Detail a diskuse u zpovědi

8 let...8 let se neustále ohlížím, abych náhodou někomu neublížila, abych nebyla na někoho z nich byť jen slovně ošklivá, nikoho z nich nepoškodila neo co já vím...Kdykoliv někdo přišel a potřeboval pomoc, udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, jen abych pomohla. Ale evidentně se můžete snažit jak chcete, osud vyvrhele vás stejně dožene. Protože ani všechna dobrota světa nic nezmůže s lidskou zlobou, závistí a nepřejícností. A teď...teď budu muset den co den sedět v místnosti s 30 lidmi, co by mě nejradši na místě ukamenovali, kdyby to konvence dovolovala. Kdo to řekl, že škola je základ života? Pro mě spíš základ totálního psychického zhroucení. Snad mě jen povzbuzuje, kolika lidem tím zase jednou udělám radost, až to se mnou konečně sekne:D
Dobře, konečně k věci. Měla jsem nějaké problémy se školní docházkou. Ano, uznávám, začátkem roku jsem se dost flákala. Troufalost v maturitním ročníku, ale to ještě o nic moc nešlo. Jenže pak jsem onemocněla. Doktoři, antibiotika,...a nakonec sem byla doma 3 týdny. Třídní ze mě šílela a školou šly zvěssti, že mě možná v prvním termínu ani nepustí k maturitě. Pak jsem přišla do školy, třídní mi řekla, že to byl předčasný poplach a mám ještě čas to dohnat, mluvila jsem i s ředitelem a ani on mi nechce oddalovat maturitu nebo mě snad nechat opakovat ročník. Zkrátka se rozhodli bez jakéhokoliv přemlouvání dát mi šanci. Měla bych být šťastná, jenže to by tu nesmělo být těch 30 lidí, kteří evidentně nemůžou zkousnout, že jsem se zase jednou dostala z průšvihu. Nejsem zrovna vzor studentských ctností, to přiznávám, takže jsem vždycky měla trochu problémy s učiteli nebo včasnou klasifikací, ale vždycky se mi povedlo to vyřešit a jim to nikdy nevadilo. A najednou po 8 letech si moji drazí spolužáci uvědomí, že je to vlastně strašně štve. Že jsem lvastně hrozná, zavrženíhodná a že je to pádný důvod mě nesnášet. Připadají si poškození, ukřivdění, ani pořádně nechápu proč. Když já vidím spolužáky, co si ráno řeknou "mě se tam nechce", seberou se a jdou do hospody, je mi to jedno a ještě jim popřeji šťastnou cestu. Tak v čem je najednou problém? Co ode mě čekají? Že řeknu řediteli, ať si tu svoji další šanci strčí za klobouk a na kolenou ho poprosím, jestli by mi nemohl zakázat letos maturovat? Nebo co mám podle nich udělat? A jak se mám srovnat s tím, že mě lidi, se kterými jsem v podstatě strávila posledních 8 let, mě z čista jasna nenávidí?

Proč jsou lidi tak falešní, zlí, sobečtí a nepřejícní?