Příspěvek

ONA II.
Zvedám pravou ruku nad hlavu. Nestačí to. Zvedám i levou. Kmitám, prudce mávám. Čekám, až se odlepím od země. Chci uletět jako pták. Před vším co mě trápí. Před školou, před rodičema, před drogama. A hlavně před sebou samou. Přede mnou velká černá díra. Roztáčí se. Víří. Já se k ní vlížím. Ze strachu si přikládám studené ruce k očím. Nechci vidět jak mě to roztrhá. Bude to krásné. Líbezné písně mi budou hrát. A já se budu smát, tančit v kole se všemy ostatnímy. Pak příjde král a požádá mě o ruku. Štěstím bez sebe se rozpláču a nechám si na ruku navléknout snubní prsten. Budu tančit už jen s ním, dokud se nerozhodne mi ukázat celé království. Svůj hrad, svůj lid. Všichni nám žehnají. Městem pojedem. Král a prodejná děvka. A všichni dojetím pláčí. Běží za povozem a chtějí chytnout mé hubené ruce. Chtějí mě strhnout a ušlapat. Už vědí, co jsem zač. Špína za všech nejhorší. A já svého milence prosím, zoufale křičím. On však pouští mě. Vydává na pospas kruté, bezlítostné a krvelačné zvěři, které se říká lidstvo. Však kdosi chytá mě za ruce. Tahá za spáru smrti. Položí mě na hřbet největšího fialovýho slona. Jedu na slonu jako v nějaké Africe. A on se usmívá. Miluji ho. Najednou to vím. Však už ho dlouho znám, mám ten pocit. A on mi mezitím do ouška šeptá krásná slova. Když v tom se najednou začne smát. Smíchem krutým. Mám strach, že je to zase král, a že mě zas nechá spadnout.Smích střídá pláč. Musím ho vzít kolem ramen, aby nezvedl hladinu Vltavy a ta se nerozlyla po březích. Stíhám to tak tak. Silný pocit střízlivosti mě prudce udeřil do obličeje. Slepené oči se odmítají otevřít. Ruce svědí a pálí. Nohy bolí. Nejsou schopny unést mou váhu. S tak těžkou hlavou jako teď se jim ani nedivim. A vůbec nechápu proč kolem mě pořád chodí ten fešák a usmívá se jak id**t. "Hele, jsi spíš podivín, nebo spíš král?" Nechápe. Ale to nevadí.

0 komentářů