Stalo sa to štvrtok..prišla som domov...dozvedela sa , že jediny človek,ktorého mám je mrtvy.V tu chvíľu sa uplne všetko zrutilo...moje plány...ciele...Neostalo mi nič...vtedy sa v postate ukázali aj praví priatelia...boli to 2 ľudia no ani jeden z nich mi nemože pomôcť.Viním azto seba...Mohla som tam byť ..dať naňho pozor...Vyčitam si ako sa musel trápiť.Vyčítam si , čo všetko som mu povedala...ale asi naviac si vyčítam to,že on ma pred 2 rokmi zachranil .. pred smrťou dalo by sa povedať..ukazal mi čo je život aj keď on sám žiť nevladal.Bolo mu dosť ubližované z každej strany a začala som mu ubližoovať aj ja...On ma zachranil no ja som nemohla nijako pomôcť.Bolí to ale to pochopi len ten,čo neičo také zažil.Nebola som ani na pohrebe.Neviem či to mám ľutovať,že som ho nemohla posledný krát vidieť alebo je to tak dobré.Neviem...ale viem,že mi bude chýbať to je asi jasne každému.Len neviem ako ďalej.Každy hovorí že sa s tým musim vyrovnať ale nikto nevie aké je to ťažké.Nevedia , že on bol v podstate moja nádej,moja viera , že naozaj može byť lepšie.Nedokázala som mu dať tak veľa ako on mne.Ale,,,chcela som naozaj som chcela.Nedokážem takto žiť.Ale nemožem sa ani zabiť. Nechcel by to tak on a nemožem kvoli matke aj keď s ňou bohvie ako nevychádzam.Tiež nemožem preto,lebo aj keď som to skušala nešlo to...proste neprišiel môj čas.Dala yb som všetko zato aby mohol žiť..aby som ho mohla ochrániť a dať naňho pozor..vratiť ten deň.Všetko..všetko by som zato dala ..čokoľvek...aj vlastnú dušu.
On bol moje šťastie..moje telatko zlaté no proste človek akých je fakt málo...dával veľa-nechcel nič,,,Bolo veľa rán od života ale táto bola najväčšia..prežila by som všetko všetku bolesť ale toto je moc...tak čo teraz...?
...tak čo ak nádej umrie ako prvá?
Diskuse ke zpovědi
Jo, Rainbow má pravdu. Těžký k takové věci cokoliv napsat. A osobně mám ten problém, že kdykoliv se snažím podpořit někoho v emočně nedobrý situaci, většinou to dopadne ještě hůř. A Bublinky s Rainbow to tu už napsaly dost hezky. Ale stejně se pokusím. Nejradši bych Ti napsal, že smrt je přirozená, lidi přicházejí a odcházejí, lidské tělo možná zemře ale duše je nezničitelná, aby sis zapálila svíčku a popřála mu mnoho radosti ať už teď dělá cokoliv - sviští galaxiemi, nebo se třeba reinkarnuje v malýho caparta. No ale napadá mě, že sám bych se v podobné situaci asi šel na měsíc na dva naložit do lihu. A možná bych se s někym porval. A možná taky ne, ale sebelíp míněný komentáře by mě z toho těžko vytrhly. Takže jediné, co důrazně napíšu, je toto:
Zvládneš to.
Na tohle je vždycky těžký cokoliv napsat a to, že nevíš, jak se to stalo, to akorát ještě zhoršuje, ta nejistota, ale neměla by sis to vyčítat, tím ničemu nepomůžeš. Teď to chce žít den za dnem krůček po krůčku a za čas to bude lepší, i když nikdy nezapomeneš. Taky můžeš zkusit promluvit si o tom s nějakým psychologem.
že si po smrti blízkýho začneme sami něco vyčítat, je úplně běžný. bohužel. taky sem si vyčítala a asi vždycky trochu budu, i když nešlo o partnera.
myslim, že to zveličuješ. on byl určitě hodnej člověk a pomáhal ti, ale určitě si se k němu nechovala tak hnusně. kdyby jo, tak by ti určitě tolik nepomáhal.
máš pravdu, že to nemůže pochopit nikdo, kdo to nezažil. přesto zkus ostatní poslouchat, to, co ti říkaj. je nesmírně těžký někoho utěšovat v takový situaci. zkus si představit sebe. možná si jen myslíš, že ti kamarádi neuměj pomoct. třeba ti pomáhaj, malejma věcma a ty to přes tu bolest nevidíš. ono je taky dost těžký někomu zrovna v tomhle pomáhat. není nic, co by mu život vrátilo, a sama víš, že ty řeči sou v tomhle ohledu až zbytečný a otravný. protože to chce prostě ten nekompromisní čas:( zbytek sem psala asi do fóra..
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Závist je slepá a nic jiného neumí než zlehčovat stnosti. (Livius)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©