Ani nechci rozhřešení nebo poradit. Chci si tak jenom všechno zrekapitulovat.
Mí rodiče jsou blázni v citové smyčce: vzali se v osmnácti kvůli mě v mámině břichu. Dneska je jim třiatřicet, mají za sebou rozvor, návrat k sobě, několik vyostřených situací končících máminým úrazem, spoustu hádek, zklamání, samoty a taky majetku. Bohužel. Svoje rodiče nepochopím.
Mí přátelé jsou lidé, ke kterým mne váže víc než jen prožité dětství a jsou moje parelelní rodina. Můj citový život je porouchaný automobil, který ale ne a ne přestat jet, přestože dupu na brzdu už věky. Můj životní sen je však věc, která se pomalu a pomalu daří a kterou nehodím pro nic za nic hodit za hlavu. Já sama nemám vyčitky. Jsou tuny věci, kdy jsem se mohla zachovat líp a neudělat chybu - ale jsem to já a patří to ke mně, bohužel i bohudík. Co víc říct? Čím dál víc mám na patře pachuť, že nic z toho, co cítím, co vidím, co je kolem mě se nedá vyjádřit slovy. Je to tak mocné. Mám pocit, že všechno vidím naposled, že se otočím a už to bude pryč. Každý okamžik se mění během chvilky ve vrásku pod okem a patří ke mně včetně vás.
I včetně jaderné bomby.
Diskuse ke zpovědi
hele 
když jsem tam napsala, ŽE NECHCI RADIT, myslím to vážně. Ono v tom vlastně ani problém není, jenom jsou to výrazné aspekty mého života za poslední měsíce, chtěla jsem si to jen uspořádat. Odcházím z domu a z města a čeká mě jiný život - prostě to byla tečka za starými věcmi, co mi zrovna přišly na mozek.
Nechci od vás radit a jsem vůbec ráda, že někdo má snahu k tomu něco říct. Protože nezlobte se, ale tady stejně nikdy problém nevyřešíte. Radím tady taky ostatním a pr* jim to dá - no a co, když si o to žádaj... ale já radit nechci, není v čem.
s rodiči sme na tom podobě akorát že se kwůli mě wzali w 17ti..
Uprimne, nevidim tam nikde zadnej problem... Ale clovek je obcas trochu citlivejsi (resp. necitlivejsi) a sverit se pomaha, takze NO PROBLEM :)
Myslím, že si to všechno moc bereš...
chyby patří k člověku a neznám nikoho, kdo by neudělal ani jednu
a nejlepší je smířit se sám se sebou, prostě brát se takový, jaký jsem a komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí, ni? 
iana: děkuju. Já vím, že svým rodičům nepomůžu ani je nezměním, tak se o to ani nesnažím. Mám svůj život 
Je fakt, že ty některé stupidní zpovědi jsou fakt síla!
Ale ta tvá... i rodiče jśou jenom lidi... a nemůžeš pochopit všechny... ´
Ale vypadá to, že to máš svým způsobem srovnané... Tak jsi za tím, co chceš... Drž se toho... Dokud máš pro co žít, tak žíj. 
urbaja: jo, já vím 
sama nesnáším, když to někdo jen tak vzdává - někdy je to to nejlepší, co člověk může udělat, ale vždycky až po boji (samozřejmě boji za své názory, za druhé atd. ) jéžiš, celou noc jsem nespala a propsala a hned je mi líp a hážu tady ostatošest vysmáté smajly. Dám si kafe a pudu si po svých
na to, kolik ti je, toho je docela dost... všichni lidi dělají v životě chyby, někdy menší, někdy větší... ale z těch chyb se musíme poučit a jít dál, neohlížet se pořád dozadu... a nikdy nic v životě nevzdávej, vždycky stojí za to bojovat
Black.Fairy: máš pravdu, ba co víc dost často si to stačí jen uvědomit, co člověka vlastně trápí, ale lidi se to časem naučí... Já bych to sem ani nepsala, ale když mě děsně štve, jak sem někteří píšou blbosti anebo pořád to samé: "nemiluju svého kluka" "on mě nemiluje" apod. Chtěla jsem sem prostě napsat jednou prostě napsat zpověď - o svých myšlenkách a svém světě tak, jako bych opravdu seděla ve zpovědnici a povídala to knězi.
Někdy to pomůže víc než dost takhle to všechno "zrekonstruovat" a pojmenovat. Kdyby to takhle uměl každý.
chápu Tě,ale tady jde říct jediný ... drž se ...
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Hleď proniknout v lidskou duši a pozoruj, čemu se vyhýbají a oč usilují rozumní. (Marcus Aurelius)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©