Zpovědi

V poslední době jsem. nade vší pochybnost, šťastný. Tisíce malčkostí vycházejí tak, jak bych si představoval. Bydlím s přítelkyní kterou miluju, na vysoké škole nemám (musím zaklepat) zatím žádný problém a stejně se mi zdá, jako bych ztrácel půdu pod nohama.
Nechápu proč, jako by můj život byla symfonie, kde je jeden tón falešný, jako bych byl nedokončená věta čekající na tečku. A ta pořád nepřichází. Naopak.
Když se ponořím sám do sebe, je tam pusto a prázdno. Přijde, mi, jako bych všechno dělal špatně. A zároveň, že si tohle všechno jenom namlouvám.
A stejně nemůžu přestat, Jen se koukám, jak se svět kolem mě točí a začínám pochybovat o všem, co jsem kdy udělal. Byly mé úspěchy opravdu úspěchy? Nejsou to jen zamaskovaná zklamání? Ceny útěchy? Nemohl jsem něco udělat lépe?
Vždy jsem miloval psaní, ale teď nejsem schopen vyplodit pořádně ani čárku, stále mi něco šeptá, že na to nemám, že bych toho měl nechat, že je vše zbytečné.
A ani nevím, komu se svěřit. Přítelkyni nic říkat nechci, aby si nemyslela, že s ní nejsem šťastný. Svým přátelům...asi by to nepochopili. A proto píšu sem, protože se potřebuji z tohohle všeho vykecat a asi si to jednou pro vždy ujasnit v hlavě.
Mám pocit, jako bych bláznil. Proč se tohle děje, když je snad poprvé v mém životě všechno přesně tak, jak jsem to vždycky chtěl?
Vždyť i sám ten problém je dětinský. Chybí mi něco, co nevím co je. Nemůžu to identifikovat, nejde na to šáhnout a stejně po tom bytostně toužím. Jako bych byl malé děcko a plakal, že mé stavebnici lega chybí jeden dílek, zatímco jsou jinde děti, které nejen že nemají to lego, ale ani co jíst.
Proč nemůžu bt spokojený s tím, co mám?

Neočekávám radu, neočekávám pomoc, jen jsem se chtěl vypovídat

Nechávám se ničit, a nedokážu s tím nic udělat...

Všude dobře, doma nikde.

Myslim, že ta původní verze je lepší, ale já to mam bohužel teď takhle.

Dneska sem udělala prvni krok k peklu v němž se schovava krasa.. Krok, kteremu sem se vyhybala už vic jak třičtvrtě roku.. Nezvladla sem to. Koupila sem si ji.. Je to neodpustitelne...

ja vim, je to chyba

Netuším co se stalo, ale najednou byla zpět, avšak když tu byla minule, nebylo to moc dobré období, ikdyž dobre období, nevím jak jej definovat..
Každopadne je tady a semnou zustane, na věky věku..
Inspirace a ukazatel na rozcestí, když noc stridá den...

Potřeboval jsem to nekam napsat :)

Muj kluk chce jet do Afganistanu a kvuli tomu se se mnou ted rozešel a řika mi, že mě už nemiluje,ale ja si sem jista, že mi lže, jen aby mi všecko usnadnil... Ja nevim jak mu to vymluvit.. Navic za nim ted nemužu jet.. A kdyby tam přece jel, tak na něj ten rok počkam, ale on mi nevěři, nechce abych se tady trapila.. Jenže ja ho miluju,nechci ho ztratit.. Vždyt sme byli tak štastni a planovali sme všecko.. Nechapu co ho to popadlo. Slibil mi předtim, že tam nepojede :,(

Co mam dělat??? :,(

jak bojovat s nulovou vůlí?

nesnáším mravenčení v obličeji

No nic děcka, bylo fajn, tak se držte, už me to přestalo bavit, na nic, už stačilo, tak se mejte. Držím Vám všem palce, at se z toho dostanete a nerozhodnete tak jako já Děkuji Všem ale rády mi nepomohli...... ave ammacus

jak bojovat proti sobě?

nic

Vždycky, od malička sem si přála mít vztah jako z filmu.. plnej překvapení, plnej těžkých situací, překážek .. ale zas na druhou stranu pohádkovej, jedinečnej, jinej než mají ostatní .. nevšední .. Teď mám takovej vztah .. Sem šťastná.. Potkala sem kluka .. náhodou .. přes fb .. přes svýho spolužáka .. Začali sme si psát, každej den .. V té době bydlel se svými rodiči kousek od Londýna .. a já zrovna tou dobou jela dělat aupair do Londýna .. tam sme se poprvé setkali .. dozvěděla sem se, že se stěhuje zpátky do čr a v září nastupuje na stejnou vš jako já .. Pak sem se dozvěděla, že je chytrej, hodně chytrej, něco jako einstein .. bo má mozek jinak vyvinutej než ostatní lidé .. a s tím souvisí jeho zdravotní problémy .. deprese .. zbytečné stresování .. záchvaty .. zástavy srdce .. Neplanovali sme spolu být, ale přišlo to samo .. a někdy je těžké s ním být .. ale .. mám ho ráda a sem s ním šťastná ..
Ale 5 let předtím sem byla zamilovaná do jiného kluka, který mě nechtěl .. celých 5 let .. a teď mě chce .. a já, ikdyž sem myslela, že už k němu nic necítím, asi tam pořád něco je .. minulý týden sme se líbali, ikdyž on má přítelkyni a já mám přítele .. začínám být zmatená a pochybovat .. vím, musím tomu dát čas .. a ono to nějak dopadne .. Jen sem se potřebovala vypsat .......

Bože ja jsem tak sama :,( mam 2 nejlepši přatele, Lenku a Segiho.. Segi ted bydli v Praze a Lenka nema čas.. A myho sem neviděla 3 tydny.. Jine přatele nemam.. Citim se tak hrozně sama.. Asi si za to mužu sama.. Potřebovala bych vlidne slovo a pohlazeni, ale pořad se mi ho nedostava.. Jenom sedim doma a snažim se nějak přeživat.. je to trest za to, že se uzaviram do sebe? asi ano :(

Uz jsem uplne zoufala.. :( nikdy jsem o nikoho nestala :( v 18 jsem si nasla prvniho kluka a opravdu se zamilovala.. po pul roce s nim, kdyz byl jeste temer porad zamilovany do bejvale pritelkyne a ja k nemu nemela jeste poradny vztah jsem mela podezreni, ze kdyz jsem odjela na mesic na staz, ze me podvedl.. kdyz jsem prijela, chtel me opustit. Cely dva roky co jsme byli spolu mi do oci tvrdil, ze rozhodne ne.. Jenze co se po dvou letech ted nestalo.. trochu jsme s hadali a meli problemy.. a on je na intru a jedna holka ho nenechala na pokoji.. a ja videla, ze je zle.. najednou se ke me choval jak, kdybych nebyla.. a zaceli samy lzi.. po 14 dnech se mi pod ntlakem priznal, ze me s ni dvakrat podvedl.. :( nemohla jsem to rozdejchat, chtela jsem to ukoncit, ale vzdycky davam druhou a posledni sanci.. tak jsem mu ji dala.. vubec jsem se z toho nemohla zpamatovat. Ted je to dva mesice a konecne jsem s nim zacela zazivat znovu hezky dny, on se snazil neustale, delal pro me vsechno, ale ja to nemohla porad rozdejchat.. ale jak clovek porad o vsem premysli, proste jsem z neho dostala, ze uz me tenkrat - jak jsme mela podezreni podvedl s byvalou pritelkyni.. :( a ja to skoncila on mi cely dny pise, jak me miluje a jak vi, ze udelal chybu.. vlastne me to pise uz temer ty dva mesice, ale ted.. je uplne znicenej :( prosi, abych se k nemu vratila, ze prece vidim, ze se zmenil.. a ja to opravdu videla, rikal mi uplne vsechno .. ale proste jsem to neunesla.. :( strasne ho miluju a porad se divat na sms, ze se mu zboril svet, ze to byl kreten, ze beze me nemuze byt,.. chodi mi zpravy ve dve hodiny rano at ho neopoustim, at mu dam jeste jednu sanci, ze ji opravdu nezahodi.. co mam delat? Ma to nechat chvilku odlezet a zkusit to s nim..? vazne naposldy..?

Snažím se, neodmlouvám, uklízím, chodím pro dítě do školky, učím se (i když některé zkoušky opakuju, kdo ne?), zbytečně neutrácím, říkám si o míň peněz než bych mohla, jenom, aby je to tolik nestálo, jenže vždycky, jakmile přijedu domů, nastane peklo. Vylívají si na mě svou zlost, neposlouchají, když jim chci povykládat o tom, jak se mi daří, jak vypadají zkoušky, jak jsem konečně něco dokázala, stále jen poslouchám (a ano, vnímám je a snažím se jim pomáhat v řešení jejich problémů) co trápí je, jak si zase užívali, když jsem byla pryč, kde všude byli, co měli dobrého k obědu a když pak po čtrnácti dnech přijedu, ani mě pomalu nepozdraví a když se mi to náhodou nelíbí, jsem drzá.
Jediná možnost: Najít si práci a odejít, protože to, co dělají, mě bolí... A vysvětlit si to nedají, protože jsou rodiče a ti mají přece vždy pravdu.
Jistě, umožnili mi studovat, platí mi koleje, jídlo, cestu. Za to jsem jim vděčná. Ale že jim nestojím ani za pozdrav?

Spíš povzdech než zpověď, mrzí mě to... Asi se málo snažím...

Ach jo lidičky, chtěla bych Vám tadyk všem pomoct, ale už nemám sílu.. vždycky mi každý vrazil nůž do zad. A já nevím jak můžu pomoct všem lidem najednou, nevim :( ať jste jakýkoli, máte právo být milováni, jste přece jen lidi..

Ahoj, už vic jak pul roku sem nepoužila nic, čim bych si mohla ublížit. Jednou sem se pokusila i zabit. Měla jsem duvody a cely život od malička těžkej. Teď mam skvělyho kluka, kteryho miluju a vim,že s nim chci ztravit život. Jednou sem ho hrozně zklamala a tim i sebe. Už hrozně dlouho si to nemužu odpustit. Nevim proč, ale mam ted zase hrozne deprese a myšlenky na žiletku.. Už nevim co dělat, mam pocit, že to nikdy nezmizi.. což je asi pravda.. Fakt už nevim co mam dělat. Vim že nesmim už kvuli němu, ale řikani si,že to dokažu nepomaha :( Co s tim????

co s tim? :(

Mam pocit, že jedinej, kdo je tady odhodlanej se veřejné strapňovat jsem já. :) Nikdo se nijak tak nezpovídá, nic se neděje... tak tedy předhodím námět k diskuzi. CO SI MYSLÍTE O KONCI SVĚTA?

Varování: Nikdy, nikdy, opravdu nikdy nechoďte na krizák do Bohnic. Ten d**il co tam byl mi vůbec nepomoch, spíš naopak. Nejdřív mi z toho bylo do pláče, potom jsem měl vztek a teď už se mu musim jen smát. To byl cvok největší kapacity.

Postel je jediným bezpečným místem, spánek je jedinou útěchou. Tam na mě nemůže ten hlas co mě neustále nutí, abych si znou ublížil, nemůže. Když se podívam na svojí ruku, nevidim spoustu rozšklebenejch jizev usmívajících se v psychotickym úsměvu, jak to ve skutečnosti je. Díky tomu hlasu mam pocit, že je jich málo, že na to, jakej jsem hajzl je jich opravdu málo.
NEMŮŽU ODEJÍT Z BYTU. Vim, že kdybych to udělal, koupil bych si akorát další jídlo a žiletky. A zatím co bych do sebe cpal všechno co bych našel, jako Otesánek, moje krev by kapala do nízkotučnýho býlího jogurtu.
Pak je tu ta věc s povinnostma. Mám zkouškový období, musim udělat ještě nějaký práce a v pondělí mam test z křesťanství (pokud tam dojdu), na kterej bych se měl učit.
A měl bych tu uklidit, jinak mě táta natáhne na skřipec, jenže jak se tak pozoruju, akorát celej byt stěhuju blíž posteli a vršim ho tam na sebe.
Já vim, že to bude znít nechutně, ale už asi tejden jsem se nesprchoval. Nemam na to. Jen ležim a hniju.

Možná se vám moje zpověď může zdát dětinská...ale...prostě jsem se zamiloval do jedný holky, kterou skoro každý den vídám v tramvaji. Nastupujeme ve stejný čas na stejné zastávce, pak jedeme spolu asi 20 minut tramvají a ona pak vystoupí, já jedu dál... Vždycky když jí vidím, tak se mi úplně rozklepou kolena, je to ta nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl. Láska na první pohled...tedy alespoň z mojí strany určitě. Nevím, co mám dělat. Nedělá mi problém oslovit holku, ale přece jenom...znáte to. Strach z odmítnutí existuje vždycky. A kdyby mě poslala do pr**le, tak by bylo potom jaksi trapné a smutné každý den jí vídat v tramvaji a vědět, že mě nechce.....Kdybych jí každý den nevídal v tramvaji a poslala by mě do háje, tak by mi to nevadilo. Prostě bych ji oslovil, ona by mě odmítla (třeba někde v klubu), a víckrát v životě bych ji neviděl.Ale být odmítnut, a pak jí mít pořád na očích v tramvaji a být jí pro smích....

Snad mě chápete...

Ahoj,nevím,kde začít.Stýkám se s jedním mužem.Dříve jsme byli jen kamarádi,nyní asi více.Obejmeme se,políbíme a to je vše.Má před rozvodem.Dost si o všem povídáme. Řekl mi, že mě má moc rád.Myslím,že to myslí fakt upřímně.Že přemýšlí o naší společné budoucnosti.Mě to ale děsí.. Sice by to mohl být krásný vztah.Toužila jsem po někom,kdo mě bude mít rád,bude citlivý apod.Ale teď nevím.Děsí mě jeho závazky(malé děti,které budou a to je neměnné). A hlavně,ještě to nemá on pořešené.Sice žijí s manželkou odděleně,ale.. Jeho řeči mě dusí a já nevím,co mám dělat.Jak se k němu chovat,co dělat,co ne. Všechno mě teď strašně dusí..

Co si o tom myslíte?