Zpovědi

8 let...8 let se neustále ohlížím, abych náhodou někomu neublížila, abych nebyla na někoho z nich byť jen slovně ošklivá, nikoho z nich nepoškodila neo co já vím...Kdykoliv někdo přišel a potřeboval pomoc, udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, jen abych pomohla. Ale evidentně se můžete snažit jak chcete, osud vyvrhele vás stejně dožene. Protože ani všechna dobrota světa nic nezmůže s lidskou zlobou, závistí a nepřejícností. A teď...teď budu muset den co den sedět v místnosti s 30 lidmi, co by mě nejradši na místě ukamenovali, kdyby to konvence dovolovala. Kdo to řekl, že škola je základ života? Pro mě spíš základ totálního psychického zhroucení. Snad mě jen povzbuzuje, kolika lidem tím zase jednou udělám radost, až to se mnou konečně sekne:D
Dobře, konečně k věci. Měla jsem nějaké problémy se školní docházkou. Ano, uznávám, začátkem roku jsem se dost flákala. Troufalost v maturitním ročníku, ale to ještě o nic moc nešlo. Jenže pak jsem onemocněla. Doktoři, antibiotika,...a nakonec sem byla doma 3 týdny. Třídní ze mě šílela a školou šly zvěssti, že mě možná v prvním termínu ani nepustí k maturitě. Pak jsem přišla do školy, třídní mi řekla, že to byl předčasný poplach a mám ještě čas to dohnat, mluvila jsem i s ředitelem a ani on mi nechce oddalovat maturitu nebo mě snad nechat opakovat ročník. Zkrátka se rozhodli bez jakéhokoliv přemlouvání dát mi šanci. Měla bych být šťastná, jenže to by tu nesmělo být těch 30 lidí, kteří evidentně nemůžou zkousnout, že jsem se zase jednou dostala z průšvihu. Nejsem zrovna vzor studentských ctností, to přiznávám, takže jsem vždycky měla trochu problémy s učiteli nebo včasnou klasifikací, ale vždycky se mi povedlo to vyřešit a jim to nikdy nevadilo. A najednou po 8 letech si moji drazí spolužáci uvědomí, že je to vlastně strašně štve. Že jsem lvastně hrozná, zavrženíhodná a že je to pádný důvod mě nesnášet. Připadají si poškození, ukřivdění, ani pořádně nechápu proč. Když já vidím spolužáky, co si ráno řeknou "mě se tam nechce", seberou se a jdou do hospody, je mi to jedno a ještě jim popřeji šťastnou cestu. Tak v čem je najednou problém? Co ode mě čekají? Že řeknu řediteli, ať si tu svoji další šanci strčí za klobouk a na kolenou ho poprosím, jestli by mi nemohl zakázat letos maturovat? Nebo co mám podle nich udělat? A jak se mám srovnat s tím, že mě lidi, se kterými jsem v podstatě strávila posledních 8 let, mě z čista jasna nenávidí?

Proč jsou lidi tak falešní, zlí, sobečtí a nepřejícní?

jo člověk si řekne, žít život naplno a se vším všudy! Když už, tak už ! Co se může stát dyť si užívám, sem sama, sám bez závazků a všeho! Po čase si řekne ze už je to dávno :) chci si dat další level ...a zjistí ze minulost ho dohnala i po spousty letech!!! Právě mě dohání! Zatím kličkuji ale jak dlouho...

jak si má člověk zazlobit když by to mělo bejt zodpovědné?

Miluju tuhle tichou poštu, veřejný vztah nebo jak to jinak nazvat. Máte přítele, všichni vám do toho kecají, rozejdete se s ním, všichni vám do toho kecají. Fakt zbožňuju, když pak ,,někdo" řeší ten vztah co byl s kámoškou na fb, která je tak inteligentní, že mi dá heslo, na její fb, abych jí z něho zjišťovala informace, když nemá mmntálně přístup k netu.
Zbožňuju, když zjistím, že tam pitvají náš bývalý vztah, i přesto že on píše, že mu už je to ukradené. Tak proč to prostě přestat řešit, že?
Tohle je jeden z důvodů, proč se lidem moc nesvěřuju, je to jedna velká drbárna, jednomu něco řeknu a už to ví další. Tomu se říká důvěra a soukromí.
Taky miluju, když se baví kámošky s bývalými, to je pak zdroj informací, přímo božský požitek probrat všechno až do morku kostí. Samozřejmě, že mě pak všichni zkritizujou za to jak jsem se chovala nebo chovám, jsem prostě nemožná, neumím se chovat s úctou k druhému a nenechávám si všechno líbit, a chudáček ten kluk atd.
Jak těžké to musí být pro toho kluka říct to mi do očí a ne přes kamarádky. Je to mnou, nedávám mu prostor k tomu, aby mi to všechno vyčetl. Je to mnou, že se bojí to říct nebo že to nedokáže. Ale kurva mě to se*e tyhle vztahy přes spojku.

Howgh

je to so mnou hrozne. neviem robit nic uzitocne. ked mam den volna tak maximalne pozeram film po anglicky a to je vsetke. mojmu mozgu je uplne jedno, ze je zajtra je skola a piseme test. ach jaj a to stale dookola.

dufam, ze to viete precitat aj po slovensky

Jsem blbec... Rozešel jsem se ní, i když jsem to nechtěl, aspoň ne doopravdy. Miluju ji, ale dá se to, jen když jsme spolu osobně, jinak komunikace moc nefunguje, spíš vůbec. Buď po ní ječím já nebo ona po mě a stále si ubližujeme.. Když bych ji nejraději viděl, tak mi napíše něco nepříjemného a tohle zase někdy dělám já ji. Je divné, že i když ji mám rád, tak si ji tak nevážím, jak si zaslouží, protože v tu chvíli mám mizernou náladu a ta je silnější. Platí to tak aspoň když si píšeme, osobně by to bylo asi jiné.
No, tak už je zjevně pozdě, pochybuju, že se kdy ještě potkáme nebo si napíšeme, rozchod byl hnusný a babělý, nebylo to ani ne z očí do očí.
A horší je, že s ní to nebylo povrchní, bylo to prostě, nevím jak to popsat, bylo to žití každé sekundy, nebo prožití, nevím. Teď ty lidi nějak nevnímám, nedokážu se dostat pod ten povrch. No, na ho*no je to.

Ještě že žiju jen jednou, podruhé bych to nedal.

cítím zlost,nenávist, pozbyla mi rodinu! Chci ji odpustit ale nějak se mi to nedaří:( a to je to co mě trápí víc než to vsechno :(

bejvala potencionální tchýně...a babička mich děti!

projednou si zase upřímně ulevím vyzpovídáním, ne jen jednou nepochopitelnou větou... rady jsou asi zbytečné, pokoušeli jste se mi poradit nesčetněkrát a nikdy jsem se tím nakonec neřídil... jak se říká, komu není rady, tomu není pomoci :) jen to chci někam aspoň napsat, když ne říct...
táhne se to už poměrně dlouho, to někteří víte, a neumím to zastavit... aspoň to neumím sám bez cizí pomoci, ale tím je myšleno neustálé pomoci, ať už jde o nějakou slovní podporu nebo fyzickou přítomnost - chyba je asi v mém pohledu na to - ale někdy to přestávám zvládat už chvilku po tom, co ta podpora na nějakou krátkou dobu zmizí, než se zase objeví... vždycky jsem byl samotář, mám občas rád ticho, ale tohle ticho už nedokážu snášet... když jsem celý den sám, takže není možnost s někým promluvit, když jsem někde s někým, ale moje fantazie nedokáže vymyslet žádné téma rozhovoru, tak nic neříkám... potřeboval bych někoho, komu můžu říct úplně všechno, možná je dobré, když každý má nějaké malé tajemství, ale já bych chtěl naprostou otevřenost... když jsem byl malý, málo jsem mluvil, byl jsem stydlivý, styděl jsem se třeba i zazvonit u kamaráda z obavy, že otevře třeba rodič, a zeptat se, jestli jde ven... možná to je sociální fobie, vlastně nejspíš ano, stydím se mluvit na veřejnosti a mnoho dalšího... už ani k osobě, ke které chovám silný cit, neumím být moc otevřený, tak jako dřív, když jsme se skoro neznali, možná proto to bylo tak jednoduché... možná je to tím, že to u mě funguje oboustranně a když mi někdo nechce odpovídat na otázky, nic mi o sobě nechce říct, tak to nedělám ani já... snažil jsem se trošku otevřít, mluvil jsem i o svých pocitech, skoro o všem, ale často to mělo na něco špatný dopad, tak už nechci, ale přesto to potřebuju... mlčím, poslouchám, když na mě někdo promluví, tak jsem protivný, místo abych byl za to rád... hodněkrát jsem si říkal, že zase zajdu za psycholožkou, ale potom se to na chvilku zlepší a já si tvrdohlavě řeknu, že to zvládnu, když to jde teď... občas to jde do extrému, občas se to projeví i fyzicky a já mám v tu chvilku pocit, že se dusím... a pak to zase přejde... momentálně se k tomu přidaly "problémy" ve škole, ale to jsem si způsobil sám a vlastně to nijak moc neřeším, beru to prostě tak, jak to je... nechci nikomu vysvětlovat důvody, protože to nikdo v okolí nechce pochopit, a tak se to jen táhne a zhoršuje a já se cítím čím dál slabší a taky "blbější"... začalo to obyčejně, že se mi nechtělo učit, potom to už ani nešlo, psychicky jsem to nedokázal a teď už vůbec ne, ani si nic nezapamatuju... jo, vzdělání je dneska pro život důležité, ale já na to teď vážně nemám sílu... ani myšlenky týkající se sebevraždy se mi nevyhýbají, ne ve smyslu, že bych to chtěl udělat, ale hodně často si říkám, že jednou to přece jen už neunesu a stane se něco špatného... ale já nechci jít za taťkou stejnou cestou :)

asi to není vše

Môj vzťah...teda ak sa to dá tak nazvať...je jeden velký chaos..Mám veľa problémov..no on to nechápe..nechápe keď mám zlú náladu ... hovorí že má pozná ale asi to tak nieje...Viem že za to môžem ja...za všetko vždy sa správam tak hnusne...neverím mu..toľko krát sme sa rozišli..vždy kôli mne...ale vždy to zachraňujem ja a strápňujem sa tým že sa "vtieram" A teraz o mne tak hnusne napísal na do statusu a znova som mu ja napísala prvá...Nechápem sa.. prečo to robím..strápňujem sa aby som bola s ním..a v podstate ani neviem či mi za to stojí...
Asi nie keď ma nechápe..nevie aké to mám ťažké..neviem že celé noci preplačem...nevie ako sa trápim..aké mám problémy...a možno vie..ale nechce to riešiť aby si nepokazil náladu..tak to je...tak mi to bolo povedané...len mi povie bude dobre...alebo...chcem ti pomôcť ale neviem ako...

...už nevládzem..neviem čo mám robiť...

miluji svojí spolužačku a nevím jak jí to mám říct když je její bratr můj nejlepší kámoš :(

:(

Svět ničí fet !!Moje myšlenky se rozběhly po louce ...At delam co chci dobře vím,že mužu změnit jen sebe .. vidim si to ve tvařich,v očích,tenhle život mě už pěkně j*be ..Teď nastala ta doba,
abych konečně litovala !Moc dobře vím,že za moje chyby se platí!Všechno co se umlčí,
se jednoho dne vrátí... :( Chtěla jsem z mála dělat víc a tak ted nemám nic..No citim ty předsudky.. Lidi si klevetami léčí vlastní deprese..Někdo najde štěstí v efedrině,někdo pije cele dny a někdo pije jen přes vikend..Sousedi to sledujou a žijou ten svůj perfektní svět..Tvaři se jak ?? Přitom jsou to pěkne svině !! Sama nevim nic,takze se netvarim jak moudry,jsem jen komentator s nazorem...Proč když něco nemam chci to a když to mám odhodím to pryč..??Píchají do mě pohledem, píchají do mě slovem,mysli si že mohou soudit,myslí si že jsou bohem! Mam stejny pohon a tim je "motivace" Jenom ja sama vím,co je moje"motivace" Dobre vim že mě budou soudit cely život,budou mě milovat i nenávidět proto,co dělam..
Řeči nezastavim,tak to na svete chodi a uz davno vim,kdo jsem a za kolik stojím..Jsem to v první řadě já,co obraz o sobě tvořim. NESOUDÍM NIKOHO Z VÁS,NEVIDÍM DO VÁS,VY NEVIDITE DO MĚ!!NESOUDÍM NIKOHO Z VÁS,NEVÍM JAKE TO JE CHODIT VE VAŠICH BOTACH!NESOUDIM NIKOHO TAM VENKU,NEVÍM CO MÁŠ ZA SEBOU,ČÍM JSI PROŠEL,TAK NESUDTE ANI VY MĚ,NIKDO Z VÁS NENÍ NA MOJEM MÍSTĚ !!!

Je to vyryté v mém srdci ... :(

Je závist špatná vlastnost? Protože momentálně jsem od závisti celá zelená. Tím nechci říct že bych chtěla něco někomu vzít nebo tak... Jenom je mi prostě líto že někdo má tolik možností, sebevědomí, zážitků atakdál atakdál a já prostě ne. Nebo to co mám nevidím?
Možná se ani nechci posunout dál. Třeba mi život v zajetých kolejích vyhovuje... Sakra vždyt já ani nevím co vlastně chci. Určitě mám možnost všechno změnit, jenom nevím jak. (nebo se možná vymlouvám, vím jak, ale nechce se mi?)
Tak ráda bych se na všechno vykašlala-na rodinu, na školu i na kamarády(!!!) a odjela někam pryč. A nic neřešila. Chci aktivní bezkonvenční život, sebevědomí, iniciativu, lásku, harmonii... Možná pocit plnosti? A nejhorší je, že kdybych doopravdy chtěla tak bych toho dosáhla. Možná ještě nenadešel ten pravý čas? A co když nepřijde nikdy? Co když je zrovna tohle správný čas? ach jo...

Zase jsem jednou měla plnou hlavu myšlenek. Kurňa to jsou ale kecy :D Dělá mi problém vyjádřit to co cítím nahlas (nebo to napsat či jinak sdělit)

ok, tak mě vyhodili z vejšky, ale pokračuju na druhý, proč je to pro rodiče tak strašný pochopit?

nikdo nejsme dokonalej...

Nemusíte to číst, nečekám, že se vám bude chtít....
Neumím žít.... Neumím si vážit sebe, mít se aspoň trochu rád... Jsem akorát vrba do které můžou ostatní hustit své problémy, své deprese, křivdy... ale mě se nikdy nezeptají jestli mě něco trápí a pokud ano, změní téma na sebe... Už se neumím někomu vyzpovídat, cítím, že je obtěžuju... A dorailo mě, když mě nikdo neposlouchá... nikdo... jsou tak zaměřeni na své ego a ,,vychloubáním se" , že jsou největší chudáčci na světě.... Když jsem s někým o samotě, mluví o sobě, svých problémech... Jen asi dvou lidí to dokážu vstřebat, protože oni mě taky poslouchají, umí se smát a vidím u nich tu lásku v očích štěstí které tam vždycky bude a netrápí je každá blbost jako zlomení nehtu.... Když přestanu poslouchatproblémy ostatních nebude už ve škole nikdo kromě jednoho člověka, který by to pochopil a neurazil se... Teď jsem v pr**li protože mě ani matka neposlouchá. Když jsem za ní přišel a jen se zeptal jestli má minutku, řekla že ne. Když jsem se podíval co je důležitéjšího tak se dívala na nějaké vypatlané drby o celebritách z hollywoodu... Celkem mě to dojebalo, že na mě už nikdo nemá čas a nikdo se mě nezeptá co se děje... chci odejít pryč, pomocí jednoho rychlého jedu. Nemyslím, že by si toho někdo všiml,, dokud by neměl problémy a nehledal mě aby mi to vykecal... Promiňte za zpověď... Jen si tak pro sebe povídám.... Mějte se

Good night... forever

V poslední době jsem. nade vší pochybnost, šťastný. Tisíce malčkostí vycházejí tak, jak bych si představoval. Bydlím s přítelkyní kterou miluju, na vysoké škole nemám (musím zaklepat) zatím žádný problém a stejně se mi zdá, jako bych ztrácel půdu pod nohama.
Nechápu proč, jako by můj život byla symfonie, kde je jeden tón falešný, jako bych byl nedokončená věta čekající na tečku. A ta pořád nepřichází. Naopak.
Když se ponořím sám do sebe, je tam pusto a prázdno. Přijde, mi, jako bych všechno dělal špatně. A zároveň, že si tohle všechno jenom namlouvám.
A stejně nemůžu přestat, Jen se koukám, jak se svět kolem mě točí a začínám pochybovat o všem, co jsem kdy udělal. Byly mé úspěchy opravdu úspěchy? Nejsou to jen zamaskovaná zklamání? Ceny útěchy? Nemohl jsem něco udělat lépe?
Vždy jsem miloval psaní, ale teď nejsem schopen vyplodit pořádně ani čárku, stále mi něco šeptá, že na to nemám, že bych toho měl nechat, že je vše zbytečné.
A ani nevím, komu se svěřit. Přítelkyni nic říkat nechci, aby si nemyslela, že s ní nejsem šťastný. Svým přátelům...asi by to nepochopili. A proto píšu sem, protože se potřebuji z tohohle všeho vykecat a asi si to jednou pro vždy ujasnit v hlavě.
Mám pocit, jako bych bláznil. Proč se tohle děje, když je snad poprvé v mém životě všechno přesně tak, jak jsem to vždycky chtěl?
Vždyť i sám ten problém je dětinský. Chybí mi něco, co nevím co je. Nemůžu to identifikovat, nejde na to šáhnout a stejně po tom bytostně toužím. Jako bych byl malé děcko a plakal, že mé stavebnici lega chybí jeden dílek, zatímco jsou jinde děti, které nejen že nemají to lego, ale ani co jíst.
Proč nemůžu bt spokojený s tím, co mám?

Neočekávám radu, neočekávám pomoc, jen jsem se chtěl vypovídat

Nechávám se ničit, a nedokážu s tím nic udělat...

Všude dobře, doma nikde.

Myslim, že ta původní verze je lepší, ale já to mam bohužel teď takhle.

Dneska sem udělala prvni krok k peklu v němž se schovava krasa.. Krok, kteremu sem se vyhybala už vic jak třičtvrtě roku.. Nezvladla sem to. Koupila sem si ji.. Je to neodpustitelne...

ja vim, je to chyba

Netuším co se stalo, ale najednou byla zpět, avšak když tu byla minule, nebylo to moc dobré období, ikdyž dobre období, nevím jak jej definovat..
Každopadne je tady a semnou zustane, na věky věku..
Inspirace a ukazatel na rozcestí, když noc stridá den...

Potřeboval jsem to nekam napsat :)

Muj kluk chce jet do Afganistanu a kvuli tomu se se mnou ted rozešel a řika mi, že mě už nemiluje,ale ja si sem jista, že mi lže, jen aby mi všecko usnadnil... Ja nevim jak mu to vymluvit.. Navic za nim ted nemužu jet.. A kdyby tam přece jel, tak na něj ten rok počkam, ale on mi nevěři, nechce abych se tady trapila.. Jenže ja ho miluju,nechci ho ztratit.. Vždyt sme byli tak štastni a planovali sme všecko.. Nechapu co ho to popadlo. Slibil mi předtim, že tam nepojede :,(

Co mam dělat??? :,(

jak bojovat s nulovou vůlí?

nesnáším mravenčení v obličeji