Detail a diskuse u zpovědi

Mám asi hodně zvláštní hodnoty v životě... Aby byl člověk v životě šťastný... Nevím vůbec jak to napsat. Jsem ve věku, kdy už mi tikají biologické hodiny o sto šest... Ale celý život žiju v tom, že si poslední kapku, poslední chvíli musím užít tak, jako by byla ta poslední... Jenže, čím jsem starší, ty hodnoty se mění.

Poznala jsem hodně mužů, a nutno říct, měla jsem na chlapy velké štěstí, polovinu z nich jsem si ani nezasloužila... Milovali mě, udělali by pro mě cokoli na světě...

Ale můj strach ze závazků byl tak velký, že vždy, když to začlo být vážné, hodila jsem zpátečku. Strach, že to není to pravé...

Jsem přesvědčená, že když je to to "pravé", tak to člověk pozná v prvních chvílích... Jsem na svůj věk snad příliš naivní... Jenže mám strach, že se rozhodnu špatně, a pak svého rozhodnutí budu litovat celý život...

A být snad s někým jen kvůli toho, že je mi s ním dobře, hezky se o mně stará... Ale někde v hloubi duše stále cítím - co když s ním budu, a pak potkám skutečně toho pravého!?

Navíc, asi už toho pravého jsem našla. Dneškem jsem poprvé v životě schopná říct, že vím, koho chci. Mám naoko fungující vztah, však se záruční lhůtou... Avšak vím, že i když to nikdy nebude úplně dokonalé, bude mě ten člověk milovat do smrti, a udělá pro mě všechno na světě... O proti tomu ten "pravý" si myslí, že jsme přátelé.. Když jsem mu jednou naznačila své "hlubší city", dal mi najevo, že mě má rád jen jako kamarádku... Sám má dlouhodobější vztah, a myslím, že má strach jej opustit... Protože neví, "co by, kdyby".... Je to ale trošku složitější v tom, že vím, že určitá náklonost tam je... Nejsem až tak naivní, abych si to nalhávala... Výlety, chvíle, kdy se díváme do očí beze slov... Chvíle, kdy se držíme za ruce... Kdy mě pohladí...

A já se ptám... Má smysl udržovat něco, o čem vím, že se budu mít dobře, a vytěžím z toho spoustu pozitivního... I přestože vím, že mu to nikdy neoplatím... Nechci slyšet názory, že mám hrát férovou hru, protože to mě už nebaví, chci být taky šťastná...

Nebo mám jít za tím, co vím, že by mohlo být předem ztracené..? A bojovat o to za každou cenu..? A pokud to nevyjde, po několikáté se nervově zhroutit? Být sama jen proto, že jsem ten typ - buď všechno, a nebo nic...

Předem díky za vaše názory...