Zpovědi

kdybych si psal deníček (fyzicky), zapíšu si tuhle stručnou vnitřní rekapitulaci tam, už toho moc ven neposílám, skrývám toho víc než dřív...
když si tak čtu své staré a ještě starší zpovědi, je vidět, že to jde s časem... už jsem před nějakou dobou pochopil, že většina těch lidí okolo tady není a nebude pro mě, oni mají jiné, pro které chtějí žít... radši to chvilku přebudu, než abych se pořád vnucoval a sažil se dostat z nich pro to a ono je tak, jak je
a pak se cítil špatně a ještě ublíženě, každý ať si přece dělá, co chce on... školu jsem přestal řešit už dávno a teď půjdu pracovat, mám to rád, a může mi kdokoli říkat, jakou dělám blbost... ta častá nuda a samota trochu přispěla i k tomu, že jsem si konečně našel pořádného koníčka - kolo, a nejlíp když je to spojené s geocachingem, je to něco při čem se cítím skvěle...
ale i přesto - přijde večer, nebo chvilka volna, a všechno se hroutí, všechno na mě padá a nikde žádné stéblo, kterého by se dalo chytit, je lepší nechat to být, nechat to plynout a ono to přejde... ale co když se to jednou vrátí v děsivém rozměru?
nedávno mě k takovému přemýšlení přiměla událost, která se stala - mladý kluk z naší ulice se oběsil
já se nebojím toho, co bude teď, zítra, pozítří... ale když se sebe zeptám, kde budu, co budu dělat za 5, 10, za x let? nevidím žádnou budoucnost
a k tomu jeden tíživý balvan

*Nemusíme přece všechno pochopit. Stačí to přijmout, ne?*

Chci toho od bývalého tak moc?Aby mě jenom pozdravil a jinak mě ignoroval a nehleděl na mě?

Je to moc?

Vážení, od září loňského roku se léčím s depresemi. Psychiatr na mně vyzkoušel od té doby 3 druhy léků, ale pořád to bylo špatné, až jsem letos v únoru došel do ordinace a řekl jsem mu, že už opravdu potřebuji něco pořádného, aby mi to zabralo. Tak mi napsal v pořadí čtvrtý lék a řekl mi, že jestli ani tohle nezabere, tak se léčebně nevyhnu. V únoru jsem tedy začal brát ten nový lék a byl jsem veselý, plný elánu a chuti do života...teď je srpen a mně se zdá, že tím, že beru ten lék už půl roku, začíná ztrácet účinek. Tento příspěvek vám píšu s hlubokou úzkostí a smutkem. Nevím už co mám dělat...už mi ani nezabírá ten nejsilnější lék, který je na trhu. Když to řeknu psychiatrovi, pošle mě do Bohnic..ale k čemu to bude? O.k., budou tam do mě cpát nějaké prášky, ale já vím, že mi stejně nezaberou, protože nic silnějšího než to co beru teď (a co mi už přestává pomáhat) stejně neexistuje. V Bohnicích bude klid, budu chodit na procházky, věnovat se nějaké ruční práci (mají tam třeba dílnu na výrobu svíček), budu provádět relaxační cvičení atd. Takže dejme tomu, že v Bohnicích mi bude dobře. Ale co mě čeká, až odtud vyjdu?? 2 - 3 měsíce relativně spokojeného života a pak znova do Bohnic? Je mi 25 let...mám trávit zbytek života mezi léčebnou a životem venku? Spousta lidem depresím nerozumí. Nevědí co je to za svinstvo a říkají mí, abych něco dělal, věnoval se nějaké činnosti...ale já předpokládám, že většina z vás tady v MM si nějakou tou depresí prošla, a tak víte, že v takových chvílích nemá člověk náladu na nic. Nejí, nepije...má chuť umřít. Snad poslední co jsem ještě nevyzkoušel jsou ty elektrošoky, ale docela se toho bojím.....

To není depka, kterou mají 15ti leté holčičky z toho, že se jim udělal na tváři beďar......tohle je DEPRESE...a kurva velká (

Už zhruba 3 roky žiji sexuálním životem, ale stále jsem nepoznala, co je to mít orgasmus při milování. Pokud se mi dotyčný věnuje tam dole a dráždí mi poštěváček, nemám problém orgasmu dosáhnout. Nikdy jsem to nijak neřešila, ale teď mám vztah (zhruba asi měsíc) a s dotyčným je to milování úplně jiné než v těch předešlých vztazích. Konečně si to užívám, těším se na naše milování apod. Možná je to také způsobeno tím, že nynější přítel má penis menších rozměrů a nezažívám s ním žádnou bolest při prvním vniknutí, jak tomu bývalo v minulých vztazích. A proto mě trochu začalo mrzet, že při našem společném milování nemůžu zažívat orgasmus. Přítel mi vůbec nic nevyčítá a vždy se pak ochotně věnuje mě, ale mě to trochu mrzí. Proto jsem začala trochu uvažovat o návštěvě sexuologa, ale vůbec nevím, zda by mi dokázal pomoci. Navíc jsem docela stydlivé povahy a nebylo by zrovna pro mě lehké o tomhle mluvit. Nemá tady někdo z Vás s tím zkušenosti? Nebo to prostě mám zatím nechat být a čekat, že se to třeba jednoho dne povede?

Ahoj, nevím jestli to tady patří, ale to je jedno. Budu ráda za každou připomínku nebo komentář. Včera jsem měla se svým přítelem sex, všechno bylo v pohodě až na jednu chvíli. Dělali jsme to zezadu a prostě se z normálního sexu stal anální ... bohužel jsem to nikdy nezkoušela, takže jsem byla trošku v šoku i přítel :D ... bolelo to, ale myslela jsem si že to přestane bolet, ale dneska se k bolesti připojilo i krvácení. Nevím jestli s tím máte někdo zkušenosti a jestli to je normální, nebo raději jestli nezajít za doktorem ... ale už teď se úplně červenám, tak nevím jak bych mu to tam vysvětlovala.
Dík za rady a tak :)

Pořád na mě v práci čumí,když nemusí čumět do stroja..To člověka znervózňuje..Když o přestávce s někým mluvím,otočí se na mě a čumí a poslouchá..Připadám si už jako výloha nebo jako kdybych žila za komunismu a za zadkem měla STB.A přitom ani nepozdraví,až když pomalu do mě vrazí..každý pracovní den od té doby,co se se mnou rozešel.

Je toto normální?Případně jak dlouho se toto dá zvládat?

Potřebovala jsem dostat pořádně přes hubu, abych se probrala, asi to byla ta nejlepší možná volba, i když to kurva bolí. Jsme každý úplně jiný, ale pořád doufám, že spolu i přes to můžeme být, i když on je A a já Ž. On stín, já světlo, on noc já den. Můžeme se přece doplňovat.

Zase začínám cítit a prožívat, začínám si vážit každé chvilky, každé slzy, každého mého pohybu a pak chci naopak přestat jíst a nenávidím se a pak se postavím před zrcadlo a zase si připadám hezká. Možná je to ten správný začátek, třeba je dobré začít mít rád své tělo a postupně začít milovat i sebe, alespoň trošku. A pak budu třeba schopna mít ráda i ostatní.

Proč mi ale třetí strana tak vehementně vtlouká do hlavy, že my dva nemáme budoucnost?

Naučím se mít ráda sama sebe, naučím se neodřizovat JEMU vše, co dělám, naučím se tolik nežárlit, naučím se mít volný čas, naučím se odpočívat a smát a dělat si srandu i ze sebe, naučím se stát si za svým, i když on úplně nesouhlasí, naučím se žít svůj život a naučím se žít s tím "mým" samotářem...

Nechci rozhřešení, provedla jsem jen to že jsem se nechala vláčet okolím... Toto jest osmý nejhorší hřích-

Na dně, ale aspoň je se z čeho odrazit

Som iba dalšia zblúdilá jebnutá ovečka, ktorá si zaslúži to najväčšie utrpenie. Som d**il, mám 19 rokov a začal som sa nenávideť..Pozriem sa do zrkadla a vidím iba tie najfalošnejšie oči na svete...vidím tú najhnusnejšiu tvár, najfalošnejšiu tvár...necítim k sebe nič, som iba bábka na neviditeľných lankách ktorými pohybuje nejaký kokot čo sa natom jak d**il stále rehotá. Niekedy sa bojím sám seba, som už asi tak naprogramovaný, že keď chytím amok rozboxujem si hánky o stenu.a to som kľudný nekonfliktný človek. Mám o dosť posunutú hranicu bolesti..v minulosti som sa rezal, to sa stalo pre mňa drogou, ten pocit ako sa rana roztvorí, pocit ako krv vyteká von..ako mi steká po rukách...dával mi pocit miernej eufórie a dobrého pocitu aj dlchšiu chvíľku šťastia. Som rád, že som s tým skončil. Niekedy ma len tak napadne myšlienka, aké by to bolo postaviť si nenápadnú chatku niekde daleko daleko vo veľkých lesoch a robiť hon na turistov čo tade budú prechádzať, niečo ako v Pach Krve :D

Nevidím v zrkadle už toho sebavedomého, vyšportovaného a zábavného chalana ako pred tým...vidím tam meniaci sa obraz na zvráskaveného, starého a osamelého deda, ktorý nikdy nebude mať rodinu a umre sám. Koľko krát som si prial umrieť, štyri krát si prerezal žily, neviem ako som to prežil, niekedy si myslím, že radšej by som išiel diablovi robiť pravú ruku ako tu robiť ovcu.

Za svoj krátky život som porušil minimálne milión krát všetky hriechy, neľutujem toho...sex drogy drum and bass alebo Tekno. Moja duša neexistuje, existujú iba falošné oči a prázdne telo.

Zvyčajne sa cítim ako blázon ktorý patrí na psychiatriu.Blázon..

Obchody s akciemi jdou dobře, neprodělala jsem ani na jednom obchodu, naopak jsem vydělala už 1 200 Kč. No, na ženu s pouhým výučním listem to jde a to mnozí mluví jakoby pouhé tříleté studium nestačilo. Nejde o to mít haldu titulů, já nemám žádný a přesto se mi daří a to jen proto, že nejsem blbá a zbytečně nespěchám. Ačkoli netvrdím, že bych nějaký ten titul nechtěla, ale zase nechci být jako ostatní, kteří se honí za titulem jako šílení a pak nakonec zjistí, že je jim na pr*(což valná většina stejně časem zjistí). Já se prostě odmítám honit za věcmi, které nepotřebuji, abych žila.
No a když jsme u toho žití, to jde taky celkem dobře. Zase jedu s přáteli na Masters of Rock do Vizovic, kde opět uděláme mega akci, na které se vyřádíme. Není nad řádění s kamarády a známími, to vždycky potěší a zahřeje u srdíčka.
A aby bylo jasno, to tu nepíšu, abych vás nasrala, ale aby jste viděli, že to jde ikdyž se vám zdá, že je všechno ztracený a vy jste zklamali. KULOVÝ! Život není pohádka a ani není snadný, ale dokud budete sedět na pr**li a bečet, aby vás ostatní litovali nikdy se nic nezmění. Je to asi tak:
Když ti dá kluk kopačky, pobreč si a pak začni zase žít a jdi dál, však on není jediný na světě. Uvědom si, že takových tu lítá plno a mnozí jsou lepší než ten blb, co tě pustil.
Když ti dá holka kopačky nebo nasadí parohy, pobreč si, pak někoho zmlať a žij dál, však ona není jediná na světě. Uvědom si, že takových tu lítá plno a mnohé jsou lepší než ta čůza, co tě pustila.
Jde prostě o pohled na to všechno, jo jsem taky cíťa a všechno prožívám, ale jenom o tom život není. V životě je také nutné naučit se věci, co se stanou prostě příjmout, vyrovnat se s nimi a jít dál. Dokonce, ikdyž ti někdo ublíží, uštědří podpásovku, která bolí jako čert.
Neustálá práce na sobě samotném je rovněž velmi důležitá, protože vás vždy posune o krok dopředu. Je fakt, že taky furt nemůžete svalovat vinu jen na ostatní, protože ať se stane co chce, každý z vás na tom nese svou část viny a kdo si to umí přiznat díky tomu ví, co na sobě tak zhruba zlepšit, aby to příště bylo lepší.

Je mi jasný jakou záplavu komentů tato zpověď vyvolá a víte co? Mě je to fukec Vím, že mi tu budete v komentech vyčítat, že to už dávno víte a kdesi cosi. Mě jde spíš o to vám to zase jednou všechno omlátit o hlavu, bo na to dost často zapomínáte, dle zpovědí, co jsem četla.

A pro ty vrtaly tady upozorňuji, že nepoučuju, ale jen sděluji své životní zkušenosti, aby každýmu došlo, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře a proto je důležité vážit si toho malého štěstí, které dlí v tom, že je to takové jaké je a ne horší. Protože vždycky může být hůř, ačkoli si myslíte, že ne. I to je moje životní zkušenost Vrtálci moji milovaní

Pozitiva, pozitiva, pozitiva! Negativa jsou vopruz!

Rozejde se se mnou..Pak řekne,že se se mnou chtěl rozejít už dávno..A pak pro změnu mě má rád a je mu líto,že jsme se rozešli.Pak já jsem za tu strašnou svini..přitom dělám,jak je mi skvěle bez něj..ale jak jsem sama,tak brečím jak malá..přitom oteklý oči svádím na nedostatek spánku..

Já už opravdu nevím..

Sorry, že to píšu sem, ale nemám moc přístup jinam...Ahojky, potřebovala bych poradit, na koho se můžu obrátit, abych se dozvěděla svůj přihlašovací mail? Léta jsem tu nebyla a ráda bych obnovila svůj účet, heslo dohromady dám, jen netuším, pod jakým mailem jsem se sem logovala a jestli není dávno zrušený...Díky za jakýkoliv info!

aldara91@seznam.cz

V pondělí se se mnou rozešel.Vidím ho každý den v práci a to mě strašně deptá,i když se navenek tvářím,že je všechno úplně ok a jsem spokojená(zpívám si,pískám si a usmívám se a snažím se,aby to nevypadalo falešně) a vůbec mi to nevadí..Sdělil mi,že že je u nás pořád hluk.A taky,že ho že ho už nudím(taky mě někdy nudil,však jsme spolu byli celou dobu nonstop..v práci,o přestávce,doma,na akci,v obchodě..) a že ho už nepřitahuju.Přitom v sobotu jsem se ho ptala,co ho u nás vlastně drží,když mu vadí ten hluk..a on mi řekl,že je tam kvůli mě.V neděli jsme se dívali na film,mazlili se a podobně a všechno bylo v pohodě.Vůbec teda nechápu,proč se se mnou druhý den rozešel.Taky mi některé jeho vlastnosti a někdy jeho chování vadilo,ale snažila jsem se být tolerantní.Jemu taky dost vadilo,že kouřím.A když jsem mu řekla,že když přestanu kouřit,tak stejně přiberu,tak řekl,že to nevadí..hlavně,když nebudu kouřit.Přitom jsem ráda,že se mi daří hubnout(díky tomu,že mě naučil pravidelně jíst).Ani jednomu z nás se nelíbil ten špek na břiše.V práci mu polupracovnice o přestávce říkala,že se po něm ptala nějaká blondýnka a jestli jí má dát na něj číslo..On řekl ne a podíval se na mě..a po chvíli řekl,že jí ho dá sám.I dneska na mě v práci hleděl.Taky mě hrozně naštvalo,že mě oslovil tak,jak mi říkal,když jsme spolu byli.Proč se tak vlastně chová?Vůbec jeho jednání nechápu.Proč provokuje?Proč mě raději neignoruje?

Jsem z toho pěkně v piči,protože ho stejně dál miluju.:(

Chci se zabít. Nevid kde zacit. Sral jsem na sebe celý život tím, že jsem snil. A s tím se nesmířím, nejde to, nemůžu jen tak hodit za hlavu svou minulost, není to zážitek, není to okamžik, jsem to já. Já jsem promarněná minulost, bolestně prázdná přítomnost a budouc.....budoucnost v mém případě není. Pohrdám světem, pohrdám sebou. Nejdriv je to spatne, pak je to jine a potom... To zalezi kdy k tomu clovek prijde na kloub. A o cem, ze to mluvim? O myslenkach, sebepoznani. Nemam zazitky, nemam vzpominky, nezazil jsem zadne dobrodruzstvi. Neumim slovy vystihnout to co se mi honi hlavou. Nemam smysl zivota, spadla mi inteligence, emocne jsem splostel. Ne, za chyby se musi platit, musi prijit trest. Pul roku to, ale vydrzim, vydelam na kvera a odjedu daleko a od vsech, privazu si kamen k noze, vorem poplavu do stredu jezera a nahnutek k hladine si ustrelim hlavu. A az prepadnu, nikdo me uz nenajde, aby me mohl zachránit. Nechapu jak jsem mohl dojit k takovym myslenkovym pochodum. Mel jsem rad zivot a na tom se nic nemeni. I s hlavni u hlavy budu stale tvrdit, ze zivot je krasnej. V nem ta chyba neni.

Nebojte se zit podle sveho

Stalo sa to štvrtok..prišla som domov...dozvedela sa , že jediny človek,ktorého mám je mrtvy.V tu chvíľu sa uplne všetko zrutilo...moje plány...ciele...Neostalo mi nič...vtedy sa v postate ukázali aj praví priatelia...boli to 2 ľudia no ani jeden z nich mi nemože pomôcť.Viním azto seba...Mohla som tam byť ..dať naňho pozor...Vyčitam si ako sa musel trápiť.Vyčítam si , čo všetko som mu povedala...ale asi naviac si vyčítam to,že on ma pred 2 rokmi zachranil .. pred smrťou dalo by sa povedať..ukazal mi čo je život aj keď on sám žiť nevladal.Bolo mu dosť ubližované z každej strany a začala som mu ubližoovať aj ja...On ma zachranil no ja som nemohla nijako pomôcť.Bolí to ale to pochopi len ten,čo neičo také zažil.Nebola som ani na pohrebe.Neviem či to mám ľutovať,že som ho nemohla posledný krát vidieť alebo je to tak dobré.Neviem...ale viem,že mi bude chýbať to je asi jasne každému.Len neviem ako ďalej.Každy hovorí že sa s tým musim vyrovnať ale nikto nevie aké je to ťažké.Nevedia , že on bol v podstate moja nádej,moja viera , že naozaj može byť lepšie.Nedokázala som mu dať tak veľa ako on mne.Ale,,,chcela som naozaj som chcela.Nedokážem takto žiť.Ale nemožem sa ani zabiť. Nechcel by to tak on a nemožem kvoli matke aj keď s ňou bohvie ako nevychádzam.Tiež nemožem preto,lebo aj keď som to skušala nešlo to...proste neprišiel môj čas.Dala yb som všetko zato aby mohol žiť..aby som ho mohla ochrániť a dať naňho pozor..vratiť ten deň.Všetko..všetko by som zato dala ..čokoľvek...aj vlastnú dušu.
On bol moje šťastie..moje telatko zlaté no proste človek akých je fakt málo...dával veľa-nechcel nič,,,Bolo veľa rán od života ale táto bola najväčšia..prežila by som všetko všetku bolesť ale toto je moc...tak čo teraz...?

...tak čo ak nádej umrie ako prvá?

Jsem pitomá kráva, měla jsem svůj životní cíl, kterej jsem dokonale podělala. Nedostala jsem se na navazující studium svý školy, všichni ostatní to dali, jen já ne a budu muset jít jinam (na horší). A to jsem chtěla dělat doktorský studium, a to se nedostanu ani na magisterský! Vůbec nevím, co teď budu dělat... už tak jsem o rok prodlužovala bakaláře.

Irena nejde začišťování stejně jako mě,tak šla k lisu..Nešlo jí to,tak je tam,kde jsem bývala já a na lisu jsem já.Pořád to je přetečené,nedotečené,zvlnění jazyka(protože to tam nedávám přesně v 180stupních,ale prý s tím kroutím) nebo je to skříplé..nestíhám normu tam,ale hlavně,že mi to jde..Jitce to jde lépe..ale musí čistit,protože kráva Věra bude dělat mistrovou a Hana podmistrovou a to na naší směně a Hana čistila,takže někdo místo ní musí čistit a protože jsem tam měla moc zmetků a vůbec mi to nešlo,tak to musí dělat Jitka,které to na tomto lisu jde.Navíc bez větráku se tam v tom horku nedá..takže mě z toho píchá v uchu a táhne mi na záda a to je skvělé na močák,když jsem na něj náchylná.Taky s nůžkama mi to moc nejde,ruky dopíchané,dlaň rudá a bolavá(u člověka se sníženým prahem bolesti!).Člověk raději zvažuje výpověď..Ale zase,kde člověk najde práci,když nikde v okolí nic není.A ještě..tato velmi sympatická a milá paní se začíná projevovat..prostě..cholerik perfekcionista,kterého zajímá akorát v práci norma a nic víc a musí být tam,kde ho zdrbou,pořád se to sere a normu nestíhá ani po skoro dvou týdnech..a prý,že mi to jde.Pak,aby člověk nebrečel..A ta svině,že prý život je boj a také kecy a prý,že mám být v klidu(a moje zdraví mě asi taky nemusí zajímat,že..)A že prý nervuju sebe(kdo by nerv neměl) a i ostatní.Však kdo komu říkal,že se na mě musí dívat!?Prostě nevím,jestli ji nemusím oprávněně..Ta to má v zadku,nemusí tam být,protože je ještě větší lemra než já..Výpověď nebo co mám dělat?Doprošovat se nebudu,mám jeste trochu hrdosti.A Věra má z toho radost očividnou..

Zdraví a nervy si ničit nenechám

Tak....je po pulnoci..31.5.2012...dnes slavim sve 25.narozeniny a je mi smutno. Kdyz si vzpomenu, ze presne pred rokem touhle dobou ke mne prisla pritelkyne, objala me a rekla "Tak uz je po pulnoci, mas narozeniny a muzu ti dat darky..." A dala mi darky, prinesla mi dort, ktery pro me sama upekla, pak jsme se mazlili, meli jsme krasny sex...a dneska...presne rok pote...sedim sam v tomhle prazskem byte 3+1, ktery je vystehovany a prazdny, protoze od zitrka zacinam bydlet v novem byte. Dnes tady travim posledni noc a poji me s timhle bytem tolik krasnych vzpominek...Jak se ten zivot meni, jak ty vzpominky cloveka nici....

Snad oslava mych 26. narozenin bude probihat ve stejnem duchu, v jakem probihala oslava mych 24.narozenin.....Ty letosni 25.narozeniny jsou k placi...

Znáte ten pocit, kdy se vám chce brečet, ale slzy ne a ne přijít??

;-(

Tak držte prosím všichni palce =o)! Za 4h. jdu na to. Večer buď bude ze mě středoškolačka s maturitou nebo bez =oD. Kéž by to vyšlo, tak moc bych si to přála. Zejména ta němčina je v háji. No, uvidíme. Děj se vůle boží =o) !

Ať stojí při mě všichni svatí =o) !

Ahoj, před asi rokem jsem se přestěhovala do jiného města, kde žiju s přítelem. S ním je všechno ok, na nic si u něj nemůžu stěžovat. Zpočátku to bylo hodně růžové, pořád jsme trávili čas spolu, pořád jsme někam chodili a něco vymýšleli. A to se postupně začalo měnit, on začal trávit více času s kamarády, připravovat různé přednášky a začal se více zajímat o sebe. Začal dělat věci jenom pro sebe..
A já jsem si ted uvědomila, že jsem na sebe celý rok úplně kašlala, nedělala jsem nic pro sebe ale všechno jenom pro nás dva. Je to dost nepříjemné uvědomění, takhle jsem nikdy dopadnout nechtěla... A najednou si začínám všímat, jak jsem vlastně celý rok hrozně neštastná, že mě přestalo bavit všechno, co nedělám s přítelem, že nemám vlastní koníčky ani vlastní kamarády. A když vidím, jak přítel dělá hromadu věcí, jak ho všechno baví a naplňuje, tak mu to přeju a zároveň závidím... (se závistí bojuju už dlouho, ale to je na jinou zpověď)
A chci to nějak změnit, akorát mám pocit, že na to vůbec nemám sílu, ani náladu a že vůbec nevím jak. A nejhorší je ta nespokojenost a beznaděj, vůbec prostě nevím jak to vyřešit, kde začít..
Nemáte s tím někdo zkušenosti? Jak se seznámit s lidmi? Kde se s nimi dá seznámit? Jak si najít vlastní koníčky? Jaké koníčky? Případně jiný náhled mojí situace? :D já vím, asi toho chci moc.. Ale prostě nevím...
Když jsem ještě bydlela doma, měla jsem hodně přátel a zájmů, chodila jsem na koně, do skautu, na procházky se psem. A o všechno tohle jsem tady přišla.. Nechci se vzdát a utéct domů schovat se mamince pod křídla, ale ted mi to připadá jako jediná rozumná možnost...

Jestli k tomu máš co říct, tak napiš, uvítám jakýkoli názor..