Zpovědi

v poslední době mě děsně sere kamarádka. neříkám že jsme si vždycky rozuměly ale prostě v tom bylo ěnco co nás spojovalo. ale v poslední době je to prostě pryč. jednu dobu jsem si říkala že jsem ráda že ji mám a tolerovala jsem její odlišnosti naivní názory a podobně. vždycky sme se pro ni obětovala. když řekla že něco potřebuje vždycky sem hned sedla a udělala to. když byla smutná do noci sem si s ní psala. když byla v pr**li držela jsem jí kapesník. a pak jdem ještě s dalšíma lidma ven a ona se přiožere a když sme měli jít domů, řekla mi že mám jít sama přes celé pitomé město ve tři v noci. bylo mi děsně blbě. tak sem se samozřejmě nasrala protože sem tam musela sedět mezi bandou ožralů než se uráčila. druhý den sem měla hodně nabitý plán takže sem potřebovala být ready a jí to bylo úplně ukradený. a pak mi ještě řekne že podle ní se jako nic nestalo. protě zasraný sobec. tak sem jí řekla co mě na tom naštvalo a jestli jí to nepřipadá divné, načež mi napsala zprávu kterou mě nasrala ještě víc a v podstatě mi řekla že je to všechno moje vina. a že na tom nestojí naše skvělé přáátelství. zajímavé že když jsem za ní přišla já že něco potřebuju tak se na mě vypr*la a nehnula ani prstem. místo toho mi pořád píše trapné historky z života lidí co si myslí že jí přijdou zajímaví. lidí kteří jsou nedosažitelní a vůbec o ní nemají zájem akorát si někde potřebujou vylít svoje blbé zdeprimované srdce a tak se všichni po netu deptají s úplnýma blbostma, který jsou neřešitelný nebo je ani vyřešit nechcou. to je v poslední době naše jediná konverzace. co s takovým člověkem? ona mi tvrdí že jsem pro ni všechno a přitom se chová jak prase! ted vymyslela že si uděláme výlet, ale já jsem bez peněz a když jsem řekla že nepojedu, zas dělala drama, že sem kráva a že jako ona tam chtěla jet kvůli mě, ale je naštvaná že nejedu. je to pitomý sebestředný spratek

smazat ze života?

Už mi lezou na mozek ty otcovy kecy. Úspěšně jsem dokončila studium na výšce, získala magisterský titul, studium jsem nemusela prodlužovat, všechny zkoušky mám na poprvé. Teď jsem začala hledat práci. A jediné, co musím od otce poslouchat je, že "co se mnou" a "kde si tu práci jako najdu" a prostě řeči, které jako by naznačovaly, že jsem naprosto neschopná a podobně. A já bych tak strašně potřebovala slyšet, že to zvládnu, že jsem dobrá. Ale sylším jen tohle.
Slova podpory slýchám jen od přátel a to mi pomáhá, ale přeci jen slova zneuznání od jednoho z rodičů mají na mě mnohem větší vliv. Protože je to prostě rodič - člověk, kterému jsme zavázaní za to, že vás na té škole financoval a tak...
A možná mi doporučíte, abych si s ním promluvila, ale já se mu raději vyhýbám, přeci jen s někým, kdo chlastá se nedá moc mluvit.
Nevím, proč mají někteří lidé takové tendence shazovat vlastní děti... A pak se bude beztak před někým chlubit, jak má dceru vysokoškolačku. Ach jo...
Měla bych to prostě asi pustit z hlavy, vzpomenout si na Čtyři dohody a uvědomit si, že je to jeho "scénář" a nebrát to osobně...

Děkuju, že jste mě vyslyšeli

Nedávno jsem sem psala zpověď a taky jsem tam psala, že budu mít příjmačky do magisterskýho studia. Bylo toho hodně (další zkoušky) a prostě jsem se na to nezvládla pořádně naučit, takže jsem to projela, bohužel jsme malej obor, což mojí pozici dost ztěžuje. Budu si muset prodloužit studium, i když mám všechny předměty (skoro) hotový - ale přesto se cejtim jako největší d**il, kterej nezvládá školu a nemá tam co dělat. Za tři roky mám průměr nějakých 1,6 a k čemu mi to je. Neumím si představit, co ten rok budu dělat, připadám si poněkud na víc. Práci v oboru bez titulu neseženu, prostě se asi budu připravovat na státnice a psát bakalářku, akorát že nemám absolutně žádnou motivaci... V pondělí mám poslední zkoušku a ač jsem nikdy neměla problém s tím přemluvit se k učení, tak momentálně to se mnou vypadá dost bledě :)
Díky za přečtení mých sebelítostivejch žvástů

jen jsem to ze sebe chtěla dostat

Já už vážně nemůžu...je tot aková kýčovitá fráze, jenže já ro už fakt nedokážu dál snášet. Nechci ho opustit, nechci, miluju ho...ale nějak cítím že se to musí stát...tohle už dlouho zvládat nebudu...Jednou to prostě přepění a já ho vyhodím. Znáte to, když někoho milujete, víte že on vás miluje taky, ale zároveň víte, že spolu prostě nemůžete zůstat? Miluje mě, jsem si tím jistá i když se tak už hodně dlouho nechová. I když už hodně dlouho kvůli němu minimálně jednou týdně tajně brečím v kumbálu, i když se spolu hádáme už snad každej den...Ale už to trvá moc dlouho. Pořád ho jen něčím omlouvám před ostatními i před sebou samou, pořád si říkám že je to špatným obdobím nebo jen mizernou náladou, že se to zlepší...jenže nelepší. Když mi ublíží, nikdy se neusmíříme tím, že by se omluvil. On prostě jen začne po chvíli dělat že se nic nestalo - štve mě to, ale pak mi to začne být jedno a to je formální usmíření. Starám se o něj, vařím mu, uklízímmu, fakticky ho živím, věčně ho před někým obhajuju...ale už mi prostě docházej omluvy a začínám si uvědomovat že se to nezlepší a že jediný co můžu udělat je opustit ho (nebo ho spíš vyhodit) dřív než se z toho naprosto sesypu.

Já vím, ani to není zpověď, jen to nemám komu říct...

Chci zjistit, jestli je to normální jev, nebo nějaký error, na který bych se měl zaměřit...

Dejme tomu, že máte fakt dobrou kamarádku (dámy kamaráda) - v podstatě osobu nejbližší. Znáte se od dětství a za tu dobu jste celkem dost myšlenkově synchronizovaní - přesto, jde o vztah ryze kamarádský, prakticky v něm absentuje nějaká erotická přitažlivost..
A teď dejme tomu, že si tato osoba po letech marného hledání najde partnera..
Je normální být v mírném šoku a žárlit..?
(Tím myslím spíš na toho partnera, nikoliv na to, že tím přijdete o parťáka na spoustu aktivit, nočním in-line bruslením počínaje)

Já nevím, přijde mi to mírně divné (uvažuji-li, že jsem ji vnímal fakt jen jako kamarádku), na druhou stranu je to už asi 3 minuty, co jsem si přečetl SMS, kde je takto zdůvodněno, proč nejde dnes v noci bruslit a divný pocit žárlivosti nemizí... Možná hraje roli i to, že jsem naspeedovaný přemírou kafe, ale, ale ,ale....vyhodilo mne to z emocionálního balancu o kterém jsem si myslel, že je neotřesitelný, tápu v chaosu a nemůžu se zorientovat...

(Jo, asi bych měl se psaním počkat, až se nějak zkoncentruji, ale, jednak právěto vypsání mi většinou nejvíc pomáhá, druhak mne fakt zajímá názor jiných, emocionálně více prosycených lidí, například právě zde)

Zvláštní .. dneska sem si uvědomila, že sem posední dny.. co dny, spíš dlouhé týdny.. byla tak zaneprázdněná, že sem úplně zapoměla žít .. Smutné to zjištění ..

Proč to tak bolí. Proč nejde říct prostě stop, je to pryč zapomeň. Vím že mě asi neměl rád ale to bohužel nemění to co cítím já k němu. Nejde žít budoucností když chceš stále vrátit minulost ...

Já už vážně nevím, co s ním...Snažím se, moc se snažím, pomáhám mu jak jen můžu, podporuju ho, jsem tu pro něj vždycky když mě potřebuje, brečí mi na rameni...a o pár hodin později se ke mě chová hnusně, povýšeně, arogantně, je nepříjemný a urážlivý. A když dám najevo, že se mi to nelíbí, odpoví mi jen "Zvykej si." Ale já si nechci zvykat, nechci si zvykat že se mnou přítel zachází jako s hadrem, nechci si zvykat na tajně probrečený noci, nechci si zvykat na bolest u srdce při každym slově, pohledu a už vůbec si nechci zvykat na tu samotu i když jsem s ním...
Jakoby zkoušel co všechno ještě vydržím...A já upřímně sama nevím kolik ještě zvládnu. A hlavně nevím co udělám až už to dál zvládat nebudu. Vyhodím ho na ulici i se psem? Nebo jako obvykle jen zatnu zuby a budu se modlit aby se to vyřešilo samo? Nebo se prostě zhroutím a budu doufat, že až se proberu bude všechno fajn...jako krásný ráno po noční můře...?
Asi ani nečekám radu. Vlastně si tu radu docela dobře dokážu představit - "Vykašli se na toho parchanta, vykopni ho a jdi dál", nebo něco podobného. Což nedokážu, takže je asi zbytečné mi to říkat...Jen sem to asi chtěla někam vypsat, někde se svěřit...Protože ten komu bych se nejvíc měla svěřovat mě právě teď nejvíc trápí...

Omlouvám se za pravopis, nějak mi to dneska nemyslí...

Mám asi hodně zvláštní hodnoty v životě... Aby byl člověk v životě šťastný... Nevím vůbec jak to napsat. Jsem ve věku, kdy už mi tikají biologické hodiny o sto šest... Ale celý život žiju v tom, že si poslední kapku, poslední chvíli musím užít tak, jako by byla ta poslední... Jenže, čím jsem starší, ty hodnoty se mění.

Poznala jsem hodně mužů, a nutno říct, měla jsem na chlapy velké štěstí, polovinu z nich jsem si ani nezasloužila... Milovali mě, udělali by pro mě cokoli na světě...

Ale můj strach ze závazků byl tak velký, že vždy, když to začlo být vážné, hodila jsem zpátečku. Strach, že to není to pravé...

Jsem přesvědčená, že když je to to "pravé", tak to člověk pozná v prvních chvílích... Jsem na svůj věk snad příliš naivní... Jenže mám strach, že se rozhodnu špatně, a pak svého rozhodnutí budu litovat celý život...

A být snad s někým jen kvůli toho, že je mi s ním dobře, hezky se o mně stará... Ale někde v hloubi duše stále cítím - co když s ním budu, a pak potkám skutečně toho pravého!?

Navíc, asi už toho pravého jsem našla. Dneškem jsem poprvé v životě schopná říct, že vím, koho chci. Mám naoko fungující vztah, však se záruční lhůtou... Avšak vím, že i když to nikdy nebude úplně dokonalé, bude mě ten člověk milovat do smrti, a udělá pro mě všechno na světě... O proti tomu ten "pravý" si myslí, že jsme přátelé.. Když jsem mu jednou naznačila své "hlubší city", dal mi najevo, že mě má rád jen jako kamarádku... Sám má dlouhodobější vztah, a myslím, že má strach jej opustit... Protože neví, "co by, kdyby".... Je to ale trošku složitější v tom, že vím, že určitá náklonost tam je... Nejsem až tak naivní, abych si to nalhávala... Výlety, chvíle, kdy se díváme do očí beze slov... Chvíle, kdy se držíme za ruce... Kdy mě pohladí...

A já se ptám... Má smysl udržovat něco, o čem vím, že se budu mít dobře, a vytěžím z toho spoustu pozitivního... I přestože vím, že mu to nikdy neoplatím... Nechci slyšet názory, že mám hrát férovou hru, protože to mě už nebaví, chci být taky šťastná...

Nebo mám jít za tím, co vím, že by mohlo být předem ztracené..? A bojovat o to za každou cenu..? A pokud to nevyjde, po několikáté se nervově zhroutit? Být sama jen proto, že jsem ten typ - buď všechno, a nebo nic...

Předem díky za vaše názory...

"Milujeme ty, kteří nás opouští. Opouštíme ty, co nás milují." Svatá pravda! :( Poslední dobou je tato věta náplní mého života. :( Už nechci, nemůžu.. Nechci být zamilovaná do člověka, který mě odmítá, ikdyž mě před pár měsíci ještě sám miloval (tehdy jsem ho samozřejmě odmítala já). :( Přála bych si mít zase čistou hlavu, najít někoho, do koho se zamiluji a budu s ním šťastná, vždycky něco zkazím.:(

VŽDYCKY..

Jak jen začít... víte jak je hrozně těžký být hloupá a neustále ze sebe dělat chytrou? Už je toho nějak nad moje síly.

Od malička jsem měla problémy s výslovností, začala jsem mluvit až ve třech letech a fakt mi nebylo skoro rozumět, ne že bych neuměla vyslovit jen R nebo podobně, postupně se to zlepšovalo a někdy v 16 jsem už mluvila tak, že by to na mě nikdo nepoznal... až na mojí zakřiklost. Asi si umíte představit jak mi to všichni dávala jak se patří sežrat, nejen vrstevníci. Vždycky jsem byla ta blbá co se ani nenaučila mluvit. Nikdy jsem neměla zrovna ukázkový známky, ale jen díky tomu - zkuste napsat bez chyby diktát když to ani neumíte vyslovit. No nějakým zázrakem jsem se dostala na osmiletej gympl (nikdo to nečekal, jak jinak) - tam jsem taky neměla jedničky díky mý šílený nervozitě při čemkoliv ústním.

No dobrý, dostala jsem se na vejšku a tam jsme zase u toho... tenhle rok mám dělat státnice a příjmačky na magisterský, ale absolutně si nevěřím v čemkoliv co se týká školy, mám prostě pocit, že jsem ta hloupá co tam absolutně nemá co dělat a že to každou chvíli může kdokoliv poznat, asi to zní šíleně, ale mám z toho fakt hrůzu. Za celou tu dobu jsem měla jen čtyři trojky - dvě samozřejmě z jazyků. Ze seminárek jsem měla vždycky jedničky, ale stejně si vůbec nevěřím. Myslela jsem, že se to za čas zlepší, ale mám akorát pocit, že je to náhoda, a že až půjde do tuhýho, tak se to prozradí. Sakra! Snažila jsem se zuby nehty vystoupit ze svýho stínu a stejně to není lepší... čekaj mě drsný ústní příjmačky, který prostě nemám nejmenší šanci zvládnout . Chtěla jsem dělat vědeckou odbornou pracovnici a takhle prostě nemám šanci... člověk by se asi fakt měl snažit jen o to, na co má.

všechno to snažení se je stejně k ničemu, naprosto k ničemu...

Pomáhať sa nevypláca...Nakoniec sám skončíš na dne.
Nj..tak to je vždy... Pomohla som .. doslova som zachránila od smrti...Bola som opora...Keď "tá osoba" bola sama..bez priateľov a zmyslu života...Bez radosti...bez psychickej podpory..A teraz keď si "tá osoba" konečne dala život dokopy a našla priateľov...odkopla ma ..a keby len to.. ignoruje,nadáva mi...a podobne.
Teraz to ľutujem...ľutujem že som "tú osobu" nenechala chcipnuť..ľutujem že netrpela ešte viac...za toto všetko...Začínam nenávidieť...

...Už nikdy viac..nikdy!

Už nemohu dál...
pořád musím buzerovat a dolízat za jednima lidskejma stvořeníčkama .

dolízat nechci ale musím

Motám se, stále se v tom motám... už před dvěmi měsíci jsem myslela, že mám jasno... Už jsem věřila, že jsem se rozhodla, že sice ublížim, ale jen jednou. A Teď... Tak moc chci. Chci být šťastná, chci se smát... s ním. Ne s tím, s kterým teď jsem. Ale.. nechci mu ublížit, znovu. Nechci znovu ublížit žádnému z nich a přesto... Dělám to stále a dokola. Proč... Proč je tak těžké pochopit, že je mám ráda oba?

nesnáším se, vážně se nasnáším...

v určitých situacích sem hrozná svině a jak mě to baví ! ! !

přibram s@&#!í!

Upozorňuju že tohle bude trochu telenovela... Pož to může bejt buď telenovela, nebo abstraktní výlev ze kterýho nikdo nic nepochopí.

Takže, máme dvě osoby, jedna je Maťa, druhá je Mrc.
Maťa byla první, náhodou jsem ji spoznal přes FB a zjistil že chodí na mou bývalou školu, a že kdybych nebyl takovej asociál a virtuálněžijící osoba, tak bych ji spoznal asi i normálně. To bylo asi před půl rokem. Hodně, hodně, HOOODNĚ jsme si psali, já se na ni samozřejmě zmotal, ale ona furt říkala že by se mnou nechtěla nic mít protože by se bála že to posere přátelství (a že to bylo hodně zajímavé a blízké a hodnotné přátelství), tak jsem si řekl že to potlačím, protože mi nestojí za to přijít o ni kvůli nějakým scénám ze zmotanosti (/zamilovanosti, vyberte si výraz kterej vám víc vyhovuje). Tak jsem to potlačil, ale něco mi říkalo že bych měl čekat, protože sama neví co chce, a když na to přijde, tak bych měl být k dispozici... tak nějak řečeno...

Tak jsem čekal, a věrný své internetové/komunikační/zvědavostní promiskuitnosti si začal psát s Mrc, což se rychle vyvinulo do takového virtuálního flirtu, čistě pro zábavu, ani jeden z nás to nebral vážně, prostě to byla sranda. A pak jsme se setkali, a pak to bylo v pr**li, protože to najednou nebyla jen sranda. A komplikovalo to situaci, protože Mrc má přítele, i když se to mezi nima už delší dobu (ne kvůli mě, začalo do dávno předtím jak jsem se objevil) sere. Nevermind, uběhly dva měsíce, počas kterých to s Mrc pořád víc vypadalo jako kdybychom spolu chodili, a při Mati jsem se smířil s tím že jsem kamarád a všechno bylo v pohodě.

Silvestr, Maťa se dala dokopy s nějakým klukem, což jsem předýchával asi měsíc, počas kterýho jsem s ní komunikoval tak nějak míň, protože to trochu bolelo a nechtěl jsem jí kazit radost nějakými svými neúmyslně vyprodukovanými náznaky o žárlivosti a podobně, chápeme. Pak jsem se s tím srovnal, znovu jsme si začali psát, a najednou ze mě byla zpovědnická vrba, protože Matin vztah vůbec nebyl takovej jakej myslela že bude, prostě nebyl dobrej, takže si stěžovala mně. Já, veřen tomu že nejsem typ co v takové chvíli jednoznačně vyhlasuje "je to d**il, vykašli se na něj" (protože to nebyl až tak zlý, prostě to jen nebylo ono), jsem... se snažil bejt neutrální.

Fastforward ke včerejšku. Maťa mi napsala že se s klukem rozešla, před chvílí, a že jsem první komu to říká. Následuje... dlouhej, nepříjemnej a komplikovanej rozhovor, ze kterýho vyjde najevo že jsem měl vlastně pravdu a měl čekat, protože se s ním vlastně dala dokopy jen proto že se bála že kdyby to neudělala, tak se dá dokopy se mnou a posere nám to přátelství. Pak mi řekne že mě miluje, a (podvědomě?) čeká, že z toho budu v euforii, vyseru se na Mrc a poběžím za ní. A v euforii jsem trošku i byl, ale... je tady Mrc... A moje posraná zchopnost milovat dva lidi najednou. Pokusím se jí to vysvětlit, neúspěšně. Dostanu na výběr, buď Mrc, nebo Maťa, ve smyslu že buď všechno (budu s ní chodit) nebo nic (nebude se mnou už ani mluvit). Takhle to zní hrozně d**ilně, formulace byly jiné, mnohem méně hloupé, jen destiluju význam, ať je to kratší.

Někdy počas tohto rozhovoru něco naznačím Mrc (tomu že i Maťu miluju se vyhnu, protože... kurvadopr**le nepotřebuju se snažit něco nevysvětlitelnýho vysvětlovat dvou lidem najednou), která mi na to řekne že pokud o Maťu nechci přijít, tak ustoupí. Což byla reakce fascinující, a mírně nečekaná, každopádně nepřichází v úvahu, tak Mrc píšu, že nepřichází v úvahu.

Říkám jí že to není fér, že ode mě nemůže chtít porovnávat který z dvou lidí co miluju je lepší, a vybírat si kterému z nich ublížím a o kterého přijdu. Říká mi, že život není fér. Ptám se jí, proč pro mě nemůže udělat to samý co jsem udělal já pro ni, přenést se přes lásku, abych o ni nepřišel. Odpověd jsem nedostal. Dostáváme se do bodu kdy si každou větou způsobujeme jen větší bolest. Dostáváme se do bodu kdy nemůžu napsat nic co by jí neublížilo, i když to nechci a nemyslím to tak. Ona mi na to odpovídá úmyslnými ránami (což chápu, a nemám jí to za zlý). Jdu spát, protože už nezvládám (horečka, pálí oči, bolí duše, nevím kam dál), dostává se mi od ní rozloučky která zní... pokud ne jako definitivní "sbohem", tak minimálně jako dlouhodobé "měj se", s bonusem ve smyslu "mrc ti mě přece určitě vynahradí".

Dnešek ráno: budím se s duševní bolestí takové intenzity na jakou jsem už pomalu zapoměl, přišel jsem (minimálně na dlouhou dobu) o člověka bez kterýho si neumím, nebo nechci, představit život. Asi dvě hodiny mi trvá než se dostanu do stavu že jsem zchopnej něco dělat. Zároveň však vím, že kdybych si "vybral" opačně, poslal do pr**le Mrc, tak by to bolelo stejně.

Bezvýchodisková situace, nevím co mám kurva dělat. Bez obětí to asi nejde, jelikož jedna strana není ochotna mi dovolit vyjít z toho bez obětí. Vyřešit to za cenu obětí nejsem ochotnej.

...proč lidi nechápou, že jeden človek NEMŮŽE druhého nahradit? "odstraníme ze světa všechnu modrou, ale červený je stále dost, ta ji nahradí, bude to v pohodě..." <- PÍČOVINA!!! :(

Mám taký problém. Na jeseň som sa prihlasila na šachový krúžok, lebo som sa chcela naučiť trochu hrať a poraziť jedného veľmi dobrého spolužiaka. Teraz ma pán tréner posiela na majstrovstvá Slovenska hrať, ale nie pre to, že by som bola dobrá, ale preto, lebo celý klub(ja do toho klubu ani nepatrím to nás iba učí hrať jeden jeho člen) má iba jedno dievča a oni by bezo mňa nemohli postaviť dve družstvá . Na minulom turnaji som bola a bola som zďaleka hraním aj bodovo najhoršia aj sa mi tam pár ľudí škaredo posmievalo, že čo chodím s takými ťahmi na majstrovstvá. Tento turnaj čo má byť ja niekde v totálnom zapadákove (bez urážky) a zničí to celý víkend. Ja naozaj nechcem ísť. To jedno družstvo sa asi nebude môcť zúčastniť...

vím ze to není zpověď, ze to nemáte rádi! Ale je to jistota ze to uvidí víc lidí než když to připíchnu na nástěnku! ALE NEVÍTE NAHODOU O NĚKOM KDO MÁ VEEELKOU BOUDU A NECHCE JI ... Mám možnost mít fenku irského vlkodava jenže když nemám boudu tak ji domů přinést nemůžu :( nejlépe ze středních čech ! A bez poplatků !

je těžké učit své srdce skromnosti a pokoře... ono si pořád myslí, že toho nechce tolik... asi chce :)
není moc fajn postupně se vzdávat všeho okolo, co by možná mělo člověka naplňovat... nevím, jak to bude se školou a neřeším to teď vůbec... na to nemám :) nevím, co ostatní bude a neřeším to... jen pozoruju, co se děje okolo, a ten čas, který kolem mě probíhá...
pozoruju, že i ten mozek začíná nějak zakrňovat, když ho neprocvičuju... asi se brzo těm lidem v Penamu přiblížím :)
dost keců... vím, že to jednou přestanu zvládat :)

nebaví mě to... asi bych s tím neměl být sám...

Dnešek začal příšerně a to kvůli mně..do dneška jsem měla dva ptáčky, ale ty jsem zabila..šla jsem k nim včera večer že jím dám jídlo, ale bylo už pozdě tak jsem si řekla že je nakrmím dnes ráno..bohužel když jsem ráno vstala, byli mrtví, umřeli nejspíš na hlad..nevím co mám dělat, pořád přemýšlím jak museli trpět , vím co jsem svojí nezodpovědností udělal..je mi to strašně líto..