Zpovědi

Teda lidi, nestačím se divit když si tak pročítám ty zpovědi.
Peníze, na nich mi záleží jen když něco chci nebo potřebuji, ale jinak jsou mi volné. Nikdy jsem toho moc neměla, ano, často jsem si říkala a představovala jaké by to bylo kdybych žila v bohaté rodině, ale když si uvědomím jak prázdný život mají ti, kteří mají všechno tak jsem ráda, že mám to co mám, ikdyž toho není tolik. Když se podívám zpětně na své dětství tak jsem moc hraček neměla a už vůbec ne ty nové, které přišly do obchodů po revoluci, ano, občas jsem toho litovala, ale časem jsem si uvědomila, že zrovna díky tomu jsem měla to co jiní mají jen málokdy. Měla jsem Ostrov pirátů, což byl malý ostrůvek uprostřed potoka. Nemusela jsem tedy mít doma pirátskou loď ani figurky pirátů, já sama jsem na tom jediném místě byla sama pirátem a zažívala mnohá dobrodružství i bez hraček, neboť mou jedinou hračkou byla vlastní fantazie. Pak časem jsem opustila stav pirátský a v lesích jsem vídala víly a hladila si jednorožce nebo jsme s klukama najednou byli na divokém západě či v pralese. Každopádně mi vůbec neublížilo nemít vše co mají ostatní, naopak mi to pomohlo pochopit, že mít v životě všechno znamená nemít nic a ztratit to nejcennější, sám sebe. Co chci tímto říci je, že nemusím mít ty fungl nový drahý hračky, aby jsem byla někdo. Nemusím se zadlužovat bankám, abych měla kde bydlet. Nemusím mít milióny ani tisíce na dovolenou, která stojí za to, protože mám svoje kámoše, kteří stojí za mnohem mnohem víc. Nemusím na festyval shánět super pokoj v hotelu, stačí stan.
Jsem pracující elita tohoto národa , bez dluhů a bez touhy si hrabat pro sebe. Jo, je fajn mít peníze, ale mít jich moc zabíjí individualitu, zabíjí to dobré co v sobě lidé mají. Peníze ač v dnešní době tak potřebné jsou překážkou stejně jako byly drahé hračky překážkou dětem ve světě fantazie.
Také nechci umřít po úmorné dřině při splácení dluhu na to, abych mohla žít ve svém bytě či baráku a ani nechci, aby příliš velkým dluhem pak trpěly mé děti, protože vím, že po mé smrti by ten dluh nezmizel, ale stát či banka by hnal k jeho uhrazení právě je, mladé lidi, kteří by měli žít s čistým štítem dokud si jej oni sami nezašpiní.
Neříkám, že jsem příkladný člověk skromných a nesobeckých pohnutek, to nejsem, ale také nejsem id**t, který pro všechno hmotné klidně zaprodá i vlastní krev.
Trendy a in věci mi vždycky byly cizí, neuznávám nic než vlastní loajalitu k srdci, přátelství a cti. Nemusím mít peníze, abych se pobavila, měla přátele, měla pekné oblečení a super boty.

Myslete si co chcete, mě je to celkem fu**

Měla jsem přítele...byl hodný, pozorný, vtipný, nápaditý, zajímavý a také velmi silná osobnost. Moc jsem ho milovala, zasnoubili jsme se a měli se za rok brát. Včera jsem se s ním rozešla a domluvili jsme se, že zůstaneme dobrými přáteli a oběma nám to tak vyhovuje - čas totiž ukázal, že máme rozdílné pohledy na partnerský život a některé další věci a nechceme zničit to hezké, co mezi námi bylo a je zbytečnými hádkami a nesmysly.

Tohle všechno je v pořádku. Ale ten důvod, proč já nemohu existovat v normálním vztahu, je asi neobvyklý. Chci milence, který bude můj dobrý přítel, ale dá mi prostor k seberealizaci a nebude mně omezovat v mých zájmech. Jenže...toužím po milenci, který bude nedostupný, naoko tvrdý, tak trochu parchant a hlavně originální a svůj, abych ho mohla dobývat (což je více doména mužů, ale jednou sem dám úvahu o tom, proč to tak mám a mnohé se v tom možná také najdou) a mohla se s ním vášnivě hádat a dělat jiné vášnivé věci! Ale jak něco takového najít? Znám jediného takového člověka a tím je můj bratranec...ten však má jisté charakterové vady, které často nedovolují chvíle s ním si užívat.

Tak, a co teď?

Tak jsem si tak přečetl zpověď od Tuttooka - která mne naštvala svojí omezeností a zároveň i probudila vzpomínky na jednu společnost, která operovala na a lehce za hranicí legality při prodeji simkaret a tele-služeb...

Přijde mi to, jako by se ti lidé množili dělením - nejsou to jen Tuttook a Darthsword - lidí, kteří krátkozrace volají po bezpracné pohodě, nejlépe s nějakými zvrácenými prioritami, potkávám mnoho - což ude hlavně tím, že jsem manažer úseku v jednom malém (tréninkovém) supermarketu a tedy denně v kontaktu se stovkami zákazníků, kteří jsou různí i hrůzní...

Fakt mne to dost vytáčí - kdejaký kňoural kvílící na to, jak z něj chce šéf sedřít kůži, ale radující se ze svého platu, který mu umožňuje platit nájem a nejíst jen párky a kolínka s kečupem... Přitom při hlubším rozboru by se často ukázalo, že danné oddělení si vydělá sotva na sebe samé, případně že zisky jsou ve skutečnosti účetní chybou či chybou a oddělení je v mínusu...

Stejně tak mne vytáčí, když někdo dehonestuje peníze a honbu za nimi - protože peníze a jejich koloběh jsou to jediné, co dokáže lidi doopravdy motivovat - byť ne vždy je to vidět přímo (třeba taková prestiž zdánlivě nemá s penězmi co dočinění)
Skutečně mi takové (sebe)kritické kecy dokáží vyloudit na rtech ironický úsměv..

Byť připouštím, sám dělám občas totéž - v určitých situacích platí "I'm a little bit country" i u mne...
(Konkrétně - za střízliva nemám rád disko a diskanty, ale jsem schopen se ožrat, vyrazit na disko a užít si to tam)

Jsem manažer úseku zeleniny, který se mi povedlo přivést do plusu ale které stejnak neuživí víc lidí než mne.. A to ani za situace, kdy jsem tam jako správný workoholik od rána do večera, zčásti neoficiálně (zadarmo) a každou chvíli mi manažerka šlap

Nejak nevim jak dal jednat...situace je takova ze jsem nastoupil do prace ale zacala rekonstrukce a mam zustat doma, reditelka se mi ma ozvat jestli me budou potrebovat nebo ne...tak nevim jestli mam cekat nebo hledat neco jineho...z mista se mi nechce je to docela dobry, dlouho jsem byl nezamestnany a predstava zase chodit po pohovorech me rozciluje...nemam HPP ale zatim jen DPC takze me rovnou propusti nepreradi jinam.No a reditelka se mi libi takze je to trosku citove...otazka pockat jeste den a pak zacit volat na jine nabidky nebo vyckat???

No dlouho jsem nic nenazvanil a uz je potreba zase to uvolnit, praci jsem nasel ale asi mi zitra zavolaji ze mam padaka, nic jsem neprovedl ale rekonstrukce prodejny je a asi nebudu potreba...hold smula, libi se mi tam, poprve jsem vydrzel pracovat celou smenu a neutekl jsem odtamtud...coz pri mem skore bfc capital-4dny,interspar-3dny,billa1-tyden,recepce-den, ostraha-1hodina,billa2-2hodiny, kaufland-hodina...je docela uspech dokonce jsem se tam i tesil asi ze tam je 90% zamestnancu zeny...ale osobne si myslim ze tam jsem ze mi prace nevadi a asi jsem se zamiloval do reditelky, teda urcite ale snad to bude jen male vzplanuti, i kdyz na ni porad nesexualne myslim...je sympaticka, hezka a ostra...no zitra asi zkoncim az mi zavola ze jsem nadbytecny...poprve nechci prijit o praci a citim se blbe...jinak zivot klasika, mam dluh 28tis to je novinka, dostal jsem od citibanky uverovou kartu, a s kamosem jsme to rozjeli, slibil ze mi da penize z vyplaty na umoreni dluhu ale zdrhnul a ignoruje me, hajzl ale de facto je muj dluh ne jeho, takze potrebuji praci abych to zplatit, babka mi pujcila prachy takzeje vlastne dluzim ji ale furt slysim keci a rady porady...atd....no to je vse, na pravopis jste zvykli takze cau.

NIC PO MNĚ NECHTĚJTE

Nic už po mně nechtějte, na nic se mě neptejte

Pro nikoho nejsem doma, srdce pláče, duše stoná

Všichni jste mi léta lhali, komedii se mnou hráli

Ti, kteří mě nejvíc znali, právě ti mi nejvíc lhali.

Zbytky svojí zvadlé tváře, toužím schovat do
polštáře

Než usnu tak do půlnoci, prohlížím si barvu noci

Jen chvíli spím, než přijde den, jsem stokrát za noc probuzen

Tak čekám s tím, co spát mi brání, na kohoutí kokrhání

Snídám sám po rozednění, hrstku prášků na zklidnění.

Nic už po mně nechtějte, na nic se mě neptejte

Chci jen pokoj, ten mi dejte, nevolejte, neklepejte

Nikdy více nepoběžím, přivítat vás ke svým dveřím

Zapomeňte, že mě znáte, v téhle cimře nevyhřáté

Duši zmrzlou schovám si, jak ruce zkřehlé do kapsy.

Tím snad se z toho dostanu, když nikdy víc už nevstanu

Ať tráva dál se zelení, má postel je mým vězením

Před světem se tu schovávám, a jen poslední přání mám

Nic už po mně nechtějte, na nic se mě neptejte…

Svou zpověď vyjadřuju vlastní básní...alias...už fakt nemůžu dál...

Začínám nesnášet lidi! Všem jde jen a jen o peníze! Všichni jsou pořád ve stresu, jen se bláznivě ženou za pěnezi a nic jinýho už je nezajímá. Jen pořád peníze, peníze, peníze..ve stylu "hamty, hamty, ať mám víc než tamty"! Mezi lidmi chybí láska, upřímnost, porozumění. Je mi z toho zle. Pracuji v práci, kde musím plnit nějaké finanční normy, respektive musím plnit určitou tržbu. Když jí neplním (a pochopitelně ne jen já, ale celý náš kolektiv), je zle. Šéfové na nás tlačí, že musíme prodávat, sedřeli by z nás kůži! Pořád jen chtějí, abychom lidi utáhli na prodej určitého produktu atd. Když jsme měli teem meeting, tak se šéf zeptal, co je pro nás motivující. Všichni řekli sborově "peníze, peníze". Jen já jsem řekl, a jsem na sebe pyšný, že peníze jsou to poslední, co mě zajímá, a že peníze pro mě motivující rozhodně nejsou. Když se mě tedy šéfové zeptali, co je pro mě motivující, tak jsem jim řekl "Pro mě je motivující práce v klidném prostředí bez stresu, bez neustálého nátláku, abychom lákali lidi na prodej našich produktů". Kdybych si měl vybrat mezi blbou prací za dobré peníze, a skvělou prací ve skvělém kolektivu za malé peníze, jednoznačně beru to druhé. Víte, komunisti vždycky říkali, že kapitalista - vykořisťovatel by nejradši stáhnul ze svých zaměstnanců kůži. Čím jsem starší, tím víc vidím, jakou měli pravdu. Sedřeli by z člověka kůži, jen aby měli zisky! Všichni jen šílí po penězích a jediné, co je zajímá je to, jestli maji plný břicho a jestli je jsou obchody plný zboží, aby měli všichni dostatečný výběr. Je mi neskutečně zle z lidí, kteří se značkově oblékají. Já, přestože bych si to i dovolit mohl, značkovou věc bych na sebe nevzal. Naopak, čím víc je člověk značkově oblečen, tím větší chudák to pro mě je. Protože je-li pro někoho zdrojem štěstí to, že bude moderně oblečen a v obchodě si může vybírat ze třiceti druhů šamponů, těstovin, žvýkaček, bot a tak dále, nezbývá mi konstatovat, že takovýto člověk je neskutečný duševní chudák...

Nic k dodání

Nechápu holčičí myšlenkový pochody. Jak je možný, že holka se rozejde s klukem (byť jsou důvodem rozchodu jeho chyby), a za chvíli (pár týdnů či měsíců) je ta holka schopná si najít nového kluka? Jak je možné, že holky dokážou tak rychle zapomínat a nám klukům (nebo teda aspoň mně) to trvá tak dlouho? Já chápu, že se holka může rozejít s klukem, když to mezi nimi neklapalo a ten kluk už jí dlouhodobě štval, ale přece musí mít na ten vztah nějaké hezké vzpomínky (například ze začátků toho vztahu), nějaké vzpomínky, které jí brání se znova zamilovat tak rychle. Nemluvím o jednom nebo dvou příkladech ze svého okolí. Znám spoustu holek, které to tak mají. Dneska plačtivý rozchod, za měsíc první nové rande. Fakt to nechápu…

Bez dodatku...

Den, kdy jsem přestala snít...

Jsem absolutně obyčejná 19letá holka, která má buď totálně šíblou budoucnost nebo fakt dementní smůlu. Je to rok co se dostavám z nejhlubší krize svého života...ano je to divný, ale vážně jsem asi zrůda. Po vyčerpávajícím ročním a eště kouse vztahem s Ním jsem se dostala, dle mého neskutečně pitomého úsudku do super party. Dala jsem se dohromady s kamarádkou ze školky...získala nového kluka a tak nějak vše se tvářilo absolutně báječně...(tak do háje proč se to muselo tak posrat??) Né, fakt je ten že zkazila sem to jen a jen já a nikdo jiný.
Ach jo On byl prostě super, až do doby kdy mě začal absolutně srát...hech fakt hustě ulítlý, co? No prostě a jednoduše On byl typickej příklad kluka, kterej vás začne milovat po prvním dni nebo po prvním sexu. Proč? Protože jste konečně někdo kdo o něj začal mít zájem, jenže když dojde k normálnímu prožívání vztahu, tak narazíte. Problém je a myslím, že u něj pořád i setrvává je ten, kterej moc holkám sexy nepřijde. Hospoda...to je jediné místo pro rande? Oo ne to si fakt žádná holka přeci nemyslí a vídat se se svým klukem jen v tomhle prostoru (navzdory tomu že sebevíc milujete pivo a kalby) je prostě ne dvě věci a asi taky nikomu pak nepřijde divný, že takovýhle vztah má krátké trvání. Když největší a nejlepší vzpomínky s ním máte jen na to jak poblil celou ulici a vy mu držíte hlavu aby se ve zvých rozkošných zvratkách neutopil, nebo jak se snaží o něco pod názvem „sex“ ale má to trvání asi tak 3 vteřiny...která z vás mi dáte za pravdu, že to se nedáááá dlouho vydržet??
Jo je ten fakt, že jsem asi nějaká ulítlá osobnost, který záleží víc na ostatních než na sobě...protože já se řdím různými svými přikázáními: 1. Neublížíš'!!! 2. Pokud ano potrestáš se!!! 3. Nepřestaneš si to vyčítat!! 4. Nebudeš mít klid ani ve snu!!!! 5. Jediné synonymum pro tebe je ZRŮDA!!!! 6. Nemiluj sebe ale ostatní!!! 7. Neexituje pro tebe odpuštění, pokavaď ti někdo druhý neodpustí sám!!! 8. Jsi absolutní nula a nestojíš za nic!!! 9. Nikdy tě nepotká nic pěkného!!! 10. Nikdy nebudeš jako ostatní!!! Tak tohle mě vystihuje...jestli je někdo větší magor tak bych ho moc ráda poznala. Nejsem jedna z pitomých holek bez mozku, jen moje hlava funguje opačně a v jiné dimenzi.
Takže už dle výše popsaného charakteru, je asi jasné že jakmile někomu ublížím a to většinou a vždy nevědomky funguje můj mozek jako autopilot: „Jano ty nechutná krávo, nenávidím tě..umři a ztrať se...rozřežu ti ruku na padrď a vypadni už z tohohle světa!“ Tudíž když jsem se provrtávala s mým úžasným partnerem vztahem, přišel ( spíš omylem spadl) do cesty jeho ( myslím kluka pod označaním On) nejlepší kamarád Uvozovky. Vždycky jsme k sobě měli blízko, ale do osudného dne ani jednoho z nás nenapadlo jak moc...když s někým trávíte velkou míru času a je naprostým opakem vašeho super přítele, už to o sobě něco vyvolává...a to je jediné možné slovo, které mě napadá – PROBLÉMY. Představte si na okamžik situaci.Jste na akci v jedné místnosti vidíte toho svého jak se chová, jako totální id**t a v druhé místnosti na vás pomrkávájí Uvozovky. A co asi nejhorší je, že jeden nemá v sobě ani špetku vášně a ten druhej jí přímo srší. Ach ne...vím, že stát se to nemělo a všechno by dnes vypadalo jinak, jenže ono se to stalo...
S naprosto skvělýma Uvozovkama se vykousnete před hromadou kámošů a máte takový štěstí, že to On nevidí....no chápete to? Já teda fakt ne...lepší by byla scéna tam, než další za týden toho času. No nic...nezbývá než vyčkat.
Během týdne po super líbačce s Uvozokama, On něco tuší...ale vy ste prostě jen ubohá pitomá a zvířecky smýšlející žena a nemůžete si pomoci ať děláte co děláte...jiskří to a bublá...až to bouchne v podobě absolutního šílenství na diskotéce. Kde jsou takový dementi, co každýho fotěj...někde toho d**ila potkat, tak mu zakroutim krkem'!! Jenže v tu chvíli vám je to fuk a děláte pod vlivem alkoholu a strhující vášně to co musíte...kdybych tenkrát přestala, dopadlo by to líp, vím, ale nic by to neměnilo na tom, že On byl prostě totální moula a já s ním být nemohla. Ale to vy už nevidítte, neslyšíte, protože se v tu chvíli váš mozek přepíná na režim Autopilota = JSI ZRŮDA!!!!
V ten okamžik je vše už zamlžené a vy vidíte jen jednoho odporného viníka a to jste jen a jen VY. Dyť jste ublížila, zničila naději, lásku vše pěkné a Uvozovkám udělala totální průser (nic nemění na tom, že dnes už jsou opět nejlepší kamarádi). Jste prostě mrcha a zasloužíte ten nejvýšší trest...
Ležíte na zemi a už citíte jen tu uklidňující bolest na levém předloktí, vidíte tu jasně mihotající kamarádku krev, které vy máte rozhodně dost a proto ji můžete plýtvat. Mozek žádá aby vás On hlavně neopustil a Uvozovky už nechcete nikdy vidět. Ach můj bože, nechápu jak to, že takhle to funguje...naprosto dementně a přesně tak jak nemá. Mrchy přece jsou vždycky v pohodě? Tak proč vy v té chvíli nejste?? Néé to je asi tím, že VY žádná proradná mrcha nejste a prostě na to nemáte potenciál, i když i ostatní myslejí opak. Co k tomu dodat...čas běží a staré rány se nehojí...týden v Bohnicích mě naučil jedno: „ Jsem jiná a tak s tím musím zacházet!“ Jenže já taková nechci být, chci být )úplně klasická holka co spí s kdekým a miluje jen své krásné vlasy, nechci s každým mým krokem vedle umírat...Za ten rok, jsem umřela docela dostkrát a moje duše je zničená a nikdy se nezocelí. S Ním, jsem byla doopravdy šťatná...ale to je vyprávění na dělší dobu...rok a půl s ním mi dal víc než On a jeho měsíc. Kdybych mohla vracela bych čas? Ne...já chci prostě vše přeskočit a být už na pokraji smrti. Opět smutná ironie...každý se smrti bojí, já po ní toužím. Tak co s tím? Mám nebo nemám? Miluju vás všechny....hrozně moc, ale to mi za bolest způsobující vám mým pr*lým dýcháním a životem nestojí...nechci dál trápit a ničit. Chci jediné...klid a mír. Své duši. Tak co mám dělat??? Já prostě nemůžu dál žít se sebou...neskutečným způsobem miluji svou rodinu, svého psa....a svojí oranžovou...ale nemůžu strpět tady někoho kdo jim ubližuje...i když jsem to bohužel já.
Umřít chci a toužím potom, ale na druhou stranu ve mně pořád hoří ta poslední svíčka naděje...co když se vše zlepší? Co když mi někdo, kdo řídí osud dá šanci? Ale jak se tomu má věřit....hlub oká bolest, kterou cítím už ejmíň rok nevyprchává...pořád ve mně je. Já už chci konec....kdo mě vysvobodí?? Vím, že to musím být já...ale netuším kdy ten krok udělám. Až uvidím v sobě někoho život si zasluhující....

miluju je...

Všechny ty hádky a problémy mě už unavují. Máme se staršně rádi, vlastně pořád i po dvou a půl letech se milujeme, aspoň já jeho určitě a mylsim, že i on mě. Jenže ikdyž se snažíme jak jen můžeme nedokážeme těm šíleným hádkám předcházet Ubíjí nás to oba a pak to končí tím, že se rozcházíme a zase vracíme k sobě nazpět. Většinou je to hned v ten den a nebo na druhý den, ale i tak. Když se rozejdeme obase trápíme a ikdyž vím, že se k sobě třeba zase vrátíme obrečim to Máme spolu začít bydlet, al ejá nechci abysme se takhle hádali když budemeprakticky pořád spolu. PO každé větší hádce se pak domlouváme co na sobě změníme, aby se to už neopakovalo, ale skoro nikdy to ani jeden nedodržíme. Je fakt, že většinou ty hádky vyvolám já, ale je to skoro vždy kvůli tomu, že mi něco slíbí nebo se na něčem domluvíme a pak to nedokáže dodržet, udělá si to úplně jinak než byla dohoda a sliby neplní Celýho dva a půl roku se ho to snažim "naučit" ale on stejně nic a nedávno mi řekl, že se to nedá naučit takhle ze dne na den, ale já už se snažim dost dlouho.. KOlikrát mám pocit, že si mě snad ani neváží a ke svým kamarádům se chová láp než ke mě.. Někdy si připadám jako kus hadru, když se semnou baví tím jeho "úžasnbým" stylem. Nevim co dělat, abysme těm hádkám předcházeli, rozejít se nechci a myslim že ani on, protože kdyby jo, už dávno spolu nejsme..Všechno mě to strašně trápí a nevim co dělat Snad mi dokáže někdo poradit..

Nechci o něho přijít

Sakra! Jsem na vážkách velkých jak dinosauři. To, že chci do jiné země víte, chtěla jsem do Berlína nyní uvažuju spíš nad Vídní, pač jsem si to trochu nechala projít hlavou a nyní se v tom pozvolna ztrácím, protože miluji Japonsko. Původně jsem chtěla to Tokia, taky proto, že tam mám kamaráda, který učí na jazykové škole angličtinu, ale přišlo mi, že je to velká dálka a navíc letenka stojí majlant(80 000 a víc). Prostě, tak nějak nevím co s tím. Ačkoli mě napadá, že prací ve Vídni bych si mohla vydělat na letenku do Japonska a splnit si svůj sen. Eura v dohledné době mít nebudeme, takže je celkem reálná šance, že to i výjde, ačkoli je celkem nulová vzhledem k našim chytrým politikům.
Kamarád mi psal, že bych mohla dělat maidku v maid café, je to u nich velmi oblíbené. Ach, to je brutus, to je brutus! Když jsem mu psala, že ještě neumím moc japosnky tak řekl, že to nevadí téměř všichni umí anglicky, takže bych se učit mohla tam. No, zní to hezky, ale já sama nevím.
Splnit si sen, je hezké obzvlášť když tu cestu k němu máte vydřenou, ale co pak? Možná nad tím moc přemejšlím, měla bych si dát dvacet.

Všechny názory jsou vítány

Zuřím... Dokonce natolik, že jsem se nedokázal kontrolovat a vpálil dotyčné spolubydlící do ksichtu, co si o ní myslím...

Totiž, bydlím v celkem pohodové komunitě lidí, kam se nedávno přistěhovala i jistá Terka. Terka je studentka botaniky (nevím, jestli už je Bc. nebo Mgr.) a přivydělává si jako IT support... V podstatě radí anglicky mluvícím lidem jak zapnout a vypnout komp...)
Krom toho je to zakrslá i dost ošklivá kulturistka, pročež je ironií, že se sem přistěhovala poté, co se rozešla s přítelem (dvoumetrový, vychrtlý, shnilý ksicht)

Co je však mnohem horší je to, že je to takový ten broukpytlíkovský typ, co má všechno na háku (ti co čtou D-Fense: z@&#!í samice par excelence), samé "Čau děcka, No stress" a nesnese představu, že by něco bylo jinak než se doslechla někde na rádiu Jerevan...
...což naráží na mne a mé tendence být renesančním člověkem a umět a vědět od všeho aspoň něco a vdůsledku toho zpovídání různých specialistů, čtení literatury, atp....

Co hůř, jak je to botanička, tak si myslí, že rozumí přírodě, že příroda funguje tak, jak si to pápr*ové na akademické půdě, kteří se jdou jednou za měsíc projít na nějakou louku, nalinkovali a ve výsledku je přesvědčena i o takové kapitální hovadině, že lesy tu NEjsou kvůli průmyslové výrobě dřeva.....a já jsem z lesnické rodiny, takže jsem v lese v podstatě vyrůstal a sice (už) neznám ty hajpr-ultra-mega-cool latinská jména ale zato mnohem si z dětství mnohem lépe pamatuji jak les funguje v praxi...

Což je pro tuhle věčně ožralou diskantskou opici problematicky zkousnutelné a obecně jsem si všiml, že se do mne často naváží už jen z principu a snaží se argumentovat jen tím "Mno jasně, ty všechno víš, všechno znáš" - dnes například když jsem se s dalším spolubydlícím bavil o BIOzemědělství (se známým, jsem si ještě nedavno přivydělával geodezií, mimojiné i na jedné zakázce pro BIO velkostatkáře)
Zase do toho musela vpadnout a mlít nějaké plky...

Mno a protože jsem byl dnes dost unavený, tak jsem se nechal vytočit a vpálil jsem jí do očí, že je jen zoufalá troska, co nerozumí ani vlastnímu oboru a pracující jako "Haló, můžu vám utřít pr**l", což se nejspíš nezmění ani po dostudování, leda by nastoupila někam do výzkumáku za asi 10K hrubého a nad počítačem předstírala, že "bádá" (Ostatně, s výjimkou nějakého cílené farmaceutického výzkumu vedeného mediky, k čemu je botanika???!!)
Ona, která tuhle (ožralá) ztropila scénu, že nepůjde na diskotéku, protože nemá na taxík (1/4 ze 150 czk) a následně další, když zjistila, že je tam vstupné (100 czk) - obojí za ni zaplatil přítel holky co zdejší komunitu vede...
A to podle všeho bere možná i víc než já, protože pracuje z domova a v podstatě furt... Ale rozfofruje to...

A tahle holka na mě bude mistrovat...?
Ano, možná má o titul víc než já, pouhý středoškolák, který nedodělal dvě VŠ (což vše beru jako velkou osobní prohru), ale upřímně - kterékoliv z dam a dívek, vesměs se ZŠ vzděláním/vyučením, kterým jsem jako manažer v maloobchodě šéfoval či šéfuji, si vážím mnohem, mnohem více nežli jí - přinejmenším proto, že jsou slušné a kultivované, druhak proto, že mnohé jsou i inteligentnější než Terka...

Ještě že se už za pár dní odstěhuje... Má totiž problémy s placením nájmu (6500), tak si našla něco levnějšího...

Terezo Kučerová, představuješ vše čím pohrdám a co nenávidím all in one.. Děkuj tomu dědkovi na obláčku, co v něj jakože věříš, že nejsi chlap a ženu mi čest zbít nedovolí..

Ostříhala jsem si dredy-a po několika letech je to pravdu velká změna (teda pro mě). A je to úplně skvělý pocit místo víc jak půl metru dlouhých, tlustých provazů mít na hlavě pěticentimetrový setřih :)

Nesnáším prázdniny!
Vůbec nejsou podle mych predstav...Ale je to moje chyba. Je super mit prazdniny ctyry mesice,ale pouze kdyz mate prachy. Bez penez jsou to ctyry dlouhe nudne mesice,ktere fakt pomalu utikaji. Mno a tak se za temi penezmi honim. Ale zjistila jsem, ze i kdyz uz jsem si teda neco vydelala stejne nikam nejedu. Protoze jsem z te prace unavena. Mladi jsme jen jednou,vim,ale ja uz ted proste premyslim jak nejaká bába.Mam uz ponorku z tech zkurvenejch rican, ve kterych bydlim. Mam neuveritelnej abstak po zazitcich. Stagnuju.

Kurva já sem tak nasraná!!! Moje 18ti letá sestřenice si na FB jako status napsala dost osobní vzkaz jejímu bývalému, tak sem jí tam napsala, ať si svoje věci řeší v soukromí a ne tady všem na očích. Ta se jaksi najebala a přes kratší debatu to vedlo k tomu, že prý sem ubohá a blbá a "zas" skončím na práškách u psychoušů (o čemž teda já nic nevím), ale jak si ta malá sviňa dovoluje mně veřejně nadávat a shazovat a že prý se ke mně od teď nezná a že sme ho**o rodina. Ta ludra! Okamžitě sem si ji odebrala z přátel, ale všechno co si tam píše vidět můžu, protože to nemá schované, ale to je jedno. Asi si to vytisknu a ať přijde mamka z práce tak pojedem k nim a asi jí dám pár přes držku!!!

Posraný a vyjebaný FB!!!!!!!!!!!!!

A je to tady, čekala jsem, že se to jednou stane, ale nečekala jsem, že to bude tak rychle. Babička už od jedenácti dopoledne není doma, nikde ji nemůžeme najít. Volalo se už na záchytku i policii a máma v práci hlídá příjem(pracuje v nemocnici), ale nikde nic. Jestli babička nepříjde domů do osmi do večera jde se na policajty vyhlásit po ní pátrání! Strejda prošel okolí, ale nanešl ji, babička ma alzheimerovu chorobu a je docela dost možné, že je zmatená a neví kde je, ale to by byla poblíž, jelikož její trasa, kterou chodí nevede daleko od baráku, kde bydlíme. Ale dnesk jako by se po ní zem slehla a ještě k tomu prší a babička nemá deštník! Strašně se o ni bojím, tohle se ještě nikdy nestalo, jo, opozdila se o hodinu o dvě, ale nikdy ne o tolik hodin. Ani oběd neměla bo na něj nepřišla! A to je dost divné, protože na oběd příjde vždycky, ještě na tom není tak špatně, aby nedošla. Máma se ji dokonce včera ptala, jestli ví kde bydlí a babička jí v pohodě řekla své jméno a příjmení i adresu, takže nechápu kde může být a proč už není doma. Ještě stále ví kde bydlí, tak proč tu není? Nikoho tady nezná, s nikým se nekamarádí, protože její nemoc ji ani nedovoluje si pamatovat přátele. Úplně se třesu a bojím se toho, co se mohlo stát, že ještě není doma. Ale dle mého názoru si zjevně opět vzpomněla na své rodné město a chce se tam vrátit. Už se o to pokoušela dvakrát. Prostě se zvedla z křesla a řekla, že jde domů a hrnula se k hlavním dveřím. Já a máma jsme vytřeštěně zíraly a nedokázaly pochopit proč chce jít domů když už doma je. Pak ji máma zastavila a zeptala se" a kam domů chceš jít?" A babička odpověděla: "do Vrážného." Musely jsme ji vysvětlit, že tady je doma a její rodný barák ve Vrážném je už dávno prodaný. Ach jo, snad teď není někde na cestě, kde není chodník v zoufalém pokusu o návrat domů!

Doufám, že se jí nic nestalo! Bábi má sice tuhý kořínek, ale lidi jsou svině!

Šestnáctiletému samozřejmě nebudu podávat alkohol a dávat mu cigarety.Je to nezákonné.Nechápu,proč by mě měli zavřít,když se může milovat od 15.Je snad ještě nějaký zákon upravující tuto problematiku?Nebo snad mohu být považována za pedofila a on za gerontofila?

Máme se rádi,rozumíme si..Je snad problém,že jsem o pět let starší?A že je na svůj věk moc vyzrálý?

Na jaře na mne padl stres ze školy a hlavně z bakalářské práce. Bylo to ve chvíli, kdy jsem si ji s konečnou platností zapsala. Ta práce nespadá pod naši katedru, přesto je alespoň částečně příbuzná. Jak jsem posléze zjistila, u některých členů katedry by to mohl být jeden z prvních problémů (pakliže bude jako oponent). Říkám si "dobře", tohle mne mohlo napadnout, když jsem už napůl zoufalá hledala garanta práce, který by mě k sobě přibral, protože studentů je moc a vyučujících málo. To je taky jeden z důvodů, proč nemám někoho "od nás". Tím pádem by tedy mohl být problém i s tématem práce, které se ne každému bude pozdávat...
S konečnou platností jsem se však k této práci upsala začátkem února. Ve chvíli, kdy jsem přhlášku odevzdala a odcházela jsem ze školy, na mě padla taková tíha, v podstatě mi to všechno došlo, jako bych to předtím ignorovala. Od té chvíle jsem neustále měla pocit, že na mě leží nějaký balvan. Po poradě s přítelem jsem zašla k psychoterapeutce. Už dříve jsem měla problémy se zvládáním stresu, vyděsilo mě ale, když jsem například stála na přechodu uprostřed křižovatky a čekala na zelenou a hlavou se mi honilo, že kdybych udělala krok nebo dva do silnice, tak by mi bylo lépe... Sama sebe jsem se bála, měla jsem strach, že jednou mě definitivně rupne a já to vážně udělám.
Tak jsem tedy poprvé v životě seděla na psychoterapii. Dohromady jsem tam šla asi čtyřikrát. Vždycky jsem polovinu sezení probrečela a tu druhou polovinu jsem se za sebe styděla. Psycholožka se snažila mi zvednout sebevědomí, snažila se mě přesvědčit, že mám krásný život, že se mi vše daří, že ve škole nebyl doteď jediný zádrhel a tedy není důvod, proč bych se měla takhle bát. V podstatě dělala to samé, co můj přítel předtím. Efekt to sice mělo, ale jen krátkodobě, chodívala jsem tam jednou týdně a po pár dnech bylo vše zpátky. Potom asi příchodem jara se mi udělalo lépe, přestala jsem tam chodit, doufala jsem, že to všechno přešlo.
Ovšem teď, uprostřed léta, se tyto stavy vrací. Uvědomuju si, že sice se dokážu naučit definice z knih atd. (což je bohužel polovina mého studia), ale něco jiného je vlastní tvorba, tedy již zmíněná BP. Opět mám pocit, že tohle je prostě nad moje síly a schopnosti. A místo toho, abych začala konečně něco dělat, se nervuju vším možným, když jedu autem, přemýšlím o tom, že bych to mohla napálit do stromu u cesty... A pak si to všechno vyčítám, což mě místo elánu do práce paralyzuje.

Pokud si to někdo přečetl až do konce, tak děkuji. Potřebovala jsem to ze sebe na chvíli dostat...

Fakt už nemám slov na jednu osobu...když si hraje někdo na dost dobrého kamaráda což on byl nebo je... vždycky mi pomohl když jsem potřebovala a já tu byla vždy pro něho,ale po dnešku vím,že lže jen do očí nejhorší je,že lže aj mě do očí a už se do toho tak zamotal..asi už neví co komu říká...úplně se do svých lží zamotal..nevím jak se mám chovat nechci to pokazit,ale myslím,že moje trpělivost za chvilku dojde na bod mrazu

Nesnáším to... Nebo spíš snáším, ale hodně špatně. Můj přítel mluví stále jen o autech nebo motorkách a zjevně nechápe, že mě to nezajímá, nejsem zrovna jedna z těch, které tohle těší. Mluví o tom celé hodiny, nekdy mám pocit, že kdybych u toho umřela, nevšimne si toho. Chová se ke mě jako k samozřejmosti. Když chci něco říct buď mě přeruší nebo prostě neposlouchá, i když se jedná třeba o jednu větu. Asi je i chyba v mě, že mu to nedokážu zřejmě vysvětlit... Proč se někdy nezamyslí třeba nad tím, co chci já?
Teď si zacpěte uši, oči pokud není po 22 hodině. Nikdy jsem neměla s nim orgasmus, protože ho zajímá jenom jeho orgasmus. To je fakt, proč bych měla mít orgasmus, když ho on může mít za mě že...? Když jsme se poprvé pokoušeli o sex, nedokázal mě vzrušit, takže jsme to zkoušeli asi 6x než se mu podařilo se do mě dostat, a ještě to nevíc dost bolelo, ale koho by t zajímalo, že.... a to jsem musela u toho ještě myslet na jiného kluka.
Promiňte mi tuhle zpověď, nedokážu to v sobě udusit.