Detail a diskuse u zpovědi

projednou si zase upřímně ulevím vyzpovídáním, ne jen jednou nepochopitelnou větou... rady jsou asi zbytečné, pokoušeli jste se mi poradit nesčetněkrát a nikdy jsem se tím nakonec neřídil... jak se říká, komu není rady, tomu není pomoci :) jen to chci někam aspoň napsat, když ne říct...
táhne se to už poměrně dlouho, to někteří víte, a neumím to zastavit... aspoň to neumím sám bez cizí pomoci, ale tím je myšleno neustálé pomoci, ať už jde o nějakou slovní podporu nebo fyzickou přítomnost - chyba je asi v mém pohledu na to - ale někdy to přestávám zvládat už chvilku po tom, co ta podpora na nějakou krátkou dobu zmizí, než se zase objeví... vždycky jsem byl samotář, mám občas rád ticho, ale tohle ticho už nedokážu snášet... když jsem celý den sám, takže není možnost s někým promluvit, když jsem někde s někým, ale moje fantazie nedokáže vymyslet žádné téma rozhovoru, tak nic neříkám... potřeboval bych někoho, komu můžu říct úplně všechno, možná je dobré, když každý má nějaké malé tajemství, ale já bych chtěl naprostou otevřenost... když jsem byl malý, málo jsem mluvil, byl jsem stydlivý, styděl jsem se třeba i zazvonit u kamaráda z obavy, že otevře třeba rodič, a zeptat se, jestli jde ven... možná to je sociální fobie, vlastně nejspíš ano, stydím se mluvit na veřejnosti a mnoho dalšího... už ani k osobě, ke které chovám silný cit, neumím být moc otevřený, tak jako dřív, když jsme se skoro neznali, možná proto to bylo tak jednoduché... možná je to tím, že to u mě funguje oboustranně a když mi někdo nechce odpovídat na otázky, nic mi o sobě nechce říct, tak to nedělám ani já... snažil jsem se trošku otevřít, mluvil jsem i o svých pocitech, skoro o všem, ale často to mělo na něco špatný dopad, tak už nechci, ale přesto to potřebuju... mlčím, poslouchám, když na mě někdo promluví, tak jsem protivný, místo abych byl za to rád... hodněkrát jsem si říkal, že zase zajdu za psycholožkou, ale potom se to na chvilku zlepší a já si tvrdohlavě řeknu, že to zvládnu, když to jde teď... občas to jde do extrému, občas se to projeví i fyzicky a já mám v tu chvilku pocit, že se dusím... a pak to zase přejde... momentálně se k tomu přidaly "problémy" ve škole, ale to jsem si způsobil sám a vlastně to nijak moc neřeším, beru to prostě tak, jak to je... nechci nikomu vysvětlovat důvody, protože to nikdo v okolí nechce pochopit, a tak se to jen táhne a zhoršuje a já se cítím čím dál slabší a taky "blbější"... začalo to obyčejně, že se mi nechtělo učit, potom to už ani nešlo, psychicky jsem to nedokázal a teď už vůbec ne, ani si nic nezapamatuju... jo, vzdělání je dneska pro život důležité, ale já na to teď vážně nemám sílu... ani myšlenky týkající se sebevraždy se mi nevyhýbají, ne ve smyslu, že bych to chtěl udělat, ale hodně často si říkám, že jednou to přece jen už neunesu a stane se něco špatného... ale já nechci jít za taťkou stejnou cestou :)

asi to není vše