Zpovědi

Pomozte..já..už je to měsíc. co jsem ztratila člověka, kterýho miluju..nejvíc..a pořád.. A já teď nevím,jak mám zapomenout..Když si někoho najdu,bude to v poho,ale nebudu ho moct milovat..Ale zase nechci být sama...Co mám dělat..?

Proč...

uz to nedelam.Jsem stastna

Pořád jsem to ještě nedostala...děcka,pmoc...já,nemám odvahu si udělat test,co když se to potvrdí,ve 14 budu těhotná,co mám dělat....já si ho neudělám,strašně se bojím,vím že musím,ale co když to fakt bude pravda :( :( :(....co pak? pomuze mi nekdo....ja se zabiju...

ja krava...

Taky máte uvnitř vaší duše něco, o čem si myslíte, že na to budete myslet až do konce života a neustále se tim zžírat a vyčítat si to? Nebo máte uvnitř sebe něco za co se strašně stydíte, třeba za to, co jste provedli a bojíte se, že na to budete myslet až do konce života a trápit se tim?

nic...

proč sakra odvezla sanitka mýho ...zrovna mýho tátu do nemocnice ,,,,onn přestal chodit sakra já nemužu ....eště to ...to moje problémy jako moje osobní sou proti tomu nic ,,,,ale proč mího tátu ...už to zaživám po druhý ...už né!!!!!!NeCHci musela jsem to někomu říct ,,já nemám sílu něco řešít zejtra ve škole ....je toho na mě moc ....:((((((((ted se klepu a brečím bojím se o tátu

Po dlouhé odmlce sem bohužel musím znovu napsat.... Trápí mě škola,ani ne tak škola jako lidi v ní.. samá přetvářka.. nenávist. Je to hrozný.. ještě k tomu komunistické vedení. třídní si na mě zasedla hned od začátku jen kvuly tomu že jsem nekomunikativní a nová. neustále mě ponižuje a schazuje.mám strach že hodiny co s ní mám nezvládnu.A propadnout z občanky a češtiny by už bylo na pováženou...Nevím a nechápu...nevím co dělat,opravdu se snažím.. učím se ale stále je to málo..dokonce mi napařila 2z chování za to že jsem byla u doktora a nezavolala do školy... :(...do toho praxe... práce.. občas mám se vším praštit a řádně se opít aby všechny problémy zmizely.. daleko pryč...alespon na chvíly...

newer .....I hope the end....

Já vím, že sem píšou takoví, co mají asi 10000krát větší problém než já, ale prostě potřebuju poradit... . Šest roků jsem chodila do pinkponku, našla si tam nejlepší přátele a máme toho nejsuprovějšího trenéra z kraje. Ale teďka mi to zabírá všechen volný čas, nepíšu úlohy, zhoršujou se mi známky... (normálně bych si z jedné pětky a trojky hlavu nedělala, ale když vám ze dvou známek udělají průměr na vysvědčení...). V pinkponku se mi navíc už většina lidí směje za úplně všecko a zlepšuju se strašně pomalu oproti těm, co jsou stejně staří... Všichni říkají že jsem dobrá a že končit nemám, jenže ono to štve když vás porazí o tři roky mladší holka z většího zapadákova než bydlím já. Teď jsem tam týden nechodila a bylo mi moc hezky... jenže už mi to zase chybí a já bych se ráda vrátila, jenže se bojím, že se mi bodou všichni zase smát... . Nikdo nechtěl abych odešla a bojím se, že na mě teď budou všichni naštvaní a i kdybych se vrátila že mi to neodpustí... co mám dělat?

Prosím vás, nepište že nemám otravovat, že spousta jiných lidí řeší skutečné problémy a já jenom tohle, já jsem prostě zoufalá, chcu chodit do pinkponku, ale nechcu prolézat s trojkama...

Nyní nastává období nicoty...v životě teenagera jsou primitivní kritéria....
chodíte do školy a nebo zahátnete, serete na matku a chcete co nejlibovějšího cápka nebo typku...toe asi shrnutí-jak kdo to provádí je jeho věc zas..hehe...
No...já do školy chodim, pže beru jako samozřejmost přítomnost ve škole, rodáci taky celkem pohoda...já zatim vim kde mám ty meze no....nooo....radši nic...ae...no chtěla bych vědět esi jako existuje takový porozumění mezi cápkem a typkou...takový to porozumění, že spolu jsou pořád a všude a nevadí jim to....jsou bráni vždy jako dva, ne jako jeden...toe prostě hezký...já to asi nepoznala, pže já toho vysněnýho cápka měla, ae on mě tak sral, že to fááákt nešlo....a přitom sme měli všechno společný, všechno všude, ae prostě to nešlo....mě nebaví střídat ty blbeky s hezkou tvářičkou, s kterejma pak nevim co dělat....a když si s někym začnu povídat, zjistim, že žije upa někde jinde a jinak anebo narazim na nějakou srdceryvnýho výřečnýho magoroúchyla...křeh....je to prostě na pitchu jak na to mám teda jít aby se našel?Aby se našla ta moje druhá půlka ? Nějaký konstrukce na plány sítě na správnej polap???

yeeee a neměl byste třeba někdo cígo..?..bych si dala...eeee

Mam...takowy problem...se sebou...se swou orientaci....totiz....jsem ted s jednou holkou...miluju ji..a ona mne...ale moji rodice...jsou proti:(...nwm zda se ji mam postawit..nebo co mam delat...:(...jestli mi bude odpusteno ze jsem s diwkou proti tomu co namitaji ostatni...budu rada...chci znat wase nazory.

Prosim o radu...:/

co byste poradili někomu, kdo neumí komunikovat? mám s tím problém už odjakživa - když se s někým vídám delší dobu, tak jaksi dojdou témata... prostě nechápu, jak spolu lidi, můžou chodit do třídy, tím pádem se vídají každej den, ale pořád ví, o čem mluvit? jaký má člověk pořád vymýšlet témata? mně vždycky po pár dnech dojdou a už nevím, o čem se bavit! s novým člověkem je to dycky ok, protože se můžu ptát na spoustu věcí, ale když se s ním vidím pak vícekrát, začíná to váznout. čím to je? je to vůbec možný? dá se komunikace nějak naučit?

radši žádný dodatek :D

nevím, jestli dělám dobře či ne, to možná ani není tak podstatné... a já to vlastně ani nezjistím, protože správné jednání je to, které sami chceme... a já v tomto případě nevím, co chci... nebo možná chci něco, co není možné a proto se snažím o opak? jedno vím jistě - většinou si volíme sami, co bude dál...

děkuju za vyzpovídání

Je to vždycky zvláštní, když vás potká něco, co byste si v životě ani nedokázali představit.. Když přijde něco a najednou je všechno pryč, najednou zjistíte že musíte začít oa začátku, všechno zahodit, začít uplně jinak..
Najednou můžete, musíte, být uplně někdo jiný a nebo nikdo... všechno čím jste dosud žili ztratí význam a vy to jen vydíte plout do dálky.. protože přošlo něco co vám z čistýho nebe spadne do klína, vlastně přímo do klína... a všechno je jinak, všechno

ještě to nevím jistě, ale vypadá to blbě. Omlouvám se za nic neříkající zpověď, ale musela jsem, potřebovala jsem to

mam dotaz...
stoji vubec laska za vsechnu tu bolest a trapeni,ktery kvuli ni ta zamilovana bytost snasi???

Venku prší a je bouřka a mě je tak...mno prostě nějak zvláštně. Přehodnocuju co se za poslední dobu stalo apod.Omlouvám se sama sobě za ty jizvy a lidem, kterým jsem tím ublížila, ptž oni vědí, že už dlouhou dobu jsem nic takového neudělala, boužel občas se to ještě vrátí, ale myslím, že i v tomhle jsem se posunula dál. Co se školy týče jo- na nic no, ve třeťáku znovu a to s podmínkou, velká absence a když jsem ve škole jsem jak se říká duchem mimo, takže asik bych s tím nějak měla pohnout...ale jak?učitelé mě nějak nemusí, ptž nejsem ta z mnoha co jim podlízá a chodí v zářivejch barvičkách...což mi řekla už i učitelka-,,začleň se mezi ostatní, měj stejné zájmy, přizpůsob se a vše bude v pohodě". Možná pro ně ale já bych tím zapřela sama sebe a co je špatného na tom, že mám ráda černou a cítím e v ní dobře...?Rodina-pojem, který je pouhou ikonou, jak jsem říkala s matkou je to k nevydržení, i když včera nastal určitý zlom, kdy jsme si promluvili a já tak nějak pochopila i ji, ve škole žádná sláva a při každé příležitosti mizím z domu, jenže to je čím?že to prostě doma nezvládám, necítím e tu.A tak jsme aspoň se domluvili na té škole mno. Otec si přijel po x měsících zahrátna rodiče i s mou macechou a jako obvykle mě dokázal jen shazovat a ponižovat, ale unesla jsem to, jsem zvyklá. Přestože se s ním ale nestýkám...lidi mám ho moc ráda, je to můj otec, ale málokdy si po tom všem co mi udělal a jak se k nám po rozvodu zachoval si to přiznám. .. Tak jsem se tak nějak vypsala no a ...teď asik chytnu do rky skicák a tužky a jdu kreslit, nějak jsem to svý kreslení zanedbala a je to jedna z věcí, která mi hodně psychicky pomáhá- vystihnout své pocity na papír...ale když se zpětně na kresby podívám spíš mě to vtáhne zpátky. Ufff, mno ukončuju zpoveď, komu by se to asik chtělo číst?...Nemusíte ani psát komentáře nebo tak, co k tomu taky napsat , že jo?
Na závěr snad jen to, že můj život ve kterém vždy spadnu a zvedám se nahoru a bych zase spadla na zem, měuž unavuje, chci to dát nějak do normálu...neslibuju si ale nové začátky, nikdy mi to nevyšlo, nejsou totiž důležotá sova ale činy....

no tak opet nevim jak zacit...no proste sem zas v riti..obdobi depresi se vraci...skolu nezvladam za mesic sem stihla zahltit index znamkama stupne 3-5 ale prevazne petky a kotel...bohuzel sem to dotahla do stadia kdy uz to vzdavam a vidim ze uz nema cenu se snazit pac ikdyz se snazim a sedim nad ucenim nekolik hodin vysledek se nedostavi dokonce sem neska mela rozhovor s tridni o mem prospechu a o tom co se mnou je ...do toho prislyproblemy s kamoskou plus problemy ostatnich lidi...s rodinou nemluvim...seci na me jen krici a ja uz to zas psychicky nedavam....no a muzeme hadat trikart jak to dopadlo tentokrat sem nesahla po nozi ale po ziletce vzdycky sem si rikala ze ziletku nesmim vzit do ruky ze bych to prehnala ale ted nevim proc byla v ruce a v udelala do ruky obri diry...ja vim ze me za rezani opet odsoudite ale me je to vlastne jedno ja ani nechci radu nechci aby ste me rekli ze sem slaboch kdyz nevidim jine vychodisko ale spis proto ze sem v pajzlu a poteebuju to zesebe dostat...

Ach jo... Před měsícem jsem se seznámila s jedním klukem na kurzech programování... Shodou okolností jsem zjistila, že je na stejné koleji jako já... Je mi s ním fajn, je to fajn kámoš, ale minulý týden jsme nějak usnuli vedle sebe a najednou jsem se probudila a cítím, jak mě hladí po tváři... Začali jsme se líbat a tak to začalo... Nevím, co se mnou je... Nevím, proč to dělám, když ho nemiluji... Ale na druhou stranu je mi s ním dobře... Hlavně netuším, co od toho všeho čeká on... Co když mu nějak ublížím?!

rodiče na mě pořád křičí a nevěří mi, nemam skoro žádný kamarády, je mi fakt zle, fyzicky i psychicky...
zkusil jsem pervitin a pomohlo mi to, bylo mi najednou tak krásně.

Nevím jak začít a ani nevím co napsat. Je mi fyzicky i psychicky dost špatně...doufám, že neskončím skoro jako polovina obyvatel tohoto města s žiletkou v ruce. Chjo...čím dál tím víc mě bolí hlava, mám křeče v břichu, skoro nic nejím...teď si zase připadám jako Bejunka (Nic proti Tobě). Pořád ležím a spím. Beru nějaké prášky, ale prostě nejsem taková jako dřív.
Jaká jsem vůbec dřív byla? Energická, vždy s otevřenou náručí pro přátelé...sakra to nejde sama sebe popsat...
Navíc mě nasral spolužák tak jako nikdo už dlouho. Kvůli tomuhle (omlouvám se za ten výraz) CHUJOVI se skoro nikdo nebaví s mojí kamarádkou. Snad jedinou kamarádkou, kterou mám. Máme spolu divný vztah. Známe se dlouho, dokážeme si povídat skoro hodiny o čemkoliv, ale když se má jedna z nás svěřit té druhé tak to prostě nejde...Ten chuj si totiž vymyslel to, že já ho pry hodně chci a chci s ním chodit a kamarádka mi řekla, že ne a já ji prý slepě poslouchám. Idiot, bezohleduplný kretén, mamlas...Nejvíc mě štve, že se s ní nebaví ani ti lidi, kterým pomohla, když to nejvíce potřebovali, že se s ní nebaví ani ti, kterým posílala úkoly a pomáhala s učením A NEJVÍC MĚ SERE TO, ŽE ANI JÍ A ANI MĚ NIKDO NEVĚŘÍ!!! Přitom já říkám pravdu!!! Štve mě to, že mi nevěří ti, kterým já jsem důvěřovala a od kterých jsem tenhle "podraz" nečekala.
Vím, že moje problémy jsou malicherné a nestojí ani za zmínku, ale vypsat se potřebuju...

...je toho na mě moc...už dlouho mlčím a...už nemůžu, nejde mi to, i když jem se zapřela, že mlčet budu...Je toho už na mě příliš, nesnesu to doma, nesnesu svoji matku, určité jedince z mého okolí...doteď mi šlo tvářit se jakože nic a všechno je na pohodu,...Matka mi vyčítá mých 23 nových zářezů, to že jsem čím dál hubenější, že vypadám jako smrtka apod...Copak ona nevidí, že má na tom velký podíl?Od té doby co zdrhla z baráku, psychicky málem odrovnala brášku a pak se vrátila..od té doby je ještě horší jak kdy předtím, pořád jenom řve, nadává na něco a stěžuje si a nic ji není dobré, vyčítá mi, že nejsem o weekendech doma, že ani neví kam jezdím, přitom ji říkám jedu tam a tam. Zatím co ona v tom vidí tahy za chlastem, pravda je taková že utíkám od ní, utíkám z domu mezi přátele a nepotřebuju ani ten zasranej chlast, stačí mi být tam kde mě mají rádi a nejsou takový...takový jako je matka. Nedávno jsem jí řekla o bytu a ona že jo, ale že mi bude dávat jen výživný, najednou to teďka zase zatrhuje, že nikam nepůjdu...Ale ona mě zabije, zabije mě to tu. Zabije mě ona, moje deprese, tenhle zasranej podzim...strašně mě to ubíjí,ale já už se bojím o tom dokonce mluvit, bojím se někoho požádat o pomoc...mám strach...z lidí, ze světa, ze sebe, ze svého života....

vypovězeno a teď?zase mlčet.....vždyť...já nemám problém...mě...mě je fajn...opravdu:'-(

21 zářezů na předloktí. Probdělá noc. Už dál nemůžu...už nemůžu dál.

omlouvam se za zpoěď, ignorujte to, já se jen potřeboval vypsat. Nesatojim o lidi jako predátor co mě budou svými poznámkami úspěšně posouvat blíž k hrobu. Radši buďte sticha a přejděte mou zpověď mlčenim, prosim.