Neviditelná guma mi vymazala všechno špatné, co jsem si o piku toho půl roku nakecávala. Zbyly mi tam jen slova jako rauš,zábava,energie,štěstí a skvělá nálada a nic víc., jenom jediný křiklavý hlas : Dej si nějak to dopadne. Po tak dlouhé pauze je jasné, že to bude jenom dobré a dojezdy žádné. Nejhorší na tom je, že dokud je to v pohodě, tak jsem jak utržená ze řetězu. Následky mě nezajímají žijeme přítomností, život je sladký. A už si nějak nemužu vzpomenout proč vlastně zase přestat. Láska se hůř opouští než nenávist. Piko je obojí.

Když jsem se dal dohromady se svou současnou přítelkyní, slíbil sem jí, že jí budu věřit. Jsem podezíravý - až by se dalo říct paranoidní - tim člověka. Ale slíbil jsem to a chovám se podle toho.
V poslední době mám spoustu náznaků toho, že ke mně není úplně upřímná, toho, že má zase něco se svým bývalým. Chová se divně, i ostatní lidé si něčeho všimli, nejsou to jen věci, které bych si vymyslel.
Ale já jí slíbil, že jí budu věřit.
Proto jsem se nevztekal, nehádal. Vše jsem s ní v klidu probral. Jako dospělý člověk, chtělo by se mi říct. Ale to co mi řekla bylo dost neuspojivé, má to mezery, moc náhod.
Ale já slíbil, že jí budu věřit.
Přijal jsem to vysvětlení, nebudu do toho dál šťourat. přijal jsem ho jen proto, že je od ní. Od nikoho jiného by mi netsačilo. A ona by mi nikdy nelhala...slíbila to.
Takže se ptám, kde je ta hranice mezi mým slibem a děláním ze sebe naprostého kreténa? Jak daleko mám zajít, kolik toho mám vydržet? Bojím se, že nakonec to celé skončí tím, že se ze mně stane nedůtklivý nesnesitelný id**t, protože at se snažím sebevíc, v hlavě mi to šrotuje.

Asi ji miluju

Opět mě kluk vyměnil za drogy. Marihuana mi nikdy nevadila .... ale teď? . Když sem ho prosila nech ješte chvíli ostane se mnou .. řekl že on chce jít za kamarádma (kdyby nevěděl že jeho kamarad si šel akurat vybavit nehrnul by se až tak moc tam) Řekl mi " řeknu to co muj kamarad své přítelkyni : hulit budu, hulit nepřestanu, omezim to" --- omezím to .... tuhle vetu sem pocula už mnoho krát , dokonce raz mne chtěl presvedcit ze uz nehuli a rikal mi to asi dva mnesice v kuse i když cez ne chodil za mnu nahulenej ( " ale on nebyl samozřejmě " ) Neskurej vten den když už byl ve stavu euforii mi napsal sms "myslel jsem že mě podržíš , podpoříš, v tom že to zvládnu i bez toho .... že si se mnou projdeš i špatným, milovat znamená pomoct i podržet, chtěl i chci od tebe podporu že se vyléčím .... konecne kvůli někomu se snažím!" ......... možno že se snaží ale i tak da temu prednost .... hlavne "Mary jane " a potom tímto fetakum v našem sk ***** ým městě, je strasne ovplivnitelny to je asi nejvečí problem. Podporu sem mu dávala, snažila sem se mu pomoct rozmluvit mu to, ale on si to vždycky vyložil tak že mu chci špatně, zakazovat, vyčíst ..... Paní M mi uz vadi a nechci byt navždy v jejím stínu .................

*omlouvám se za chyby v textu

Dlouho jsem tu nebyla a tak jak jsem si pročítala všechny ty nové zpovědi tak jsem si řekla, že napíši sem nejakých pár řádků. Od posledně co jsem se loučila, no škoda že já to přežila. Tak opět jsem se sem připojila a četla zpovědi všech lidí, tak se tak koukám, co se tu řeší, škola, rodina, a klasika.... Nikdo to nemá lehké a tak jsem si vzpomela na ty lidi co odsuzují emaře a tady městomrtvých a spousty takových podobnných. Nemá cenu s nimi neco řešit, protože oni nechápou proč to všechno vlastne ten človek delá a to myslím všechny lidi, každý má svuj duvod. Odsuzují je a přitom nevedí ani slovo o jejich živote a nebo co si prožili....Samožřejme že se je to u každého člověka jiné....A tak to jenom trocha zamyšlení. ..Spíše přemýšlím, co vlastne človek mám na svete za učel a co delat má.

Všetci snáď chápu, silvester prišiel, skvelá rozbíjačka pre všetkých čo to tak berú..haha samozrejme...zavolal som si holku k sebe, prišli aj kamaráti neskorej aby sme sa mohli aj sebe venovať...chápete :) začali sme piť, všetko šlo super, polnoc odbila, prišiel ďaľší deň a s ním aj nový rok, samozrejme: Šťastný Nový rok všetkým prajem :) ale späť k mojim -výčitkám- prečo ich mám...okolo pol druhej ma zavolal kamarát, že poď popiť, frajerke som povedal chvíľku počkaj hneď som späť, ako sme odišli prišli sme ku mne, popily sme pofajčily si gandžu a potom vytiahol: najprv som si myslel, že pervitín...povedal, že je to niečo na stav skvelej eufórie, žiadne péčko éčko ani iné sračky...nevedel som sa rozhodnúť ale v stave opilosti som strašne...no ovplyvniteľný...tak že daj mi do piva troška..prišiel som za dievčatom po pol hodine, celá naštvaná, že kde som bol a že čo mám s očami..povedal som jej všetko, nasraná je ako rozprávame sa spolu tak isto ako pred tým ale viem, že jej to bolo ľúto a že som si už dávno povedal že drogy NIE! štve ma to ako sviňa, výčitky mám dosť hrozné lebo takto som sa k nej zachoval a taký hajzel ja niesom vôbec....Preto sa snažím jej to naozaj, že nahradiť...napísal som jej báseň ktorou jej chcem naozaj povedať všetko čo k nej cítim a prečo som sa tak zachoval a všetko toto...dúfam, že mi odpustí a proste...potreboval som sa tu vykecať...Ďakujem tým, čo vydržia so mnou a prečítajú si to až do konca...Som z toho vážne s prepáčením v piči...ale potrebujem dáke rady nie iba od rodiny ktorej som to ani nepovedal ani nepoviem ale aj tak popredu viem ako by to dopadlo, a nemám kamarátov ktorý by mi dokázali v tomto ROZUMNE poradiť, lebo v tomto malom mestečku kde bývam, tu sa hemží Marihuana a už aj Pervitín a už 12 ročné a viac to berú..ja sa tomu vyhýbam no len vtedy hmmm...to nejak prišlo...a už som si prešiel tým vekom že aa niečo nové super budem si natom fičať...nie...dávam prednosť láske a pocitom ktoré nebudem mať iba pár hodín....dávam prednosť nej !. That is Ende...

Bol som kokotom ale Zmenil som sa!

Právě jsem zažila něco, co bych snad ani nevěřila, že je mimo stupidní hollywoodský cajďáky vůbec možný...Mám bisexuálního přítele a bisexuálního kamaráda. Už jen to, že tu schválně zmiňuju jejich orientaci, asi napovídá co přijde. Ano, nějak se do sebe zbláznili. Ještě podotýkám že i ten kamarád má přítelkyni. Každopádně oni dva to spolu nějak...prodiskutovali...a jaksi se usnesli že je to jen chvilkové pobláznění, že jsou šťastní se svými partnerkami a nechtějí to měnit, takže z toho nebudou dělat vědu, nechají to vyčpět a zůstanou s náma holkama. Můj přítel mi to podal tak, že tím je to jako vyřešený, uzavřený, všechno je to vlastně v pořádku a nemám se tím zabývat, jako by se nic nestalo. Jenže ono se přece stalo! Asi jsem naivní idealistka ale věřím že pokud někoho opravdu miluju tak miluju jeho a ne že se mi po pár měsících vloudí do srdce někdo další. Zkrátka věřím že opravdovou láskou miluju v jednu chvíli jen jednoho člověka. A věřila sem že on to tak má taky, že se nemusím něčeho takovýho nikdy bát, že moje místo v jeho srdci je naprosto výsadní. Ale zjevně není. A on se tváří jako by to tak bylo naprosto v pořádku a normální. Žádné výčitky svědomí, ba ani uznání že se stalo něco špatnýho. Moje srdce od něj právě dostalo slušnej pravej hák a on se tváří jako by jen připálil řízek k obědu, nic horšího. Když je to tak v pořádku a normální, tak to můžu čekat že se to za pár měsíců bude třeba opakovat? No přece proč ne, když to není nic špatnýho, ne?! Když si to ani nevyčítá, můžu mu snad ještě důvěřovat? Mít v něm nějakou jistotu? ...tyhle otázky si teď kladu v jednom kuse. Zatímco on to má evidentně všechno na háku, jednoduše počítá s tím že dál budem spolu a na tohle prostě zapomeneme. Ale copak to jde?!

Stalo se vám někdy něco podobnýho? Jak byste to řešili? Zatnuli byste zuby a překousli to? Nebo odešli láska neláska?

Přečetl jsem si co napsal DoctoreX na nástěnce o provozu na MM kdysi a teď, a napadlo mě podívat se na statistiky pod menu, a... udělaly mi hrozně škodolibou radost O

...a to i přesto že to tady mám rád, prostě tak nějak z principu

Před měsícem mě opustila přítelkyně a nemůžu se s tím pořád srovnat. Víte, pochopil bych kdyby náš vztah šel nějak dlouhodobě do hajzlu, tak by to člověk třeba i čekal....ale během víkendu jen samý "miláčku, lásko..."...a ve středu rozchod???

Nepochopím dnešní svět. Opravdu ho nechápu. Hlavně moje spolužáky. Oni si vůbec neváží lidí. Člověk pro ně něco udělá a jediný vděk je výsměch a nechání ve štychu. Nedej bože když na něco zapomeneš, to je hned oheň na střeše a už s tebou nemluví nikdo. Připadám si jako kus hadru, se kterým leští podlahu. Řekněte mi, co mám dělat? Díky nim mám celkem dost znechucenou školu a tak nějak potom i celé dny.
Do toho ještě jsem docela vážně nemocná se žaludkem a často nejsem ve škole. Oni mi to snad závidí, že mi to prochází....
Opravdu už nevím co mám dělat. Změnit školu je už asi zbytečný, když příští rok maturuju. A povedlo se mi po X letech ovládat svůj hněv a znovu ho budit nechci. Nechci už nikomu ublížit svým hněvem...

Je to dost na nic... :(

Dost dlho som bola zla na brata, neviem preco nejak tak prirodzene aj detsky aj zakerne, potom som ho zas ingnorovala tak pubertacky, az nekedy v 16, 17 som si priznala ze ho mam rada. Mal rakovinu vyliecil sa, nakratko, par rokov minuly rok oslepol. ja som sa snazila byt dobra uz k nemu ale bolo to tazke, jednak som bola zvyknuta byt zla a jednak on tym ze bral lieky aj tak celkovo byval strasne nervozny a zly aj na rodicov aj na mna a sestru proste tazke vyst. ale snazila som sa vlastne cela rodina. pred casom prestal hovorit, mal epilepticky zachvat je v nemocnici asi uz nebude ani chodit a pojde uz len do dakeho zaradenia bo doma sa to uz nebude dat. a ja si uz rok vycitam a neviem sa zmierit s tym ze som realne k nemu nebola dobra , vlastne malo ludi bolo k nemu dobrych a teraz to uz asi ani nestihnem. neviem co mam robit aby som to nejak odcinila alebo co. este sice zije ale viac nezije ako zije. uz len zmierit sa s tym ze stratim brata ktory ma 21 rokov a realne si nic este neprezil, respektive nic pekne len vsetko zle, je tazke, nieto este to ze som bola strasna svina vacsinu jeho zivota.

neviem ci si zasluzim odpustenie....

Sice mě maturita čeká až v květnu 2012, ale už teď jsem z toho pořádně vyklepaná =(. Celý tři roky na SŠ nás profesorka moc nenaučila a teď ve čtvrťáku chce všechno dohnat a já zjišťuju, že němčinu neovládám vůbec. Samozřejmě jsem ihned začala chodit na doučování, ale mám pocit, že za tak krátkou dobu to už nezvládnu. Proto jsem se rozhodla začít se učit německé otázky nazpaměť (vím, co říkám, ale učím se ten slovosled). Profesoři říkají, že je to ta nejhorší věc, co můžu udělat, ale já to prostě jen tak z hlavy dohromady nedám. Proto se chci optat, zda je tu někdo, kdo se to učil stejně jako já a tu maturitu dal? Když si představím, jak jsem se klepala před zkouškama z autoškoly, kde vůbec o nic nešlo (max. o 500,-Kč za opravné zkoušky), nechci vidět, jak zle mi bude v den maturity =o/. Nevím, co dál?

P.S. O angličtině ani nemluvím =o/. Ta mi jde sice o pár % lépe, ale také žádná sláva.

33 bodů na Beckově stupnici deprese, chci změnit zaměstnání bo mě stávající práce a situace v ní už slušně leze na nervy. No, podle výsledku z testu mi to leze na nervy hodně. Navíc zrovna dneska se mi povedlo utržit pracovní úraz; spadly mi palety na nohu; takže jsem fakt nadšená. Jo, když se sere, tak se sere pořádně.

Mám však výhodu, jsem vyučená pekařka se skoro čtyřletou praxí v oboru To půjde

Lidi, jsem totálně na dně. V životě mi nebylo hůř. Práce mě nebaví, přítelkyně mě opustila, cítím se sám, chodím k psychiatrovi, pořád se mi z těch léků chce spát, nic mě nebaví, zdá se mi, že nemám pro co žít...je mi neskutečně špatně. Takhle zle mi ještě nikdy nebylo...

Kdy to skončí?????

pořád se nemůžu přimět jít k doktorovi, vždycky když je to fajn, řeknu si, že to ještě zvládnu... ale ono to prostě není fajn :) když už tady v té samotě není "pro mě" ani jeden ten, kterého potřebuju, aspoň povídání s neznámým člověkem o všem by mohlo pomoct... zajímá mě, co se pro to bude muset stát

výkřik do ticha, možná spíš patřil do Opuštěného lesa

Opustila me pritelkyne...

Proste na ho**o...co k tomu vic dodavat...

Dlouho jsem tu nebyla a tak i tak nějak cítím, že bych měla zde pár řádek napsat. O tom co se stalo a věřím, že někteří lidé budou zvědaví jak mi vyšly mé plány, takže plány nevyšly. Dostala jsem se spíš úplně někam jinam, ale vůbec mi to nevadí. U mámy se potvrdila roztroušená skleróza, takže jsem si řekla, že s útěkem do jiného státu počkám, nechci ji opouštět v takovém stavu. Avšak začala jsem si hrát s akciemi, se kterými si zatím ještě nemůžu hrát moc, neb si ještě splácím note book, takže až tak od příštího roku můžu do obchodu s akciemi hodit více peněz, i vzhledem ke skutečnosti, že si nekupuji žádné cigarety, což spustil můj strejda, který po čtyřiceti letech přestal kouřit a místo cigaret má elektrickou cigaretu, kterou užívá jen když už má vážně chuť. Takže mám taky jednu, kterou mi právě máma věnovala k narozeninám, abych přestala kouřit. Na cigaretách tedy momentálně ušetřím skoro dva tisíce, strejda čtyři a jakmile mi skončí splácení note booku tak budu mít ještě skoro další dva tisíce navíc a tehdy to konečně rozjedu jak se patří.
No, ačkoli mi původní plány nevyšly prostě nevěším hlavu a pořád něco zkouším, samozřejmě tak, abych se nedostala do dluhů. Jediné co si přeji je, aby jste mi v tom drželi palečky. Strejdovi totiž hrozí vyhazov z práce, protože jejich firma má nového majitele a pokud bych si nehrála s akciema těžko bych nás uživila ze svého platu kdyby ho teda nakonec opravdu vyrazili. Ach, snad se poštěstí. Já tomu věřím, taky proto, že kdybych nevěřila, tak bych se sbalila a prostě někam vzala roha.

Prostě zpověď

Netušila jsem, že bych se sem ještě někdy vrátila, ale budiž...možná je tu někdo kdo má podobnou zkušenost jako já...za tu dobu co jsem tu nebyla se stalo snad 1000 věcí...vdala jsem se, rozvedla se, mám dvě krásné děti, holčičky...
Dávno mám přehodnocené priority a dětství je to tam...Už mě netrápí kdo kdy s kým proč a jak...mám teď docela spokojený vztah trvající skoro dva roky.Bohužel tento týden jsem musela podstoupit něco s čím se asi nikdy nevyrovnám...Musela jsem jít na interupci...pochopím když mě za to odsoudíte, ani pro mě to nebyla jednoduchá volba.Když to zhodnotím logicky, ona ani jiná možnost nebyla. Už mám dvě děti, bohužel nejsme na to tak finančně dobře, abychom uživili třetí...ani nemáme dostatečně velký byt, zkrátka myslím, že by všechny tři děti, kdyby se to třetí narodilo, trpělo dost velkým nedostatkem a to jsem nechtěla dopustit...
Ale stejně, nedokážu si tohle odpustit, nedokážu příjmout to, že jsem vlastně zabila své vlastní dítě. Je to příšerné jen o tom mluvím...Nežádám vás o odpuštění, jen jsem to potřebovala někomu říct.

Vím, že každá žena má mít právo se rozhodnout, ale nepřála bych žádné z vás aby jste tuhle volbu museli učinit...

Už je to přes rok! Rok, co se máma psychicky zhroutila. Ihned se začala léčit u psychiatra, ale přijde mi, že léky jí moc nezabírají a já už vůbec netuším, jak dál? Mám mámu strašně moc ráda, ale to její hnusný chování už nezvládám. Její asi opravdu hodně zle, ale všechno si vylévá na mě. Např. teď se mnou už druhý den nemluví (pokud na mě promluví, tak jen aby mi vyčetla nějaký věci), ale já vůbec nechápu proč se mnou nemluví? Měli jsme totiž včera jet na nějakou slávu do Třeboně. V pátek máma řekla, že je děsně unavená, že nepojedeme. Já jsem byla i docela ráda, protože jsem se cítila divně jako kdyby na mě něco lezlo. Tak jsem to vzala za hotovou věc a včera odpoledne tady na mě začala řvát a vyčítat mi, že jsme nejely a že je to hlavně moje chyba, protože mi v pátek večer bylo divně. Když jsem jí řekla, že mi říkala, že nejedeme protože je unavená a nechce jet, neměla jsem ji prý poslouchat, protože vím jak moc je psychicky nemocná a měla jsem ji sbalit, ráno vzbudit a odjet s ní vlakem do Třeboně. Jenže jak já tohle všechno mám vědět, když si to myslí a neřekne nic nahlas? Na tuhle otázku už jsem samozřejmě odpověď nedostala, ale opět jen na mě řvala, že mi na ni nezáleží a že až skončí v Bohnicích budu jen ráda. A takových případů je u nás mnoho a mnoho. Neustále mi vyčítá, že s ní nikam nechodím a vůbec se o ni nezajímám. Přitom se snažím s ní hodně chodit, ale taky musí pochopit, že ve svých 21 letech nemůžu víkend, co víkend trávit s ní, že se teď hlavně potřebuju věnovat škole. Já už popravdě vůbec nevím, jak se chovat. Vadí ji skoro všechno. Za všechno špatný můžu jen já a ona nikdy za nic nemůže, protože je nemocná a dělá to ta její nemoc. Já sama už mám z toho všeho problémy. Mám strašné křeče v břiše. Byla jsem na vyšetření v nemocnici, ale nic se nenašlo. Údajně za to můžou nervy. Do toho jsem v maturitním ročníku a vůbec mi nejde soustředit se na školu. A aby toho nebylo málo, tak jsem měla menší románek s jedním kuchařem od nás z brigády. Jenže po týdnu našeho vztahu se vrátil ke své bývalé přítelkyni =o( a já ho teď i jeho přítelkyni musím vídat na brigádě. Sama jsem uvažovala, že bych navštívila psychologa, ale k tomu je potřeba doporučení od obvodního lékaře a zdrav. sestra moji obvodní lékařky je mámina dobrá přítelkyně a máma mi zakázala jakkoliv o tomhle mluvit a už vůbec ne si dojít ke své obvodní pro doporučení k psychologovi. Zkoušela jsem tedy aspoň napsat přes e-mail do nějaké psychologické poradny, ale po měsící žádná odezva =o(. Pak jsem se tedy rozhodla, že bych navštívila psychiatra mé mámy. Přece jen jí zná nejlépe a třeba by poradil i mě, jak z toho všeho nezešílet, ale máma mi nechce říct u koho se léčí =o(. Nejhorší je, že jsem na všechno úplně sama. Nemám kamarádku ani kamaráda či přítele. Není tu nikdo, kdo by mě obejmul, pohladil, řekl, že to všechno bude zase jednou dobrý. Vím, že řešení je se sbalit z domu a odejít, ale na to já nemám. Moje svědomí mi to nedovolí a vím, že bych si to pak vyčítala celý život. Já sama byla cca před 5 lety vážně nemocná. Skoro dva roky jsem strávila doma, v nemocnici a máma se na mě taky nevykašlala. Ale popravdě nevím, jak dál. Vím, že je mámě zle. Má totiž ještě i jiné zdrav. problémy než psychické (má zánět obou kyčelních kloubů a dost ji to bolí), nemá přítele, máma ji zemřela v 17-ti letech a její otec je celý život na ni hnusný. Tohle vše si snažím uvědomit a pochopit ji, ale já sama už nemám sílu na sebe.

Omlouvám se, že má zpověď je tak dlouhá, ale vím, že aspoň trochu mi tahle zpověď pomůže a zmírní mou bolest.