Zpovědi

Mám přítele, je můj první a při tom jsem už víc než plnoletá, jenže být s ním je ohromně těžký.... Jsme spolu víc než rok a máme už za sebou několik krizí, které jsme lépe či hůře přečkali. Dokonce mi byl neverný, lhal mi, nedokázal si na mě najít čas atd. Vše jsem mu svym způsobem odpustla... JENŽE. Ještě dřív než jsem se s mým panem X poznali jsem byla opakovaně zneužitá a trvá to do teď. Můj X o tom ví a nejradší by tomu chlapovi rozbil hubu, ale to mu já nechci dovolit, nechci aby se dostal do problémů, když už teď nemá tak úplně čistý trestní rejtřík... Když se To stalo teď naposledy, X mi řekl, že mi to nevěří... Bum. Bylo to jak rána mezi oči. Od té chvíle se něco změnilo... Někdy přemýšlím, že ho opustím, ale přitom ho miluju... Jenže jak můžu být s někým, kdo mi nevěří? Pravda je, že se X v poslední době snaží... Chtěla bych s ním být do konce života, i když vím, že by to byl nezkutečně těžký život...

Je toho ještě tolik, co bych chtěla ze sebe dostat...

už pár let bojuju se sebedůvěrou a pro mě s tím související uzavřeností... není člověk, se kterým bych mluvil o svých pocitech a podobně, možná občas někomu řeknu nějaký útržek, ale jinak ne... a když se jednou za čas objeví takový člověk, ke kterému mě to nějak táhne, ke kterému jsem od začátku upřímný, protože on na mě působí tak, že to ani jinak nejde... tak potom ten stejný člověk tou stejnou skutečností, tím jaký je, tomu brání a já se zase zpět uzavírám do sebe... nerozumím tomu, asi to vnímám jinak... jen mě to mrzí

toť vše

Taky někdo zažil takový šok, když si po těch několika letech prohlížel svůj profil, četl staré příspěvky a tak? Celou dobu mě u toho napadalo... to jsem opravdu někdy byla takhle blbá? Narazila jsem na věci, na které jsem dávno zapomněla. Otevírat minulost je zvláštní, a potom co jsem četla, jsem ještě radši, že jsem tam, kde jsem

není to tak úplně zpověď, ale opravdu mě to zajímá

Omlouvám se...

V pátek jsem šla z práce, kde pracuje i můj přítel (Jan). Chtěla jsem mu udělat radost až půjde z práce a nechat mu za stěračema od jeho auta krásný vzkaz. Jak blbec jsem hledala papír a tužku, když jsem konečně vzkaz napsala, hledala jsem správné umístění. Dostala jsem šok. Už tam byl jiný vzkaz, nedalo mi to a přečetla jsem si to. Na papírku byl nakreslený líbací smajlík se vzkazem: chybíš mi, šmudlinka. V tu chvíli jsem se obrátila a letěla zpátky do práce pro vysvětlení. Přítel byl úplně v pohodě a říkal, že o ničem neví a že si někdo dělá jen srandu. Uvěřila jsem tomu a těšila se na neděli, jak budeme spolu. Před půl hodinou přišla SMS, že dnešek nevyjde. Dnešek, kdy jsme měli oslavovat půl roku vztahu, dnešek, kdy jsem ho potřebovala mít u sebe a dostat ze sebe ty špatný pocity z pátku. On prostě dnešek bezcitně zrušil a ve mě zůstalo jen strašné zklamání a zmatek v hlavě jestli přece jen ten papírek nepatřil jemu a on dobře ví od koho je =o(.

Nepotřebuji poradit, ale jen to ze sebe vypsat =ó(.

Vlastně ani nevím proč, ale občas si vzpomenu na jednu fajn holku, kterou jsem kdysi poznala na diskotéce když jsem měla sladkých -náct. Její přezdívka zní Delfi, jméno Darja. S kámoškou jsme jí říkaly Dája. Byla fajn, akorát moc nevyrovnaná. jednou vyskočila z okna v pátém patře, přežila to jen s lehkým otřesem mozku. Někdy bych jí ráda viděla, ale ona si na mě a kámošku už dávno nepamatuje. Škoda, fakt škoda.

Stará kámoška z Jabloně

Nemůžu, nebudu uvádět jméno. Znal jsem a znám holku která vyhrožovala sebevraždou...věděl jsem dokonce kdy a jak to hodlá udělat, měl jsem telefon na rodiče...jenže...ten týden uplynul, ona vypadala mnohem lepší a "stanovenéů datum bylo šťastně za námi...takže jsem nevolal. Skočila týden nato...přežila, ale je to přes rok a v pořádku není doteď.

Nedokázal jsem tomu zabránit.

chjo, už mě to trošku štve, že vždycky, když přijede sestra z koleje, tak se na ni těším a ona pořád něco chce a já jí pořád musím s něčím pomáhat a pak se kvůli tomu pohádáme a jsme na sebe pořád hnusný . . . Ale uznejte, nenaštvalo by vás, kdybyste byli unavení a šli si lehnout a o půl noci se vrátila vaše sestra a vy jí musíte jít otevřít a ještě ke všemu si vzpomene, že nepověsila prádlo, takže vás donutí jít pověsit prádlo . . .

a tohle je snad každý víkend, který je doma . . .

Tak koukám na volby a bohužel musím konstatovat, že LIDI JSOU OVCE!

Fakt jsem měla super den, než mě začal otravovat /kamarád/ jehož ego je větší než jeho rozum. si snad myslí, že když bude žárlit na mojeho starého a ještě k tomu furt o něm blbě vtipkovat, tak mu to někdo sežere a ještě se strašně diví, že ho pak pošlu někam... takové lidi by fakt měli natáčet, aby se pak mohli podívat, jak d**ilně se chovají!

Nevím kde začít,ae musím se aspoň vypsat, když se není komu vypovídat. Člověk, kterého bych měla nazývat svým otcem, je maniodepresivní psychotik a k tomu má schizofrenii. Nejen že neustále píše žaloby na lidi v sousedství a z celého maloměsta, kde bydlí u své staré matky (mojí babičky), dokonce žaloval prezidenta, kdejakou instituci i stát! Jo, abych nezapomněla, i mě. Nikdy nepracoval, i když je jinak zdravej, babička ho živí a on jí jenom nadává a ždímá z ní peníze. Kvůli neustálému psaní žalob se stal nesvéprávnýma odvezli ho do blázince. Jenže moje chytrá matka ho odtamtud do pěti dnů vytáhla. Přitom jsme se s ní i se ségrou kvůli němu odstěhovaly z města, aby byl od něj klid...ona ho z blázince přitáhla k nám domů do Prahy! Nechápu... Pořád ho brání, vyčítá nám se ségrou, že ho nesnášíme, přitom kdykoliv otce vidí, ten jí vyhrožuje, že ji "pověsí na strom", stejně jako nás. Mám jich obou dost, nevím co mám dělat, aby dal pokoj, aby ho konečně zavřeli natrvalo... Tak strašně se za ně stydim!

Uf...konečně je to venku...

Poslední dobou se chovám hrozně a to hlavně ke svému příteli. Chodíme spolu déle jak rok a půl, ale přibližně po roce přišla krize, která vyvrcholila v únoru. Přítel se ke mne chová krásně.. Stará se o mě, hýčká si mne, ale já i když se snažím, nemohu zapomenout.. Nepodvedl mě, to vůbec ne, ale něco se změnilo. Já vím, že s ním chci být, ale když jsem s ním, chovám se hnusně.. Hrozně se stydím, tohle nejsem já, ale někdy se vůbec neovládnu a i křičím a přitom kvůli kravinám.. Tak moc si přeji, aby to bylo jako dřív. On je báječný a já s ním chci být do konce života. Ale když vidím jak se chovám, tak nevím co dál dělat :(

Hrozně se za sebe stydím :'(

Najednou se mi zhroutil celý svět. Pořád se snažím být silná, snažím se nějak žít v této prohnilé společnosti, která je šíleně zahleděná sama do sebe. Milovat a být milována, to je můj největší sen a zároveň noční můra. Bolí to, samota bolí, zažírá se stále hlouběji do masa, do srdce. Kdy to skončí? Kdy skončí muka osamění a nastane radost z porozumění? Tak dlouho sama, bez náruče plné lásky, beze slov, která pohladí ženské srdce, to mi chybí. Jsem láska bez naděje?

Tak sem dám i zpověď . A to že jsem hrozně vzteklej, protože mě navnadili, že už jsou výsledky příjmaček na vysokou školu, ale na stránkách je napsáno "fakulta se rzohodla informace prozatím nezveřejňovat". Jako promiňte, ale tohle si dělají legraci. Pominu, že pokud se dostanu už ted bych si měl schánět bydlení, ale hlavně můj obor (žurnalistika-japonština) je dost specifický a já už to sakra chci vědět !!!

Mno aby tu byl aspoň nějaká zpověď žádná velká katastrofa.

Jsem ráda, že město opět funguje!!! :)))

jupí tralala

Jsem naprosto povrchní a celý den přemýšlím nad tím jestli si mám nechat blond vlasy nebo zase brunet :D :D

Po pár ...to tu ani nepíšem koľko sa za to hanbím.... alkoholu som sa dnes ráno zobudil s prepichnutým uchom a trošku čudne ostrihanou hlavou :D hmm..čo na to povedia doma :P

Tak a sme tu znova po 3 rokoch úspešne zapojený. O niečo starší a možno aj múdrejší (a krajší :D ). Chcem poďakovať nesmrteľným silám dobra az to, že to tu znova spojazdnili a ľudia tu možu znova zverejňovať svoje názory, poznatky, komentáre a zvrátené pohľady na svet ku, ktorým sa budem snažiť všemožne prispievať :) Tak česť práci! :)

zdravím není to zpověď, za to se omlouvám, ale snad to nebude teď tak vadit... jen chci říct, že jsem rád, že jsem na MM zase narazil a jsem docela v šoku, že zase jede ne že bych měl potřebu něco tady psát jako kdysi, spíš jde o tu komunitu

prostě nemužu...nemužu zapomenout na ty dvě krasný hnědý oči....na to jak se na mě divali když jsem odchazela...tak jako....neodcházej mi...pojd ke mě,vrat se mi....aaaaaa to proste nejde...ja vím že musím ...ale nejde to...ny ten pohled se nezapomíná...a zvláš z těch dvou náádherných hnědých očí...jak je mam dostat pryč???

to nepujde...jen tak se ven z mojeho srdíčka nedostanou :(