Zpovědi

Jsem holka, která hraje fotbal. V jednom zápase se mi zalíbil jeden kluk. Chtěla jsem, aby o tom věděl. Podkopla jsem mu při tom nohy. Chtěla jsem, že se mu omluvím a sblížíme se , jenomže místo toho, jsem mu způsobyla střední otřes mozku a zlomeniny. Ještě horší na tom je, že je to vnuk mých sousedů. Ale já jsem to nevědšla. Zjistila jsem to až podle jména, které mi řekli.

Nechtěla jsem ho dostat do nemocnice, jen se s ním seznámit.

Chci něco napsat. Vyzpovídat se, Jenže už ani nedokážu pojmenovat to, co mě bolí. Nejde to ven. Jen to bolí. Co? Už ani nevim. Omlouvam se že vás zbytečně okrádam o čas.

Jak bojovat s bolestí, když ani nevim co mě bolí?

Hm tak to je fakt v pr**li,jak jsem jela na vykend pryc tak mi mati dala moje kapesne,300Kc,na vlak,...Dnes se me zeptala kolik mi zbylo,rekla jsem,nic,jsem si koupila cigara a Kubovi darek,k narozkam,ktery uz mel,a ona hned,ty ses krava,Ty patris na psychinu,pritom lek mi jeste nevyzvedla,ja sama si ho vyzvednout nemuzu pac ma recept u sebe v praci,...zmlatila me,vzala mi mobil,...Jsem z toho vseho co se ted mezi mnou a Kubou deje,ted i z mati v pici,...Jsem moc zoufala,...Asi uz to nevydrzim,zdrhnu od ni a zabiju se,...

Vidim,ze uz to nezvladam,...

vybirala sem tak dlouho az sem prisla o vsecko...

Moje drahé MM..tak jsem se opět vrátila, nejde mi tu na vás zapomenout. Bylo to sobecké všechny vás tu opustit jen pro to, že já chtěla utéct a nikomu z mých blízkých tu, jako je Ikary, majousek apod. jsem nedala vědět, neozvala se.
Mnoho věcí se za tu dobu událo, pořád tápu ve tmě, nevidím světlo, i když někdy přece jen jeho malý záblesk záhlednu...Je podzim a to je pro mě strašné období a věřím že pro mnohé z nás. Skoro denně deprese a smutek, nic mě nebaví, jen tak ležím, přemýšlím, kreslím...Prostě najednou se vytratila radost z mého života a to ve všem.

Chyťme se za ruce a pojďme svítit tam, kde už se dnes neumírá...

Mám takový nepříjemný problém, se kterým stále bojuji, ale zatím prohrávám, neumím s tím moc bojovat, asi se to teprve musím naučit....Trpím sociální fobií,abych Vám to přiblížila, jsem strašně velký stydlín, který má někdy stavy, že nevyjde na ulici bez pocitu, že jsem hrozná, že na mne každý kouká.... Jindy je téměř vše v pořádku. Ale nejhorší je to ve škole, když se mne profesor na něco zeptá, a já raději mlčím, zčervenám a neodpovídám třeba vůbec na nic....ani když se mne zeptá, co se děje.Kdykoli mám něco říct ve skupince lidí, která je větší jak pěl lidí, bojím se. A když mne to čeká, a vím to dopředu, třeba celou noc prozvracím....A i když jsem si vždy říkala, že to po pubertě ztratím, byla jsem na velkém omylu, ba naopak, teď mi to ještě více komplikuje život, protože sposta lidí, mě vidí jak velkou neschopnou holku..... Nevím, jak proti tomu bojovat, vždy když se vzepřu, končí to celkem špatně....Pak už jsem zoufalá, a mám potřebu se každému za něco omlouvat, ačkoli jsou to maličkosti, mne nedají pokoj.....A tak Vás prosím o radu, o kteroukoli radu....Děkuji

Víte jak se poprat s nadměrnou trémou? Děkuji....

ach jo lidičky, dlouho sem tu nepsala protže jsem byla spokojená DOCELA.. nebyla jsem v KM.. tak mi bylo hodne dobře.. mám problém, znám jednoho kluka .. je moc hodnej,hezkej, mám ho děsně rááda, je z jinýho města než sem já. A máme se vidět.. brzo... taky mi píše jak mě má moc rád, a chtel by semnou chodit, ale bojím se že až me uvidí tak bude sklamanej, a já si jen ublížím.. tak si říkám, at to beru tak, že jsme kamarádi, a když budeme neco víc tak budem a když to nevyjde at si z oho nicnedelám, ale bojím se toho co bude.

Asi jsem divna.Verim ne duchy.Ale mam k tomu duvod protoze on na me mluvi,myslim tim strejdu jak jsem psala ja jeho hlas poznam.

poradte prosim.

Nežádám nějaké komentáře, jen to potřebuju někomu říct, vypsat se...
Asi dva roky jsem naprosto nešťastně milovala jednohokluka ze školy... pana J. Nevím, jestli to byla láska, snad by se tomu mělo spíš říkat posedlost. Ano, nemohla jsem bez něj žít. Posedlost. Naprostá. Vídávala jsem ho každý den. Ale jen vídávala. Ta láska byla neopětovaná, ale o to víc nešťastná. Když si vzpomenu, na ty deprese, na ty noci... Říkáte si, další, co smutku říká deprese? Ne, to byli opravdu depresivní stavy. Snažila jsem se jen vydržet... A pak přišli letošní prádniny.
" Sejde z očí, sejde z mysli".... Zafungovalo to, a já pomalu zapomínala. V první polovině pázdnin jsem se pak zamilovala do jedoho kluka... pana S. Začala jsem s ním chodit, a čím víc jsem pociťovala lásku k S., tím víc se mi z hlavy vymazávala ta předchozí nešťastná láska... Jemu vlastně vděčím neskutečně moc, že mě z toho, jen tím, že mě miloval vytáh... Bylo to mé nejšťastnější období. Boužel... moc krátké... Měsíc trvalo. Rodiče na to pak přišli a zakázali... Je mnoho zákazů, které se nedodržují, ale já se dostala do takové situace, že tenhle zákaz obejít nešel. Nešlo to. Se slzami v očích jsem to sním skončila... Byla sem... no prostě naprosto v pr**li.
Pak přišla dovolená, a měla sem prostor, čas nad tím hodně zapřemýšlet... I probrala jsem to ze všech stran, a řekla jsem si, že takový život vést nemůžu. Uvědomila jsem si, že bych už nevydržela ty další stavy, kterými jsem trpěla u J. a teď krátce i po vztahu s S. Řekla jsem si, že když se mi podařilo přestat milovat a zapomenout na J., podaří se mi totéž u S.
Nechápu, kde se ve mně taková vůle vzala, když sem ji hledala a neobjevila dva roky... Vrátila jsem se z dovolené a k mému úžasu jsem opravdu zapomínala, zapomínala, zapomínala, až sem zapoměla. Ne uplně, ale... však rozumíte jak. Happyed? Pohádka? No, to jsem si ještě všera myslela... Dnes?
Byla jsem ve škole, a tam jsem samozřejmě J. potkala. Když jsem uviděla tu jeho tvář, pohled, úsměv, smích, pohyby... uvědomila jsem si, že je to v pr**li. Doslova. Po takové době jsem byla zase šťastná, nemyslela jsem na něj, žila jsem, ne jen přežívala, a teď by to mělo nabrat zase stejné obrátky? Zase ty dny, probdělé noci, depresivní stavy. Vím, že to už bych nezvládla. Ale ono se to vrací... Teď ho budu denodenně potkávat... Už jen dneska jsem z toho byla fakt v háji... Když jsem ho poprvý uviděla, v duchu jsem si řekla - Proboha, vždyť já ho vlastně stále miluji...
Myslela jem si, že na něj jsem už dávno zapoměla, spíš jsem si dělala starosti, abych dokázala zapomenout na S.... Bože! Přece do toho nemůžu zase najet! Ne! Bojím se zítřka, až ho zase uvidím... Jsem opravdu tak beznadějný případ? Nebo snad jen ve mně mlátí hormony? To první nevím, to druhý myslím, že ne...

Vypsala jsem se, a už mi je líp...

byla sem v obchodě když do mě vrazil nějakej starší kluk. Omluvil se mi a pozval mě do restaurace. potom mě doprovodil domu a tam se se mnou vyspal.

druhý den sem zjistila že je to jeden herec. Nrvadilo mi zže se o tom vsude píše ale vadí mi to že je už ženatej a má děcko. Já sem příčina proč se potom rozvedl

Milovala jsem jednoho kluka, chodila jsem s ním víc než rok. Ale pak se to stalo. Jeden den jsem jela v trolejbuse, kterej byl plnej. Řidič prudce zabrzdil a na mě spadl nějaký pán. Potom se mi omlouval celou cestu až domů a já ho pustila dovnitř. Pak jsem se s ním vyspala. Nevím jak to, ani proč, ale prostě se to stalo.

Mýmu klukovi jsem to neřekla, ale bojím se, že to zjistí.

chybí mi, chybí mi tak moc ... ten den, kdy odešel jsem věděla, že už to nikdy nebude stejné ... on si našel jinou a já doma křepčím jak id**t :( proč? to musí láska tolik bolet?

bojím se, že to nevydržím

Snažím se nakecávat si něco co neni pravda a tim zastřít co cejtim. je to dobře?

AU!

Včera mi po dvou měsících ruply nervy a já si dovolila zařvat na mámu. Nemrzí mě to, protože jsem už toho měla dost. Mám ji ráda, ale občas to vážně přehání. Když se mi snaží kecat do toho, co mám a nemám na svém psacím stole a podobně..Vím, že to se mnou nejni lehké, ale když mám blbou náladu, snažím se jim jít z cesty..A když má blbou náladu ona, po všech řve a ze všech dělá id**ty..Doslova..Ale co se dá dělat..Včera jsem to ale už nevydržela..Taky jsem vyčetla tátovi jeho (nebo vlastně rodičovskou) nedotknutelnost..Že my musíme zdůvodňovat skoro vše a oni nic..Že by měli..Teď je mi líp..Cítím se lehčí..Jako kdyby všechny starosti, které jsem nasbírala za prázdniny spadly..Ještě jsem jim chtěla říct, že mě občas neposlouchají..když něco vyprávím..Mamka mi s blibou skočí do řeči a začne o něčem úplně jiném..Pak ji říkám něco důležitého, že něco potřebuju nebo že někam potřebuju a pak, když ji to připomenu, seřve mě, že jsem jí nic neřekla..Ale co..Opakovat, opakovat, opakovat..Když neposlouchají a zapomínají..
Chtěla jsem se jen zeptat (ať víte, proč to píšu): myslíte si, že mám v něčem pravdu nebo je to jen pohled zaslepené puberťačky?

Děkuji

mam problem... byl sem s kamaradkou co je z hodne velky dalky venku proste sme si rekli prijedem tam a tam a tambudem aspon chvilku spolu ... bdue to fajn atd... no a bylo vsecko uzasny... jenze bylo to uzasnejsi nez se puvodne zdalo...a to mi potvrdilai ona.. dalsi problem al ej ze ja uz nekoho mam a navic ted zaciaji na novo silene prblemy a sou horsi a horsi.... do tho zacina skola me klavir vytvarka absolventaky predmaturitni rocniky ...a to vseck... ja nevim nevedu vztahy na dalku ale asi sem se opravdu do ni zamiloval nemuzu na ni prestat myslet atd... ale taky uz nevim co ted...

sice mi nikdo asi neporadi ale co kdyz jo ?

Bozunku ja to nepreziju,...Porad mam depky,...prezivam na Rivotrilu pac mi mamca jeste nevyzvedla misto nej ten druhy lek,ptala jsem se proc,rekla ze se musi psychyatricky zeptat proc mi ho dala,...,takze ji to asi psychyatricka rekne,pritom jsem ji tim nechtela nejak zatezovat,...To je prvni vec z ktere jsem v haji,druhe vec je ta,ze porad bojuju o Kubu,zacalo to vsechno tim ze jsme si jen povidali,skoncilo to libanim,kterym mi popletl hlavu,porad se to rsilo,delala jsem picoviny,...pak ho Kacka ukecala aby se mnou chodil,...Chvilema to klapalo,chvilema ne,...No potom jsem mu psala dva dopisy,ze uz mi i chybi to v cem mu davam prostor,...Byla jsem potom u nej,kecali jsme,ja se ho zeptala jestli mi rekne duvod rozchodu a rekl ze jsem fyzicky pekna a pritazliva a psychycky jina,tak jsem se ho zeptala jestli to muzu zmenit,rekl ze jedine v sobe,ze to zkousel kvuli holce a za mu to neslo,...No pak mi rekl ze si to muzem rozdat nezavazne zaslo to do takoveho extremu ze jsem se rozbrecela pac jsem to tak nechtela,...Pak jsem dosla domu,hned napsala Kacce at to neresi,ze ma malyho,...a prestala jsem Kubovi psat za udelam nejakou picovinu,ze se bojim,...Uz jsem se ani nebala,...Potom minulou sobotu byly rokace,ja poprosila jeho kamose,jestli mu napise at dojde,...,potkala jsem se s nim,rekla mu ahoj,on me nazdar,vyjel po me takovym zpusobem ze me serval-rekl,vsak jsem Ti rikal ze jsme jen kamaradi,...Ja jsem se zase zacla bat,ze udelam nejakou picovinu,vykourila jsem celou krabku cigaret,brecela jsem,trepala jsem se,malem jsem se tam sesypala,...Potpm druhy den jsem mu napsala dopis,odepsal mi na neho dve sms,ktery me tak vytocily,...Ahoj Pavlino zitra se rozhodne v 15.00.nestavuj,to sotva dojdu z prace a budu si chtit odpocinout,...Rozhodne muzes verit vic Klare nez Kace,uz mi nepis zadny dopis ani sms nebo uz Te ani nepozravim.Neboj az na Tebe budu mit cas tak se Ti ozvu a proberem to,...No nevim no,pak jsem mu psala dalsi dopis,s tim ze az udelam nejakou picovinu,ze si vse uvedomi,ze toho bude litovat,...Jeste zadnou sms nenapsal,tak si ho bud necetl nebo cetl a uz mu neco zacina dochazet,...No nevim no,jak to vsechno dopadne.Na vykend jsem potrebovala kvuli tomu co se mezi mnou a nim deje musela vypadnout,tak jsem byla u bratranjka a jeho holky,byli jsme ve sboru,povidalo se tam o Jezisi,...Byli motlitby,...a pak jsme v sobotu jeli do Kunkovic za Kromeriz,dnes jsme dojeli domu,oni me zavezli,jeli domu za Olmik,...No a sotva jsem dojela domu tak opet deprese,...Je mi ze vseho na nic,tesim se az si konecne koupim ciga,...Ach jo,...zivot je krutej,no,...Je mi hrozne,citim se porad mizerne,...A to se kvuli Kubovi zacinam psychycky menit,jsem na nej porad hodna,...ale az udelam picovinu,tak bude litovat,vsechno mu dojde,...dojde mu ze me ztratil,vsechno s to uvedomi,...a ja si nenajdu jinyho,ja udelam picovinu a bude,jinyho nechci pac vim ze Kuba je pravej,...JJ,no,je mi mizerne,nevim co si pocnu,...

Ahojte, v prvom rade by som chcela povedat ze sorry ze som tu fakt DLHO nebola....a to preto ze som sa rozhodla bojovat proti depke a smutku a dari sa mi to a problemy som vyriesila...preto tu uz chodim malo ale budem sa sen snazit chodit aby som nekomu pomohla...a teraz predsa je tu jeden problemik...no nie akoze problem ale taka vec ktora mi vrta v hlave...jeden chalan ma odmietol a potom sme uz vobec neboli v kontakte (aj tak sme sa bavili len cez icq) a teraz mi zrazu zacal pisal...ale furt mi pise prvy...mne to nevadi, len sa mi to zda cudne...ze zrazu mi pise a pyta sa ze ako co a jak sa mam atd...

Preco? zeby si to rozmyslel? mne sa skor nezda ze jo...

Mám depku z jednoho učitele na škole. Teď když je začátek školního roku, bojím se, že mě znásilní. Už se to jednou málo stalo, ale naštěstí šel kolem spolužák, který je do mě zamilovanej. Učitel mu za to rozbil hubu. Michal-tak se jmenuje ten kluk, ještě teď leží v nemocnici. O prázdninách jsem za ním byla asi 10x a pokaždé byl v narkóze. Někdy teď ho mají z narkózy probudit, ale já u něj být nesmím. Mám to zakázaný od rodičů, ale už teď se mi po něm hrozně stýská. Je mi líto, že sem mu to neřekla dřív, protože se to nemuselo vůbec stát.

Toho učitele přeložili kvůli mě na jinou školu. Děcka mi za to jsou věční, protože toho učitele neměli rádi.

Byla jsem na dovolené v Africe a plavala jsem v moři. Najednou za mnou připlaval jeden Arab a chtě,l se seznámit. Začala jsem se bát a utekla jsem na břeh. On mi ale nedal pokoj a utíkal za mnou. Pronásledoval mě až do hotelu. Šla jsem na pokoj a on tedy viděl jaké mám číslo pokoje. Na večerní diskotéce si mě lehce našel a musela jsem s ním jít tančit. Tancovali jsme blízko bazénu a já ho hodila do vody. Vylezl celej mokrej na břeh a hodil mě tam taky. Měla jsem tu smůlu, že jsem měla průhledný tričko. Ale on byl na mě naštvaný a vytáhl mě na břeh. Všichni viděli moje...

Ten kluk mě potom pozval na rande kde chtěl...

Mám docela depku ze školy. Nejraději bych nikam nešla. Čtvrťák na krku a mně je na nic. Vím, že se zase rozpoutá ten nekonečnej kolotoč a já nebudu nic moc stíhat. Moje koníčky přestanou existovat. Cítí se někdo stejně??

Poraďte mi, jak přežít čtvrťák, abych se z toho nezbláznila a odmaturovala..