Zpovědi

poslední týden školy...se snad zcvoknu...ten posledni tyden je nejnudnejsi z celyho skolniho roku....ale budou prazdniny a bude to moc fajn....krasne si to budu uzivat a to samy doporucuju vam....!uz zadny depky,zadny psycha,jen se bavit!jo...lehko de to pise,ale tak jednoduchy to nebude co?takze mam takovy pocit,ze i o prazdninach me tu potkate...boze....me ty psychozy fakt stvou!

Potkalo mě štěstí a já jsem moc rád a chci tu šanci využít. Ale zároveň se bojím jestli to vůbec zvládnu. Nebude to asi tak jednoduché jak se zdá.

Ten den jsme zhřešili !! Byl to veliký omyl ! Už zbývalo jen pár dní do vysvědčení a založili jsme si klub pod názvem Napnuté kšandy a řekli jsme si že si budem vyprávět příběhy o duchách a dalších blbostech. A naskytla se příležitost aby jsme byli samy ve školní kuchyňce !! Já a bobi jsme chtěly vyvolat ducha už přesně nevím jakého !! padam protestovala protože měla předtuchu že se něco stane šla tedy za dveře a já jsem zapomněla že i bez držení rukou se dá vyvolat duch já jsem totiž bobi říkala věty které říkám když vyvolávám duchy !!!!! bobi chtěla vyskoušet jestli se povedlo !problém naplnila skleničku vodou a najednou se to stalo.bobi otevřela skřínku a z ní vypadla sklenička.To bylo znamení že ho nemáme vyvolávat!!!!!!!!!jenže my jsme blbé a vyvolali ho!!!!!!!!!!!!teď máme veliký strach že se někomu ze školy něco stane a budeme mít z toho průser!!!!!!!!!!

odpuste že jsme všechny vystavili NEBEZPEČÍ!!!!!!!!!!!

25.6.2007-moje kamošky chtěli vyvolat ducha sladkostí a nina řekla jenom otevirame branu mrtvych ja sem se tteda toho neučasnila protože s tim mam skušenosti a tak sem šla za dveře najednou sem slišela nejakou ránu nina otevřela dveře a řekla že spadla sklenička tak jsme to rychle uklidili a rači jsme toho nechali a dali jsme tam skleničku s vodou a zamkli jsme a šli pryč ted na to nemůžem přestat myslet a všichni se stašně bojíme

KLUB KŠANDY

Ani nechci rozhřešení nebo poradit. Chci si tak jenom všechno zrekapitulovat.
Mí rodiče jsou blázni v citové smyčce: vzali se v osmnácti kvůli mě v mámině břichu. Dneska je jim třiatřicet, mají za sebou rozvor, návrat k sobě, několik vyostřených situací končících máminým úrazem, spoustu hádek, zklamání, samoty a taky majetku. Bohužel. Svoje rodiče nepochopím.
Mí přátelé jsou lidé, ke kterým mne váže víc než jen prožité dětství a jsou moje parelelní rodina. Můj citový život je porouchaný automobil, který ale ne a ne přestat jet, přestože dupu na brzdu už věky. Můj životní sen je však věc, která se pomalu a pomalu daří a kterou nehodím pro nic za nic hodit za hlavu. Já sama nemám vyčitky. Jsou tuny věci, kdy jsem se mohla zachovat líp a neudělat chybu - ale jsem to já a patří to ke mně, bohužel i bohudík. Co víc říct? Čím dál víc mám na patře pachuť, že nic z toho, co cítím, co vidím, co je kolem mě se nedá vyjádřit slovy. Je to tak mocné. Mám pocit, že všechno vidím naposled, že se otočím a už to bude pryč. Každý okamžik se mění během chvilky ve vrásku pod okem a patří ke mně včetně vás.

I včetně jaderné bomby.

Znovu se omlouvám, že vás tím zase otravuju, ale už jsem se konečně rozhodla. V pátek jsem si s ním promluvila... Nakonec jsme se rozešli . Ikdyž asi to bylo správné a nutné. Jeho kamarád pak za mnou šel a říkal mi, že jsem udělala chybu, že to chtělo jen více trpělivosti a volnosti... Fakt mě těma kecama naštval. Ani né měsíc předtím mi říkal, že to nemám vzdávat atd. a teďkonc tohle... Ale to už je jedno... Ikdyž tři hodiny po rozchodu to vypadalo, že ho moc mrzí, že to skončilo. Když jsem šla na metro, tak On stál na zastávce autobusu a když mě uviděl, tak se dal směrem ke mně... Já jsem ale radši šla dál...nevím jestli jsem neměla zůstat a zjistit proč šel směrem ke mně ... Vypadal fakt smutně

asi to ten rozchod opravdu chtělo

s mim klukem uz sem pres ¨rok a porad ho strasne moc miluju. ale je tady jeden problem zamilovla sm se jeste do myho kamose. nevim co mam delat sem z toho strasne zhroucena. vim ze ten kamos me chce jenom na o jedno ale ja to s nim proste chci i za cenu ze bychmela stratit svoj nejveci lasku. s tim kamaradem sem se libala a porad na t musim myslet. jak to s nim bylo krasne. porad jenom lituju ze sem s nim nemela neco vic. kdyz s elibam s mim klukem myslim na nej.kdyz se miluju s mim klukem myslim jak by o bylo nadherne s tim kamosem. em bezradna:( nevim jak dal:'(:'(

dva měsíce ?já to takovou dobu bez něj nepřežiju .........je to hrých že ho miluju ,když mně je 16 a jemu nějakej 40 a ješte k tomu já sem žák a on je muj učitel ..no a dalo by se říct že ho i miluju no a taky spolu skoro chodíme nabídnul mi to ..je to chyba ...co se stane když se to někdo dozví ??bude stoho pruser nechci aby se mu něco stalo a vyhodily ho a já už ho neviděla a zároven ho mám i ráda že bych na to klidně i přistopila .je to spatně či ne ?na to se ptám ,to je má otázka a chci vaši odpověd (názor)

Ůplně wšecno se mi hroutí!!!!!!!!!!!

možná už začínám potřebovat cvokaře, nebo se k tomu stavu už aspoň blížim.. jsem mimo, jak ze stresu kvůli těm přijímačkám, který se mi nejspíš ani jedny nepodařily.. tak kvůli ještě jiným věcem.. kdybych je měla vypsat, tak by to zase bylo na dlouho, jak se znám.. jsem pořád nervozní, říkám si, že vlastně ani nemam pořádnej důvod, ale nepřechází to.. spíš naopak, asi je to z hodně velký části i tím, že se blíží léto a dva týdny, ze kterých mám tak trochu (hodně) strach, ikdyž k tomu asi taky nemam důvod.. mluvila jsem před časem o pár věcech s kamarádem, řekl mi, že všechno pramení z toho, že nemám žádnou sebedůvěru a díky tomu se vším užírám a trápím tím i svoje nejbližší (hlavně toho jednoho) , možná má pravdu, dává to smysl.. ale ikdyž si to asi začínám uvědomovat, tak to k ničemu není, protože mi je pořád stejně, jen si říkám, jakej jsem slaboch.. mám ve svém okolí lidi, kterým na mě záleží, vím to a vím, že je svýma náladama jen obtěžuju.. přijde mi to skoro jako nějakej začarovanej kruh..

vím, že to je už snad tak desátá zpověď, co jsem sem napsala..

Dva roky..jak je to dlouha doba? Je top hodne,nebo malo? Pro me je to moc..az prilis moc. Dva roky jsou dlouha doba,kdyz clovek nekoho miluje...ale ten druhy to neopetuje. Neopetuje to,protoze..mysli si,ze uz je to pryc. Byl tu vztah,skoncila...a tim vetsinou vse konci. Jasne,pak jen slzy..ale za chvili to perjde. Taky sem si to myslela...nepreslo to,porad to jieste nepreslo...a kdyz si myslim,ze uz je to pryc..najednou bum..a zas to mam pred sebou. Je to tak zive...ja ho za to nenavidim,nenavidim ho za to,jak me uzira...jenze,on o otm ani nevi...miluju ho,ale ne proto,ze me nici...ale proto,jak byl...jo,byl,protoze u takovy davno neni..je jiny,a uz nikdy nebude tkaovy,jaky byl pred dvouma rokama..jenze,nejde se timhle utesovat,rikat si..je jiny,uz to neni on...ve me zustalo to,jaky byl...nemiluju jeho..miluju vzpominky..miluju ty chvile,stravene s nim. pamatuju si kazdy,malinky detail...ale nechci. Ja na to vsechno chci zapomenout a Chci se hnout z mista..konecne,uz chci jit dal...dva roky,jsou proste strasne dloha doba...

Mno nechápu to všechno!
Včera mě kámoška vytáhla do "klubiku" kde jsem potkala svýho bejvalýho-> tak jsme trošku pokecali potom sme si šli sednout ven(oba jsme měli už něco upito) mno a potom jsme se párkrát vykously-to by nebylo až tak hrozný kdybych nemilovala už někoho jinýho u kterýho furt doufám že něco bude-mno příští týden máme rozlučku tak uvidim jestli něco bude.

Vim není to něco extra ale potřebovala sem to říct nebo aspon napsat

Ja... vobec to ani nechcem pisat, ale mnusim... hrali sme s bratom poker... o kusy oblecenia, nechapem preco som sa na to nechala nahovorit (samozrejme ze to bolo len po spodne pradlo) ale ved no dobre... lenze on ma zacal ohmatkavat a tak... dokonca mi ponukol 200sk pokial sa mu necham... no moje nervy... a je to moja chyba, nikdy som sa na to nemala dat nahovorit....

je mi jedno co poviete a ci mi odpustite. potrebujem to len niekomu povedat.

Chodím s Ondrou a nemiluju ho...Miluju někoho, koho mít nemůžu...

Jsem svině...

každýho někdy určitě popadne taková ta chuť,odhodlání a víra využít každejch nabízenejch šancí v životě(jo,tak to dělá většina lidí,jenže sou i takoví,kteří prostě potřebujou popostrčit a bez cizí pomoci,která by jim ukázala co je správně,toho hodně propásnou).poslední dobou si řikám že by člověk neměl jen tak zahazovat příležitosti,jen tak je nechat uletět se slovy,že je moc těžký se o něco snažit,a že se ten člověk předtim už několikrát zklamal...pokud se budeme takhle odmítavě stavět k možnosti,kterou nám život jednou dá,bereme si tim zároven i naději na to,že až si uvědomíme velikost toho,co sme nechali umřít,tak že už to prostě nikdy znova nenajdeme.je chyba po někom chtít aby otevřel oči a bojoval za to co chce?ja vim že každej žijeme svuj vlastní život,každej si ho ovlivnujeme sám,ale pokud naše rozhodnutí osudově změní život i nekoho koho máme rádi,neni to tak trochu sobecký?

často už není druhá šance

Zbavila jsem se zla ve svem nitru a zjistila jsem, ze se jenom presunulo, a proti cemu jsem tak dlouho bojovala, me docista pohltilo a ja se stala zlem. Bloudim ulicemi a vidim mrtve, hledam ukryt pred svymi myslenkami a nachazime jen krev.Nyni jsem v ukrytu sveho domova a tresu se bolesti, mam chut to skoncit, ale zabiji i ji.

Nemela jsem si zahravat

heej...poprvý v životě sem se zamilovala...uplně první kluk kterýho fakt chci tak moc...todle sem nikdy nezažila a včera vim že šel za jinou holkou...asi se zbláznim..mu to chci vrátit nějak nevim ale přemejšlim nad tim že se vyspim s jeho nejlepším kamarádem...tedka sem ochotná udělat cokoliv jenom abych mu ublížila jako on mně...

je fér,že se mnou chce jeden kluk chodit a já k němu asi necejtim úplně tolik co on ke mě..ale chodit s nim chci...možná protože mi chybí láska...:((

.

Ahoj,
začala bych u mého chlapce-jsem s ním šťastná, ale... Běhá orientační běhy (je v reprezentaci čech), a jako na potvoru tu není vždycky když ho potřebuju. Každej víkend je pryč, přes týden je tu jen tak z 30%.. Třeba dneska-odjel ve středu, a to mi oznámili, že budu dělat reparát z matiky (nechápala jsem poslední látku, a matikářka řekla, že bez toho nemůžu dál-nakonec jsem se to zvládla doučit a opravit si to na trojku).. Mám špatný nervy, a sem strašně vyflusaná, a potřebuju ho tady, potřebuju někoho kdo by mě obejmul, pohladil po hlavě a řekl že to bude fajn. Ale on tu není. A už si tak nějak zvykám na to, že tu není, pokaždý když ho potřebuju. Myslím to tak, že už mi asi ani nechybí.

Sem naštvaná, asi na něj, asi na sebe, a .... mám pocit že přetekl pohár mojí trpělivosti. Myslím že tentokrát už nevydržím ale nechci se s ním hádat kůli něčemu, za co nemůže. Tohle jsou jeho poslední závody (celý jaro jsem ho prakticky neviděla), další má až v srpnu..

Asi sem zoufalá, navíc nevyspalá... omlouvám se

Je konec června a blíží se to ohavný léto. Nesnášim slunce, nesnášim den. Nepřežiju to bez mých Milášů ze školy. Naučila jsem se, že ne vždy se svět točí kolem mojí osy a ne vždy může být podle mýho, ale nikdy se nenaučím žít bez mých hvězdiček. S tím se nesmířím! Zbývá sice ještě poslední týden, ale už jsem to obrečelaaa. Bude se mi tolik stýskat po učitelích, po mý lásce autoškolský červený fábii, po mý pani uč na zpěwík, po školní budově, jejích chodbách... Všude, kam se dívám, na mě dýchají vzpomínky. Všude, kudy chodím, vidím jen miláčky mýho srdce. Jsem asi jediná, kdo takhle vyšiluje. Njn, já vždycky vybočovala z řady. Infantilka na entou. Měla bych se umět chovat dospěle, jenže jaksi to nejde. Promiňte, že nedělám, co se ode mě očekává. Planeta se točí pokaždý k nesprávnýmu místu a musím jen přežívat ten vleknoucí se čas, musím snášet to nutné zlo, dva měsíce prázdnej život, co je mi bez vás spíš na škodu

:´(