Detail a diskuse u zpovědi

Připadám si jako********, kterej prostě jen *****i to, co bylo ještě v pohodě, zatímco se **** a hroutí všechno kolem. Ten, kdo si neváží ničeho, nikoho a už vůbec ne sebe sama. Ten *******, kterej by nejradší řval někde na útesu TVOJE JMÉNO, svoje zatracení, svůj hrob, kterej si ale sám vykopal. Jak strašně Tě chci a potřebuju, jak moc tě mít a cejtit u sebe, až to ani neni možný, vidim, jak se mi rozplýváš pod rukama. Vidim, jak den ode dne jsi míň a míň čitelná. Vidim sebe, jako nejhoršího sobce, kterej chce pro sebe jen to nejlepší, pod maskou srdečnosti pro druhý.Je největší hloupost to svalovat na lásku, i když kvůli ní to je.Absolutně všechno je v pr**li, proč si to schovala až na zítra, bůhví jestli, se sejdem, právě teď mam chuť Tě tisknout pevně k sobě, držet tvojí ruku a líbat tě a slyšet, že bude všechno zase dobrý, že neni nic v pr**li, ty jsi zdravá a já ti nejsem na obtíž. Ale svět neni milosrdná pokladnička a došlo to tam, kde je hrana ostří, brutálně nabroušená a čeká, až se na ní napíchnu. Moc dobře vím, že tam směřuju. Tím, že nejím, což už je na hranici se zdravím(tímhle ubližuju nejvíc kámošce,a až to zjistí, až uvídí jak vypadám, strašně jí tím ublížím) hnusím se sama sobě, protože nervy (z obav o tebe a mého nulového sebevědomí) si vylívám i na těch, na kterých mi záleží, řežu se zas, začala jsem znovu pít, kouřím, přestože mám teď pořád záchvaty astma,a zbytečně si namlouvám nějaký bludy.Proč se chci říznout a ublížit ti tím, že to uvidíš a dojde ti, že to nebylo z bezstarostné nudy, když se teď vší silou držím, abych se nerozbrečela nad tím, z čeho mám největší strach. Bojím se, že mi zítra sdělíš něco, s čím se nedokážu vyrovnat. Bojím se, že mi řekneš :,,Zbývá mi už jen ... času a pak.."kéž bych tuhle věu nikdy nemusela slyšet,kéž bych si tvojí zprávu jen přehnanš vyložila.Ale takhle ty nikdy nemluvíš..

NEchci ubližovat tobě, sobě ani ostatním, ale cítím, že tohle už je na mě moc.