Zpovědi

hmm ani nefim kde zacit...je to uz naky cas skoro rok co sem poprve sahla po nozi a matka mi hned poprve na to prisla slibila sem ji ze uz to neudelam a naky cas sem vydrzela ale pak prisla jeji nemoc a ja uz zas byla na dne a nuz znovu vyndala z supliku rezala sem se dlouho a divim se ze si toho mati nevsimla.. jednou to ale prislo a matka kdyz videla ty jizvy a na nekerych mistech zkrvavene cary rekla ze pres leto du na psychinu...porad na me rvala a ptala se proc to delam a ja v zachvatu breku a vseho ji vmetla do xichtu ze to secko kvuli ni ze nejsem schopna se smirit s tim ze muze kdykoliv umrit....vedela sem ze jestli necu na dva mesice na psychinu musim s tim prestat takze asi 2mesice se na noze radsi ani nedivam...kdyz prijde naka depka nebo neco tak se vybrecim zajdu ven dam si cigo koupim si pivo nebo jiny chlast a dostavam se z toho treba dva dny...uz sem si zvykla ze to jinak resit nesmim ale ted prisla druha nejhorsi zprava v mem zivote kamoska mi umre a nemuze nic delat...dokroti nevi co ji je ale nedavaj ji moc casu..ona odpocitava kazdy den a ja uz nemuzu!!!nemuzu koukat jak mi clovek na kerem mi zalezi umira pred ocima...nefim co mam delat pomoct ji prej nejde zachranit ji nejde a misto toho abych ji byla oporou a pomahala ji tak me ona taha z depky a rika ze to bude dobry...nekdy si rikam proc oni a ne ja?oni si zaslouzi zit tak jako kamoska tak i moje mati to ja kera obcas myslim na sebevrazdu mam umrit ony maj chut do zivota a ja uz na tohle zkurvenym svete nechci byt ani sekundu...jenze pak mi kamoska rekla ze nefim co to je mit tak malo casu a vedet ze toho moc nestihnes a ze kdybych to vedela tak na sebevrazdu ani nepomyslim...mozan mi dala silu zit dal zit pro ni kdyz ona nemuze...

už delší dobu jezdím ke své kamarádce, myslela jsem si, že bych jí nikdy neublížila, ale chtíc nechtíc to přišlo.. nejdřív jsem jí ani nevím jak svedla milence a pokračovalo to i k manželovi, snad to nebyla ani má vina, ale udělala jsem to.

jsem ráda že se můj kámoš rozešel s holkou...protože ho chci pro sebe...je to snad špatné???on jí stejně nemiloval...

...

mám takový menší problém ,když jsem měla svátek přišla mi sms od toho učitele k svátku a za hodinu ,když jsem byla venku ,jestli se nechci sejít ? nešla sem tam ikdyž bych ho ráda viděla ,ale nedokázala jsem tam jít .

ahojky....už sem semka dlouho nepisala....ae teď pořebuju takou jakoby radu......mno prostě byla sem s kámoškou na chatě a potkala sem tam skvělího kluka....začali sme spolu chodit a já vím,že tohohle kluka prostě miluju....ae problém je,že bydlí asik 60km ode mě.....potřebuju poradit....myslíte,že to má cenu chodit spolu takhle na dálku dyž se nebudem moc dlouho vídat???Já doufámm,že jo a rozhodli sme se to zkusit ae tak nevim....chtěla bych vědět názor ostatních.....??

.....

Mám tu malý existenční problém Po prázkách si to zamířím do posledního ročníku gymplu a šup k maturitě. Jenže co pak? Na vejšku nechci. Možná bych to i zkusila, kdybych aspoň tušila, kam jít. Mám vysněný zaměstnání - chci se věnovat obchodu, ať už přímej prodej nebo budování osobní skupiny, to je jedno, prostě chci obchodovat. Ale je tu háček - bojim se. Mam sklony ke stydlivosti a pěkně se to odráží na mý práci. Zrovna dělam obchoďačku u jedný firmy. No, dělam... nedělam, ale měla bych, tzn. že na to peču. Strašně bych chtěla do toho terénu jít, nabízet, ale bojim se, mam k tomu až nechuť, sice to není asi to správný slovo, minimálně si to protiřečí s tvrzením, že je to muj vysněnej džob. Ale tíhnu k tomu, chci se tomu věnovat. A jímá se mě zoufalost, protože... to nejde. Nevím, jestli se málo snažím... Mám tendence všechno vzdávat, když to nejde jako po másle. A tady mi to ubližuje. Několikrát jsem byla v terénu a vzdala jsem to po chvíli celá zadepkovaná, občas mě to i rozeřvalo. Asi to nešlo podle mých představ, učenej z nebe nespad, všechno bych se naučila, to vím, ale... Říkám si, že to tedy asi není práce pro mě, jenže co pak budu dělat? V obchoďáku na kase? Někde se pachťat za devítku hrubýho? Jak říkám, na vejšku nechci, mám školy plný zuby, kvůli učení jsem skončila na psychiatrii a letos jsem málem neprolezla. Ještě mám o čem přemýšlet. Jenže za přemýšlení mi nikdo nezaplatí. Bubiky

Co dodat? Sem pako

miluju P.K.?je to snad hřích ,když trávím svůj čas pouze sním a na rodinu nemám čas,stejně doma o mě nikdo nestojí,pořád posloucha´t jak sem kničemu,jak nic nedělám,že se jen kurvím.....
on mě dokáže pochopit,obejmout,pomoct a pofoukat mi mé rozřezané zápěstí...l....
tak je to hřích?

není mi to líto

ahojky,,,vím že mám hloupý problém,vy se mu budete určitě smát,ale musím se svěřit..moje sestra si chce koupit gelový nehty... :(

já sebu v sobotu na Slovensko a před tim než pojedu, tak jsem chtěla napsat jednomu člověku, kterého jsem už skoro rok neviěla . . . ale mám z toho strach, bojím se, že on už na mě zapoměl nebo že už se se mnou nebude chtít bavit . . . .

co mám dělat??? prosím poraďte mi . . .

Tohle vlastně ani není zpověd ,že bych něco provedla. Prostě jenom mám v sobě pocity které sem nikdy nikomu neřekla. Nebo vlastně řekla ale ne přímo. Chodila jsem s klukem přesně měsíc. Ten kluk mi po měsíci řekl ,že už mě tak nemiluje a našel si jinou.. Ještě před tím o mě měl zájem jinej kluk. Já mu řekla ne ,protože sem chodila s ním.. říkejme mu Adam.. Protože se Adam jmenuje. Takže sem chodila s Adamem. On mi zlomil srdce a vykašlal se na mě.. byla jsem z toho hodně na měkko. Pak sem si začala psát s tím klukem kterej o mě měl před tím zájem.. A domluvili jsme si rande.. Jenže teď nevím jestli na něj mám jít.. Nechci začít další zklamání.. Protože mi jedna holka, která Jardu (toho kluka který o mě má zájem) zná ,řekla ,že ho viděla jak se líbá zase s jinou holkou... Tak má to cenu? Berou mě ty kluci vůbec vážně? :( Piště prosím svoje názory.. Mám jít na to rande?

...

Tohle je klasická zpověď, nežádám o radu, vlastně vím, co bych měla dělat, a to je právě ta věc, vím, co bych měla, ale nedělám to. Je mi vcelku jedno, jaká jsou dnešní kritéria štíhlosti a krásy, i kdyby bylo in mít 120 kilo, já si stejně pojedu podle sebe, takže o to mi fakt nejde. Spíš, dneska jsem mluvila s mámou, řekla mi, že jsem za poslední dobu strašně moc zhubla a že jsem moc hubená a co mi je a tak. Nějak jsem se zapomněla a rozkecala se o tom, když jsem skočila, máma na mě koukala s otevřenou pusou. Řekla mi, že mám zkreslenej pohled na vlastní tělo a na to, jak vypadám, přemýšlela jsem o tom a možná má i pravdu. Dneska je to hrozně módní říkat o sobě "jsem tlustá, asi bych měla zhubnout, no fuj, koukni na ty moje špeky", ale uvnitř si stejně myslí "koukni, jak jsem krásně štíhlá". Proto se o tom bojím mluvit, když jsem se o to pokoušela, všichni mě odsoudili, že jsem blbá a ať nekecám. Máma mi řekla, že bych měla jít za psychologem, že takhle nemůžu žít dál, že se sesypu. Ale já nikam jít nechci, chci si žít podle sebe a svejch kritérií. Na druhou stranu mi zas zní v hlavě, co mi řekla máma. Takže jsem strašně moc na pochybách, protože nevím, kde je pravda. Trápí mě to, že pokud je to opravdu problém, tak ho nechci řešit.

tak jo neozvala jsm se že .Měla jsem důvod ale já nevím co s tím naši mi nadávaj profesoři ve škole m i njadávsli atd atd ve škole kivůli myšlení a oblíkání doma kvůli tomu že celý dny čtu a prej nechodim ven chápete já ne táta na mně řve i za největší blbinu já fakt nevim co s tim....

..

Skoro kazdy den vytahnu ziletku a porezu se... ruce, nohy, bricho... nedokazu se tomu ubranit... snazim se to nedelat, ale nejvic to vydrzim tak 5, nebo 6 dnu... i kdyz se zacnu zvedat z toho pitomyho dna, tak pak vzdycky prijde neco, co me tam hodi zpatky... a ziletka je pro me "reseni"... uz sem se i pokusila zabit, ale nepovedlo se.....

Mám hrozně hodnýho kluka, má mě rád možná i něco víc, ale já se k němu chovám hnusně, je o 4 roky starší a už asi ví mnohem líp co chce. Newím si rady, taky ho mám ráda, ale neumím se k němu chovat. :((

:((

Já jsem d**il. Včera jsem měl s kapelou koncert. Jako jasně, pohoda, fakt klidex, to se mi povedlo. Samozřejmě, jak to na oslavách narozenin bývá, se pilo jak o život... No, dobrá, nestává se mi to často, ale jednou za rok to prostě přepísknu. No a když bylo pití zadarmo a oslavenci mě furt nutili, ať si s nima připíjím, tak jsem si připíjel. A pozdě k večeru už jsem to trochu nedával a šel kousek dál hodit šavli, akorát teď nevím, jak moc daleko jsem šel od té chaty, pakliže nedostatečně, poblil jsem zahradu:D... Bylo to taky tím, že jsem se zapřísahal, že nebudu kouřit cigarety, což má vůle tak tak vydržela, jen díky tomu chlastu... No a abych to zkrátil, prostě mám tu poalkoholickou depku, hlavně z toho malého problému... Sice to pak nikdo neřešil, je možné že to ani nikdo neví kromě mě, protože jsem celý den nic nejedl, takže krom slin nebylo co zvracet, ale jistotu nemám...

Vím, že fakt blbá zpověď, ale víte jak...:D

ano ano,krasna ctyrdenni bolest hlavy,nechutenstvi a nervy nadranc a dnes to nemuzeme zavrsit jinak nez kraasnym rezem do zapesti. lahev, trava ani nic po ruce neni a moje nervy po tejdnu naplno uz to opravdu nedavaj.

i kdyz bude nasrana..svuj dil ma na tom z velke casti taky,i kdyz to asi nechape

Rozchod bojim se ze zas udelam nejakou picovinu,...Uz jsem ze vseho co jsem tu psala 9.7.i z tohodle totalne v pici,...

Já nevím jak začít...je mi líto, dnes jsem nedokázala pomoct, ne nedokázala a tolik jsem se snažila, začalo to tak , dnes bylo hezky a s kamaradkou jsme se šly fotit do parku, byly jsme tam už asi dvě hodiny, super nálada a tak. Potom k nám přišel nějaký muž a ptal se jestli nemáme zapalovač, nemeěli jsme, a pakk serozplakal, a začal vyprávět...6e se mu dnes bratr zabil na motorce, že nemá pro co žít , že už nikoho nemá a že to skončí, nejdřív chtěl skočit pod kamion, my jsme mu to začaly rozmlouvat, a on začal zpívat ty starý písničky o životě a tak, vyprávěl jak rád se staral o svou zahrádku, ale ted že to je jeno a měl sebou pár růží a dal je mě s kamarádkou a omlouval se, že nás tak zdržuje a otravuje ale že potrebuje mít u sebe na chvíli lidi a vypovídat se a hlavně potřebuje odpustit, že jsme tak hodné, vyprávěl jak byl v německu jak tam žil s bratrem a teď bratr i přátelé, všichni jsou pryč, plakal a zárověň občas zpíval a pak řekl, že vlastně kamaráda má, nechápala jsem a vytáhl z kapsy žiletku...vyhrnul rukáv a řízl se do zjizvené ruky, já mu říkala ať přestane a on že ho to nebolí, že se podžízne , že to bude nejlepší, že mu to nerozmluvíme a já jsem se tak snažila, povídal jak má rád les tak jsme mluvili o lese a o cestách a říkal , že on všechny cesty už prošel , že je na konci, že jeho život nemá smysl, nic nemá, tak co, 6e se snažil celý život lidem dělat radost a darovat, jako nám, nikdy nic nechtěl ale darovával, nenáviděl násilí.. Pořád se nám omlouval, dále říkal jak ho všichni zradili a tak , ale že si nechce stěžovat, já říkala, že i on ještě tady najde štěstí a on že ho už nepotřebuje, naděje že už není, chtěl tu žiletku spolknout ale rozmyslel si to , přecwejenom říkal , že zápěstí bude nejlepší. Mluvili jsme půl hodiny, jmenoval se Marián a bylo mu 46. Potřásl si s námi rukou a plakali jsme všichni tři a já mu to stále rozmlouvala, ale byl pevně rozhodnutý, že živého odsud nikdo nedostane, že nám děkuje a že na nás nikdy nezapomene, seděli jsme s ním na lavičce a pak se s námi rozloučil, že už máme jít, že končí...a já už jsem nic nedokázala, on to myslel vážně a já mu nedokázala pomoci, nedokázala, když sedívám na ty růže cítím selhání a bolest, pláču a nevím jak se budu smát když vím že on teď umírá nebo už je mrtvý...A přitom chci rozdávat lásku ostatním, pověděl toho ještě víc a já se cítím jako po vnitřním požáru, tak moc měl pravdu a já selhala, to je neodpustitelné..

Proč nejsem lepší?!

Dneska jsem klesla na samé dno.Bože jsem tak blbá.Den mi začal strašně hezky.Maminka se usmívala,tatínek byl milý,šly jsme do cirkusu ale když jsme se vrátili tak mi nastalo peklo.Tatínek začal nadávat na babičku.Řekla jsem to mamince a tak s ním něco promluvila,potom od nás tatínek odešel.Vždycky jsem říkala jak ho nenávidím ale teď cítím že mi chybí.Nedokážu přestat plakat,a ani si řezat kůži.Nejraději bych šla pryč místo tatínka a nebo se alespoň zabila.Bože jak já jsem nemožná,vždyť ho mám vlastně i ráda.......Tatínku vrať se prosím

snad to odejde... ale já se znám, zase to je jenom na chvilku a potom mě to zase popadne a začnu litovat, jako bždy... vždycky litujeme věcí, které jsme neudělali, já nejen že jsem něco neudělal, ale udělal jsem něco jiného... co bylo, bylo a já už nechci mít v hlavě žádné otázky a nechci slyšet žádné odpovědi... není minulost ani budousnost, je TEĎ a já chci žít přítomným okamžikem... dokážu to? nejspíš ne, ale za pokus to stojí a k tomu mi pomáhej Noha :)
omlouvám se za sobectví, někteří ho na mně možná nevidíte, ale je tady a musí tady být...

probuďte mě