Příspěvky

ONA II.
Zvedám pravou ruku nad hlavu. Nestačí to. Zvedám i levou. Kmitám, prudce mávám. Čekám, až se odlepím od země. Chci uletět jako pták. Před vším co mě trápí. Před školou, před rodičema, před drogama. A hlavně před sebou samou. Přede mnou velká černá díra. Roztáčí se. Víří. Já se k ní vlížím. Ze strachu si přikládám studené ruce k očím. Nechci vidět jak mě to roztrhá. Bude to krásné. Líbezné písně mi budou hrát. A já se budu smát, tančit v kole se všemy ostatnímy. Pak příjde král a požádá mě o ruku. Štěstím bez sebe se rozpláču a nechám si na ruku navléknout snubní prsten. Budu tančit už jen s ním, dokud se nerozhodne mi ukázat celé království. Svůj hrad, svůj lid. Všichni nám žehnají. Městem pojedem. Král a prodejná děvka. A všichni dojetím pláčí. Běží za povozem a chtějí chytnout mé hubené ruce. Chtějí mě strhnout a ušlapat. Už vědí, co jsem zač. Špína za všech nejhorší. A já svého milence prosím, zoufale křičím. On však pouští mě. Vydává na pospas kruté, bezlítostné a krvelačné zvěři, které se říká lidstvo. Však kdosi chytá mě za ruce. Tahá za spáru smrti. Položí mě na hřbet největšího fialovýho slona. Jedu na slonu jako v nějaké Africe. A on se usmívá. Miluji ho. Najednou to vím. Však už ho dlouho znám, mám ten pocit. A on mi mezitím do ouška šeptá krásná slova. Když v tom se najednou začne smát. Smíchem krutým. Mám strach, že je to zase král, a že mě zas nechá spadnout.Smích střídá pláč. Musím ho vzít kolem ramen, aby nezvedl hladinu Vltavy a ta se nerozlyla po březích. Stíhám to tak tak. Silný pocit střízlivosti mě prudce udeřil do obličeje. Slepené oči se odmítají otevřít. Ruce svědí a pálí. Nohy bolí. Nejsou schopny unést mou váhu. S tak těžkou hlavou jako teď se jim ani nedivim. A vůbec nechápu proč kolem mě pořád chodí ten fešák a usmívá se jak id**t. "Hele, jsi spíš podivín, nebo spíš král?" Nechápe. Ale to nevadí.

0 komentářů

ONA I.
Kdybych na tomhle světě neměla tohle křeslo, byl by mi úplně ukradenej. Ale já ho mám, sedím si tu v něm, a je mi děsně bezva. Prostě mi k němu přirostlo srdce. Já v něm sním, já v něm přemýšlím, já v něm spím, jím, blouzním. Ale nemůžu ho mít pokaždé, když si umanu. Je totiž kamaráda. Už v něm zase sedím, a přemýšlím o tom, jak je ten svěk skurvenej. Nebýt libé vůně a omamného kouře, jdu si hodit mašli. Jenže kouř tu je, a je tu pro mě vždy, když ho potřebuju. Jako zrovna teď. Sedím si ve svém křesle, a svět kolem mě je naprosto zázračný, prostě magický a tajemný. V rohu místnosti se ze strany na stranu kývá žirafa, a já z toho mám děsnou pr**l. Prostě se lenivě prohýbá v bocích a svůdně kývá hlavou, má naprosto cool výraz. Je vlastně děsně v pohodě. Z dáli nám vyhrává Lucie. Koller v rukou svírá mikráč a z úst se mu linou líbezná slovíčka. Stačí jen zavřít oči a už vás svírá v náručí a tančí romantický ploužák. Skrz škrábavý suchý kašel se opět dostávám do reality, to mi jen plíce říkají, že mi asi brzo vypovědí službu, ale jinak jsou celkem hodný, holky moje. Taskže jen co svejm plícím domluvím, odcházím zpět do světa krás a spolněných přání. Neuběhla ani minuta a už ležím v klíně toho fajnovýho a děsně hezkýho človíčka. Laská mě po vlasech, do ouška mi šeptá ta nejsladší slůvka, která mě nenechávají chladnou. Dostávám strašnou chuť se milovat. Poblíž jen ten cápek, co mě děsně chce už nějaký čas, a kterýmu stále říkávám ne. Ale co, je děsně milej, tak proč jednou neříct třeba to ano. A tak zase přemýšlím, jak ten čas zase hrozně rychle letí, ještě před chvilinkou jsme byli každý v jiném koutě tohohle squatu a najednou se spolu vozíme na vlnách neútěšné rozkoše. A je mi úplně fuk, že ležím na poblitém a vínem poznamenaném koberci, naprosto úchylně zelené barvy. Cítím stále více, jak do mě proniká síla a životnost. Ležím ve své milovvané postýlce s nádherným povlečením, co voní po růžích. Probouzím se do vašeho světa a padá na mě stesk, protože si uvědomuju bídu tohohle světa. Už mě to nebaví, tak píši poslední tečku do tohoto deníku, který mi nahrazuje přítele, zpovědní skřínku...

0 komentářů