Zpovědi

Nebýt jednoho člověka, vůbec bych tuto zpověď nepsala... Alespoň ne teď, možná vůbec, pokud by mi to samotné nedošlo. Ten člověk - můj kamarád mi sdělil, že se chovám jako mrcha. Že jsem bývala člověk, kterého míval rád a na kterého se těšíval. Teď je ze mě člověk, na kterého se netěší a nechce s ním přijít do kontaktu. Jsem člověk, který se vlivem jistých událostí a osob tyto události způsobujících změnil.
Nyní mi v podstatě nezáleží na názoru ostatních na mou osobu, s výjimkou jen pár lidí, které mám ráda. Bohužel i někteří z těchto lidí sdílejí názor většiny, která mě vidí jen jako protivnou sobeckou potvoru. Možná jí opravdu jsem a jen si to nechci přiznat...
Každopádně k lidem, kteří mi v minulosti ublížili či ubližovali, se chovám tak, jak si podle mně právem zaslouží. To, co mě trápí a co jsem si díky té jedné osobě uvědomila, je, že se podobně chovám ke všem v mé blízkosti. Tak moc jsem se chtěla tomu a těm některým lidem bránit, že jsem se začala bránit úplně všem. A to platí i na mého přítele, rodiče a vůbec všechny, na kterých mi velmi záleží. Když se nad tím, co jsem se od toho kamaráda dozvěděla, zamyslím, připadá mi, jako by se toto chování postupně stávalo mým charakterovým rysem. Z čehož je mi ale vyslověně špatně...

Lze toto chování změnit? Já věřím, že ano. Potřebuji ale zjistit jak.

Tak jako každý den se přetvařuji. Chci se bavit smát se ale nejde to bolí me každý usměv či smích, pohled na člověka, nemužu už tak dál. Nutí me to delat veci které nechci ale pomáhají, držím se ale dlouho nebudu, a nevím jestli to zvládnu. Co mám delat. Bojím se všeho a ničeho, vše je mi jedno a zároven se skrývám, bolí me myslet, bolí me se smát a plakat nemám sílu.

udělala jsem obrovskou chybu, řekla jsem o týhle stránce osobě, kterou jsem měla ráda, jenže se nezachovala,tak jak jsem jí znala nebo možná spíš chtěla znát, tedka bych chtěla poradit a vypsat jsem zpověd, ale nemůžu se svěřit, jelikož se bojím, že si to ta dotyčná osoba přečte. Holt za blbost se platí a příště už si aspoň 5x rozmyslím, než něco řeknu

jsem hloupá

Je mi zle z lidí...Proč jsou všichni tak závistiví, pomlouvační a nepřátelští?? Lidi jsou jak vlci. Je to prostě hrůza žít na týhle planetě. Pořád si někdo na něco stěžuje, pořád někde stávkujou...nejdřív lidi něco chtěj a když to maj, tak se jim to zas nelíbí a pořád dokola. Já vám řeknu jednu věc...Já se jednoho krásnýho dne naseru, odjedu někam do hor, do nějaký chaty, budu tam pást kozy, nechci v životě vidět telefon, televizi, zprávy...a dejte mi všichni pokoj!!

Už mám lidí fakt dost!! Jsou to jen hyeny a nic víc!!!

uvězněn sám v sobě sebou samým

Sebelítost

včera jsem dost ulít s práškama. usmívat se mě bolí.

Cítím se hrozně, dneska místo toho abych se radovala myslím na člověka o kterého stojím... Je to těžké když to vypadá že jemu se líbí kdokoliv jen ne ja...Bolí to a cítím se sama.. Někdy uvažuju k čemu to vše je když se člověk pokaždé spálí

Jsem totálně na dně Zítra mě čeká za tenhle rok už druhej pohřeb. Na jaře babička, teď děda.. A moje drahá polovička místo, aby mě držela nad vodou potápí mě čímdál víc ke dnu. Skoro ve všem mu ustupuju, svoje zásady, které jsem vždycky měla šly kvůli němu do háje. A on? Nic, jakoby si mě snad ani nevážil. Ví, že s nim potřebuju mluvit a stejěn to neřeší, telefon nechá někde vyyzvánět. Kolikrát mi i lže do očí Nevím co dělat.. Místo, abych v něm měla oporu a on mi pomáhal, dělá všechno jen horší Já se snažim, alel sama ten vztah a vše kolem nespasim a on mi pomoct nechce Nechci o něj přijít, ale už nevim co ještě udělat. Proč se nedokáže taky snažit??? Proč pro ten vztah něco neudělá???

Jsem na dně...Netuším jak dál

Vztek. Všepohlcující vztek uvnitř mě. Jako časovaná bomba. Bojim se že bouchne.

všechno zkazím .. všechny si vždycky proti sobě poštvu .. je to tím že mám strach ?Možná .. strach z toho že bych snad mohla něco citit... přátelství,důvěru,cokoliv... bavím se jen s lidmi,co nic necítí ..jejich život je bussines ... nevadí mi to .. od jakživa jsem se k ničemu citově nevázala..možná to je chyba.. lituju spousty věcí .. kolika lidem jsem ublížila jenom kvůli strachu .. navíc.. ta má hrdost .. neumím se omluvit.. i když vím že jsem pitomá a udělala jsem hloupost neumím to říct nahlas.. neumím to přiznat .. jak nanicovatá vlastnost ... Jediné co mi jde je napsat to ... Omlouvám se :( .. i když to je asi nedostačující .. zasloužím si být bičována..je to sice dávno ale dyť ty víš..

Jsem povrchní kačena..

Co to sakra má bejt? Sežral jsem najednou dest rohlíků a propadam záchvatům pláče, co to má bejt?????

asi skvrny na slunci či ůplněk... tohle se mi fakt normálně nestává...

Jen mě tak napadlo... kolik sem chodí lidí... a jak často? schválně se zkuste zapsat pod tuhle zpověď až tu budete,,,, a berte to jako takovou malou anketu :)

Je hodně zlý když mi v testu deprese vyšlo 45?
Nevím proč jen jsem odpovídal podle pravdy....
Nechci k psychiatrovi, ale bojím se, že musím....

Zvedněte pr**le,přestante pisat sračky a radši svy problemy řešte.Tim že si budete jen d**ilně stěžovat si nepomůžete.U některých vašich rádoby zpovědí, se musí normální dospělej člověk fakt smát.Zajímavý jaký problémy připadaj některejm lidem závažný.

Čtu zpovědi a nemůžu si nechat jednu poznámku. Proč jste všichni tak znechuceni životem? Život dává a bere. Buďme rádi za to co máme.

Nezapomeňte každé ráno si říci: život je nádrherný!

Tak teď mi můžete začít nadávat

Je tady možnost, že zemřu, je tady možnost, že jsem se nakazila. Jak se to mohlo stát? Nikomu jsem to neřekla a tak to alespoň říkám tady, protože to prostě někomu říct musím. Je možný, že ohrožuju své přátele? Doufám, že ne, dávám si pozor. Chci odpuštění za svůj neuvážený čin, mohu být za něj krutě potrestána...

Už s tím nedokážu být sama . Je to tak strašně dlouho (2.8.2010), co jsem řekla svému bývalému příteli, že je konec. Tak dlouho jsem to všechno rozmýšlela než jsem udělala to konečné rozhodnutí. Jeho chování ke mě nebylo občas moc hezké, ale netušila jsem, jak moc mi bude chybět. Nejhorší je, že s ním pracuju na brigádě a musím ho vídat. To je to nejtěžší, co se mi mohlo stát a já se od něho nemohu odpoutat, a tak jsem si s ním narovinu promluvila. On mě tvrdí, že pro něj to skončilo definitivně, ale kdybych měla zájem, že by mě rád občas pozval k sobě domů na vzájemného si užití. Já tohle okamžitě odmítla, protože taková nejsem, ale v poslední době to ve mě je a já dost přemýšlím. Co kdyby společný sex mi vrátil i jeho lásku? A i kdyby ne, byla bych s ním, u něho doma, jak tomu bylo dřív, ale přitom vím, že nechci být holka na jednu noc a zároveň už nechci prožívat ubrečené noce, kdy se vrátím z brigády, že jsem s ním opět musela pracovat. Někdy si říkám jestli láska stojí za tohle všechno trápení?

Dnes večer neusnu a nebudu spát, slzy si neutřu a nebudu se smát. Nepláču proto, že bys mě neměl rád, ale proto, že jsi mě naučil milovat.

Poslyš, Falkone, neznáš mojí práci, nevíš, co dělám, tak mě přestaň nazývat "vohnoutem". Jak si vůbec dovoluješ někomu, koho neznáš a ani nevíš co dělá říkat, jak pracuje či jak má pracovat? Že za mě kolegové udělají mojí práci? Jak za mě můžou udělat mojí práci, když máme práci každej úplně jinou? Každej ovládáme jiný jazyky.. Jak může třeba francouzštinář za mě udělat mojí práci, když já jsem italštinář?? Každej si musí dělat to svý, protože navzájem neovládáme svoje jazyky. Já mám práci v italštině a těžko jí za mě může udělat někdo jinej, když jsem na italštinu sám, ty pako!! Tady je vidět, jaký plkáš nesmysly a vůbec nic nevíš..Starej se o ty svý shnilý rajčata a brambory a nevotravuj tady...anebo ty shnilotiny předej někomu jinýmu. Přebírat brambory může každej, bez rozdílu jazyka...

Dej si na mě pozor!!!

Nemáte někdo zkušenosti s tímhle? Ráno vstanu je vše ok, jdu do školy taky fajn, teším se až dojdu domu, dám si dobré jídlo, budu se věnovat svým koníčkům, napíšu si úkoly atd. a také to tak udělám, ale kolem páté hodiny odpolední začnu cítit na hrudi divný tlak, který je postupně silnější a přestává mě vše bavit. Mám pocit, že jsem nula, že nic nemá smysl a tak dále.. Kolem dvaadvacáte hodiny už brečím.