Nežádám nějaké komentáře, jen to potřebuju někomu říct, vypsat se...
Asi dva roky jsem naprosto nešťastně milovala jednohokluka ze školy... pana J. Nevím, jestli to byla láska, snad by se tomu mělo spíš říkat posedlost. Ano, nemohla jsem bez něj žít. Posedlost. Naprostá. Vídávala jsem ho každý den. Ale jen vídávala. Ta láska byla neopětovaná, ale o to víc nešťastná. Když si vzpomenu, na ty deprese, na ty noci... Říkáte si, další, co smutku říká deprese? Ne, to byli opravdu depresivní stavy. Snažila jsem se jen vydržet... A pak přišli letošní prádniny.
" Sejde z očí, sejde z mysli".... Zafungovalo to, a já pomalu zapomínala. V první polovině pázdnin jsem se pak zamilovala do jedoho kluka... pana S. Začala jsem s ním chodit, a čím víc jsem pociťovala lásku k S., tím víc se mi z hlavy vymazávala ta předchozí nešťastná láska... Jemu vlastně vděčím neskutečně moc, že mě z toho, jen tím, že mě miloval vytáh... Bylo to mé nejšťastnější období. Boužel... moc krátké... Měsíc trvalo. Rodiče na to pak přišli a zakázali... Je mnoho zákazů, které se nedodržují, ale já se dostala do takové situace, že tenhle zákaz obejít nešel. Nešlo to. Se slzami v očích jsem to sním skončila... Byla sem... no prostě naprosto v pr**li.
Pak přišla dovolená, a měla sem prostor, čas nad tím hodně zapřemýšlet... I probrala jsem to ze všech stran, a řekla jsem si, že takový život vést nemůžu. Uvědomila jsem si, že bych už nevydržela ty další stavy, kterými jsem trpěla u J. a teď krátce i po vztahu s S. Řekla jsem si, že když se mi podařilo přestat milovat a zapomenout na J., podaří se mi totéž u S.
Nechápu, kde se ve mně taková vůle vzala, když sem ji hledala a neobjevila dva roky... Vrátila jsem se z dovolené a k mému úžasu jsem opravdu zapomínala, zapomínala, zapomínala, až sem zapoměla. Ne uplně, ale... však rozumíte jak. Happyed? Pohádka? No, to jsem si ještě všera myslela... Dnes?
Byla jsem ve škole, a tam jsem samozřejmě J. potkala. Když jsem uviděla tu jeho tvář, pohled, úsměv, smích, pohyby... uvědomila jsem si, že je to v pr**li. Doslova. Po takové době jsem byla zase šťastná, nemyslela jsem na něj, žila jsem, ne jen přežívala, a teď by to mělo nabrat zase stejné obrátky? Zase ty dny, probdělé noci, depresivní stavy. Vím, že to už bych nezvládla. Ale ono se to vrací... Teď ho budu denodenně potkávat... Už jen dneska jsem z toho byla fakt v háji... Když jsem ho poprvý uviděla, v duchu jsem si řekla - Proboha, vždyť já ho vlastně stále miluji...
Myslela jem si, že na něj jsem už dávno zapoměla, spíš jsem si dělala starosti, abych dokázala zapomenout na S.... Bože! Přece do toho nemůžu zase najet! Ne! Bojím se zítřka, až ho zase uvidím... Jsem opravdu tak beznadějný případ? Nebo snad jen ve mně mlátí hormony? To první nevím, to druhý myslím, že ne...
Vypsala jsem se, a už mi je líp...
Diskuse ke zpovědi
Hey a proč ti rodiče zakázali kluka... A proč ses podle nich řídila..?
koukám, že stará láska nerezaví, zažil jsem něco podobného, naštěstí pro mě už to ze mě vyprchalo
a jak píšou ostatní - nezůstávej sama, choď s přáteli do společnosti, bav se a užívej si
a pana J. se snaž nevidět, přehlížet, ignorovat - prostě neexistuje
Chápu, že je to těžký.. Ale snad se prostě držet s přateli.. Třeba s něma někam zajdi ať na něj nemyslíš.. Nemá to cenu se kvůli němu trápit.. Snaž se to překonat.. Věřím tom, že to zvládneš..
Znám. Přátelé a společnost nejlepší lék.
Co si jej nevšímat a myšlenkami se zaměstnat na něco jiného? jistě máš zájmy... tak se jim věnuj a kašli nat oho kluka, myslím, že myšlenkami na něj jsi už ztratila hodně času....
Náhodné moudro a přísloví
Pokud budeš mít štěstí, i přátel budeš mít hojnost, zastře-li slunce mrak, potom zůstaneš sám. (Ovidius)
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých = date("Y");?> ©