Zpovědi
Tato Zpovědnice zde slouží všem bez rozdílu.
Vypište se ze svého problému a dostaňte rozhřešení.
Zároveň rozhřešení můžete dávat ostatním.
Spolu se zhasnutím lampy a ulehnutím ke spánku přichází Ona. Je to úzkost. Zavřu víčka a cítím, jak mne svazuje a nutí přemítat si svůj život před očima. Rychlé problesknutí toho minulého, avšak zdlouhavé nástiny let budoucích. Cítím se sama. I když má nejdražší maminka spí o dva pokoje vedle. Již pár let bojuje s rakovinou. Vidím, jak mi slábne před očima. Jak chřadne a na síle jí nepřidává ani fakt, že její syn pomalu umírá na nějakou nemoc podobnou roztroušené skleróze a dcera, to jest já, je neschopná se o sebe postarat sama. Ví to ona, vím to já. Bojím se dne, kdy budu ulehat, stejně jako dnes a budu vědět, že pokoj vedle je prázdný. Tatínek mi zemřel, když mi bylo devět. S bratrem jsem nikdy neměla zrovna dobrý sourozenecký vztah a jediné, co nadevše miluji, mi pomalu odchází. Vím, je to koloběh života. Ale kdo tu pro mne bude? Mým životem prochází spousta pěkných, milých, chytrých a zaopatřených mužů, kteří by mi dali své srdce na dlani a i když moc chci, nemohu to samé učinit já. Cítím se vyhaslá. Prázdná. Mohla bych to přijmout, ale ... tím bych ubližovala a samotnou by mne to trápilo. Potřebuji být sama a přesto zoufale volám po přítomnosti někoho, kdo ... kdo tu pro mne bude. Vždy jsem byla tou, co nastavila rameno a dlaň k utěšení. Nyní potřebuji sama ... Nevím, co potřebuji, chci jen ... potřebuji to ze sebe dostat a zítra vstát a opět čelit realitě, že ... že nejspíše zemřu sama. A já nechci... nechci být sama! Mám strach... A uvnitř to bolí. Tak moc to bolí!
Je hodno studu to, že mým aktuálním, zbožným a největším přáním je odstěhovat se pryč, do cizí země?!
Jistě Vám všem dojde kvůli čemu...
Dobrý deň prajem, zas raz si moje kroky našli cestu k tejto stránke po 2 rokoch :)
Rád by som sa vyjadril čo vo mne kričí dňom i nocou. Hádam ma neodsúdite, veď vždy ste sa snažili nájsť pochopenie a radu.
Mám šťastný a plne rozkvétajíci vztah, som s ňou nesmierne rád a milujem ju nadovšetko. Dala mi toho ozaj vela a dáva radosť a chuť usmievať sa každý deň.
Ale..problém je v tom, že mám kamarátku ku, ktorej cítim v podstate to isté aj keby to tak nemalo byť, ja viem, že nemalo.
Svoju drahú poloviťčku som nikdy nepodviedol a ani to nemám v pláne nikdy. Len som plný rozporuplných pocitov a myšlienok a nejak som nevedel komu to smiem všetko povedať a spomenul som si na Mesto
Tak ma prosím nesúďte príliš tvrdo. Budem vďačný za každý inšpiratívny komentár Ak by boli otázky..samozrejme ochotne odpoviem.
Ďakujem.
Som rád, že fungujete.
Za prvé se plně ztotožňuji s předchozím příspěvkem, týkajícím se volby prezidenta...celá republika, ne-li svět...Klause bych za amnestii snad prohlásil za vlastizrádce...sere mě 95% uživatelů sociálních sítí (takže tak 80% české populace)...serou mě politický tahy, který na světě vidim...sere mě, že je vůbec tolerovaný něco jako Dělnická Strana, serou mě zasraný komunisti, podvodníci, tuneláři (a že jich je, kort po 1. lednu tohohle roku), serou mě blbí lidi, kterejch je přehršel...i když to jsem vlastně říkal...sere mě, že se furt utápim v týhle elegii, vzhledem k mému literárnímu talentu a tomu zlu v dnešnim světě, mám řadu (dokonce nastudovaných a zpracovaných) témat, ale pořád jsem ještě s ničim nezačal...
Mayové měli pravdu...po 21. se začíná vše rozpadat
Je mi naprosto na blití z toho, jak dopadly letošní prezidentské volby. Respektive z toho, jací dva kandidáti spolu půjdou za 14 dní do duelu. Jsme opravdu tak d**ilně d**ilní a neponaučitelný národ?!
Chodim na školu,ktera mě vubec nebavi. Ale musim tam chodit aby měli rodiče radost. Jsem k ničemu osoba. Pořad někomu pomaham,ale vděku se nedočkam. Pořad mě obdivuji jaka jsem silna osoba,ale ja už dal nemužu. Nedavno se semnou rozešel přitel. A našel se jiny napadnik. Zkusila jsem to s nim a doufalaže tak zapomenu na toho byvaleho,ale nepovedlo se mi to a tak jsem mu řekla,že bude lepši když se rozejdeme,protože to k němu není fér. Začal vyvadèt a vyčitat mi to. Což chapu a nevadi mi to,ale hrozně si vyčitam,že jsem mu tohle provedla. Pak mi řekl "uvidime se v pekle", bojim se aby něco neproedl,ať už sobě nebo někomu jinemu. Vim,že v tomhle věku je blbost to tak moc proživat,ale v posledni době se mi jen daři ubližovat lidem. Už takhle dal nemužu,myslim jen na sebevraždu,protože by se pak všem jen ulevilo a už bych nikomu neničila život. Nebojim se to udělat,mam i napsane dopisy na rozloučenou.....jen stale doufam,že třeba bude ještě nějaka možnost proč to neudělat. Jsem velky samotař a introvert a hodn ě ttake sebekriticky člověk...
ja už nechci všem jen ničit život.....
Som taká sama na chorobu, ktorú nejde vyliečiť, a ktomu sa so mnou aj preto rozišiel moj priateľ
prosím odpuste nech mi je aspon trošku lepšie
Čas, čas, čas. Většinu času mi sežere práce a na důležité věci jsem pak unavená, nemám dostatek energie. Sere mě to, protože díky tomu se jen těžko starám o akcie, abych se jednou mohla na tu práci vysrat jednou pro vždy. Zanedbávám hru na flétnu i psaní jen, abych byla vyspaná do práce a jsme zase u zdroje mých problémů, protože většinou ani vyspaná nejsem. Mám mnohdy takové nervy z práce až z toho nemůžu spát, jak se děsím toho, co se tam zase vysere. Jo, nad změnou práce uvažuji pořád, ale má to háček. Většinou nikde nepřibírají a ztratit práci si nemůžu dovolit, jinak by mě matka vykopla z bytu. Takže chodím věčně nasraná a nevrlá, nebo prostě jen bez nálady a těším se na další výplatu, ze které určitou částku dám na obchod s akciemi, aby to šlo rychleji, jelikož obchodovat s minimálním množstvím je celkem na nic. Jenom nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím?! Mám sice trpělivost, ale i ta mi pozvolna dochází. Nejhorší na tom je, že mi pomáhají cigára, kterých se chci zbavit.
Fyzicky náročná práce je prostě na ho**o! Furt mě všechno bolí, jsem pak lemra si jenom uklidit pokoj, takže do toho všeho ještě musím poslouchat máminy výlevy. Pak přijedu za kámoškou a ta mi řekne, abych psala a mě je v tu chvíli akorát tak do breku, protože bych psala a ráda, jenomže to prostě nezvládám. Jo, mám pokusy, kdy se to snažím v sobě zlomit, ale než stačím napsat stranu musím jít spát, abych byla ready do práce, nebo z hrůzy z nadcházející šichty dokážu myslet akorát na to jaký to bude zase den na ho**o, nebo prostě usnu únavou. Klasicky skutek utek!
A tak je to každý den. Nejraději bych si hodila mašlu a tím pádem se na to všechno z vysoka vysrala, ale nejsem ubožák, co se vzdává. Vím, že to zlomím a můj plán mi výjde, akorát si občas říkám jestli mi to za tu cenu stojí, protože se v tom plácám jak ryba v bahně. Už nemůžu skoro dýchat a voda je daleko. Nejsem však takový blázen, abych zahodila sen, který se s trochou píle a sebezapření dá splnit.
Takže cíl je jasný, musím více zamakat na akciích, aby to začalo nést kýžené plody a já se dostala z té posrané práce, která mi vyloženě rve nervy a sere mě tak, až to bolí. No, to bude ještě dlouhý běh, ale vyplatí se a jeho cíl mi pomůže být zase aktivní, svobodná a spokojená a za to to stojí.
Krucinál! Musím do galantérky, abych si konečně mohla ušít ten korzet, po kterém tak vzdychám půl roku. Jo, měla bych. Občas si musím udělat radost, abych se nezbláznila. To jsem zvědavá, kdy se k tomu dokopu, ikdyž zítra není svátek. To by relativně šlo, sice jsem chtěla dělat přesčas, abych měla hodiny v zásobě kdyby něco, ale když jsem se teď tak hezky rozjela nesmím přestat jinak z toho zase nic nebude!
Svaté dětství, chvíle kdy jediné co mě trápilo bylo jestli pustí rodiče kamarády ven. Kde jsou ty časy? No jo, jsou v pr**li a ve vzpomínkách. Tomu se říká Život.
Nemusíte reagovat, jen jsem se potřebovala vypsat, abych si to ujasnila.
Uz me to nebavi. At udelam, co udelam, je to podle me matky spatne. Nebydlim s ni v byte, ale na kolejich a jsem zavisla na jejich financich, brigada by me nezajistila. Prijela jsem na vanoce domu a hned me zaukolovala uklidem atd. Vecer jsem sla do cajovny s prateli a chtela jsem prespat u jednoho, protoze domu uz nic nejelo. Samozrejme to byl celosvetovy problem, protoze jsem podle ni mela uklizet asi cely den i vecer. Ale i tak bych nekdy sla spat a je snad jedno, kde spim ne? A udelala mi zase scenu, jak jsem ji zklamala atd... Pritom je to jenom jedno blbe prespani. Dalsi den pratele odjizdi na chatu a uvidim je az po novem roce, coz ona vi, tak snad neni nic spatneho, kdyz je chci po dvou mesicich videt.
Uz me to nebavi, porad neco, porad mi ukazuje, ze se ji mam bat.
Premyslela jsem kvuli jeji hysterii, ze spacham sebevrazdu, protoze to tady bude porad, nikdy to neskonci. Uz me to vazne nebavi. Mam ji chapat, ale ona se to nikdy nesnazi pochopit z moji strany. Proste me nema rada. Ani se to nijak nesnazi skryvat.
Achjo.
Nebavi me to porad se bat, kdy ji zase neco preleti pres nos a bude zase hystericka kvuli niceho. K psychologovi nepujde, protoze podle ni mam problem ja, coz je pravda. Mam problem, s ni. S mistryni vseho a s nejrozumnejsi osobou na svete, ktera vsechno vi.
Sebevrazda? Neznam zadnou rychlou. Poradte.
Momentálně stojím před velkým rozhodnutím a netuším, jak se rozmyslet. Uvažuji zda ukončit studium na vysoké škole nebo ne. Jde o soukromou vysokou školu, kde se platí 22.500,-Kč/semestr. Pokud chci ukončit, musím se rozhodnout do poloviny ledna, aby mi škola příp. vrátila školné za letní semestr. Nemůžu říct, že škola mě nebaví. Akorát teď v prvním semestru máme matematiku se statistikou a informatiku. A tyto předměty mě absolutně nejdou a nevím, jestli jsem schopná z toho zkoušky udělat =o( ! Ale asi nejvíc mě štve, jak mi to školné neustále předhazuje má matka, která mi to platí. Samozřejmě mám už přes 4 roky dlouholetou brigádu, ale tolik peněz na školné nemám. Proto jsem se s mámou domluvila, že peníze si půjčím od ní (abych nemusela si půjčovat od banky s nehoráznýma úroky) a budu ji to pomalu splácet během studia a ještě po studiu. Přesto ale máma všude vykládá jaký je chudáček, že mi platí studium a že nemůže kvůli tomu jet ani na dovolenou. Já pak vypadám jak největší hyena. Neříkám, že se topíme v penězích, ale úplně špatně finančně na tom taky nejsme. A samozřejmě když se s mámou pohádáme, tak její věta je, že ať se k ní chovám slušně, když mi platí studium. Navíc já po SŠ na vysokou ani moc nechtěla. Furt jsem doma mámu přesvědčovala, že nikam nejdu, ale ona na tom trvala. Z brigády bych se určitě uživila a popravdě mě to v práci baví víc než ve škole. Jenže máma zešílí pokud se rozhodnu ukončit, a pak zase v říjnu mě bude cpát na jinou VŠ. Vím, že rozhodnutí je hlavně na mě, ale já jsem příšerně nerozhodná a nevím, jak se rozhodnout =o(. Děda mámě totiž nedovolil studovat VŠ, a tak si máma na mě zřejmě kompenzuje své dětství, protože ona celý život lituje, že je bez vysoké. Ale přece existuje tolik lidí, co mají pouze maturitu a uživí se.
Nevím, jak dál =o/! Bohužel jsem se nedokázala přihlásit pod svůj profil - nesouhlasí mi e-mail, tak píšu takto.
Jaký je smysl života?
Mám přítele, kterého mám moc ráda. Jsme spolu 8 měsíců, což je pro mě zatím rekord. Vždycky jsem měla kluka tak na tři měsíce a jen nezávazně, takové přítele s výhodami. Bylo jich už celkem dost a teď si myslím, že jsem už celkem dospěla k tomu mít opravdový vztah. Šlo to celkem doteď dobře. Dneska se mi ale ozvali dva mí ,,bývalí" s tím, že si vzpomněli na dobu co jsem s nimi byla. Jeden mi napsal, že si pamatuje na naše schůzky na schodišti a různé aktivity , které jsme tam dělali, až že by je chtěl zopakovat. Druhý mi volal, jestli nechci jít ven až budu mít čas, že by mě rád viděl. Jsme teď už ,,jen" přátelé bez výhod, ale pořád je tam trochu nějaké napětí. Líbí se mi, že neříká zbytečné věci a zbytečné otázky jako typu- prší, nebo je ti špatné po tom zkaženém jídla atd. Ale má přítelkyni, i když říkal, že se bojí být ve vztahu, takže možná vycouvá. Když mi volal, šlo poznat, že je něco špatně mezi námi. Že mu nevyhovuje jak to mezi námi je, trochu to i naznačil.
Skončili jsme to, protože jsme se na tom shodli, nikdy bych si nedokázala představit, že bych s ním šla do něčeho vážnějšího.
Proto nechápu, proč cítím chvění, když ho vidím nebo když slyším jeho hlas. Trochu jsem i v pokušení, ale rozumově to odmítám, protože takového kluka, se kterým jsem teď, už nikdy podruhé nepotkám a nechci to teď pokazit. Co mám dělat abych se už zklidnila...
Som paranoidný, stále mám pocit, že ma moja holka ojebáva za chrbtom a že ma podvádza, nie je to tým, že by som jej neveril, nemám dôvod jej neveriť, ale je to vo mne. Nebolo to tak vždy tak čo sa to so mnou deje ? Nechcem jej to povedať, lebo by bola smutná a myslela si, že mi niečo urobila, alebo že niečo robí zle...
Ako sa mám dať doporiadku ? :(
Chci spáchat sebevraždu.
Už mám promyšleno jak to udělám.
V 18 jsem se pokusil o sebevraždu - ta mi bohužel nevyšla.
Nyní je mi 36 a ani jednou jsem nelitoval, že jsem se o to pokusil. Zato jsem mnohotisíckrát (nekecám) litoval, že to nevyšlo. Tehdy to bylo proto, že jsem měl deprese. Nyní je to proto, že v ničem nevidím smysl. Vždy jsem se musel něčím "zabavit" (prostě něco dělat), abych nemyslel na sebevraždu. Ovšem postupně mně v mém životě přestávaly bavit věci, co mě dříve bavily. Nyní už mě nic nebaví a v ničem nevidím smysl a ani mě nic netěší. Možná někteří sebevrazi hledají důvod proč zemřít. Já to mám jinak. Marně jsem hledal důvod proč žít. Nikdy jsem jej neznal, ale aspoň jsem se dokázal nějak "zabavit", abych na to nemusel pořád myslet. Dříve jsem hledal svůj "smysl života", ale už jsem to vzdal, protože si myslím, že už jsem zjistil, že žádný smysl života není. Takže mi prosím neříkejte nic o bohu, lásce, dětech, kamarádství a podobně. Protože už nemám žádnou životní náplň (hledání smyslu života) ani žádnou činnost co by mě "zabavila", abych nemusel myslet na smrt, tak myslím na smrt drtivou většinu svého bdělého stavu (kromě chvil kdy řeším nějaký pracovní úkol). Nyní již čekám jen na den (který je určen vnějšími okolnostmi), který bude vhodný pro mou sebevraždu a i to čekání je mi dlouhé a radši bych to měl již za sebou.
Nevěřím, že kdybych ještě nějakou doubu žil, že bych objevil něco, co by bylo takové že bych si řekl: "pro to stojí za to žít". A teď to nemyslím jen tak, že by to bylo příjemné. Nemám problém považovat za smysl života některých lidí pomoc druhým, jen si myslím, že to stejně nemá smysl (ovšem nehodlám jim to vymlouvat). Protože v žádné činnosti nevidím smysl, tak jsem své činnosti omezil na minium (jíst, pít, spát, chodit do práce). Možná to vypadá, že mám stále deprese. Osobně si myslím, že už deprese (z dětství) nemám, jen prostě nevidím důvod něco činit když to stejně nemá smysl. Chápu, že lidé dělají i věci co je nebaví, ale dělají je z toho důvodu, aby mohli dělat i věci co je baví nebo si myslí, že jsou důležité, či že mají smysl. Já žádnou takovou věc nemám. Navíc jsem člověk, kterému je nepříjemný kontakt s jinými lidmi (asi něco jako sociální fóbie). Dříve jsem to přemáhal, protože jsem pátral po smyslu života a to sám člověk neobjeví. Proto jsem se lépe cítil spíše mezi knihami než mezi lidmi, ale teď už mě ani to čtení nebaví, a že jsem toho přečetl opravdu hodně.
Asi tak. Škola, kterou k smrti nesnášíte, se rozhodnete dodělat. Snažíte se, jde vám to... máte dobré známky a pak se to stane. Zdraví se odporoučí a vy chytnete zánět močáku. Ok, nic to není, vezmeme si brusinkový čajíček a vše bude v pohodě. Zkrátka zánět přechodíte a začnou vás bolet záda. Fajn, tak si zajdete za praktickým lékařem, který vám řekne, že to asi bude zánět ledvin. Vyfasujete antibiotika a jdete do pelíšku. Vše je v pohodě, lehárko, sčítá se absence.... no řeknete si, že v pondělí půjdete zpátky do kolotoče jménem škola a houby. V pondělí ve 3 ráno se vzbudíte propocení, je vám zle, nemůžete se hnout, skoro zvracíte a bolest zad je nesnesitelná. Jedete na pohotovost, kde vám s potěšením oznámí, že vlastně jsou vám antibiotika naprosto na nic, protože to nejsou ledviny, ale páteř. Opět vyfasujete prášečky, ovšem analgetika na bolest a pomalu s písní na rtech, že musíme na ortopedii nebo chirurgii. Druhý den ráno spěcháte na oddělení chromých, kde vás vyhodí, že musíte mít doporučení od praktického lékaře. A jsme zase tam, kde jsme byli. Praktický vás vyšetří, poklepe si na čelo, že to páteř není a že musíte dobrat antibiotika. Žádný rentgen pro jistotu, žádné vyšetření páteře... jasně to budou ledviny! Všichni se na vás tváří jako by jste je snad otravovali či co... sladce lupnou očkem, snad když jim vrazíte do dlaně jejich slavnejch 30 kč a s pocitem viny, že jste je asi opravdu jen otravovali šeptnete, Na shledanou.
O to smutnější je to, že když nevíte co máte dělat, jdete za svými nejbližšími. Opět se dostaví vina otravování, protože jsou všichni v práci a jen vám vynadají... A teď co? Co myslíte? Co by jste dělali vy?
Za všechny odpovědi předem děkuji, i za negativní... když už depka tak pořádná...
Jsem si dělala srandu v práci z bývalého."Ty a pracovat,to jsem nikdy neviděla.To je dost dobrý vtip.""Já jsem se ti věnoval."Může mi to někdo přeložit?Pořád nad tím přemýšlím
Ahoj, už dávno jsem zjistila, že přítel napsal nějaké slečně, že je překrásná a bla bla bla ... začínali jsme spolu, tak mě to vzalo, dlouhou dobu nic a teď jsem narazila na jeho profil na googlu a v přátelích má jednu jedinou slečnu. Jinou než té které psal, že je překrásná ... ale nevím, nechápu to. Jsem z toho celkem smutná a nechci dělat scény, ale nevím co si o tom mám myslet. Mu jsem ještě nic neřekla, protože nechci zbytečně přehnaně reagovat, ale prostě vadí mi to ... jenže on je takový že to nepochopí ... bože :/
Potřebuji se svěřit. Jsem vystudovaná, s výučákem fotografka a nemám uplatnění. V prváku do nás nahustili takových nadějí, jak všichni budeme dělat fotečky, fotit usměvavé tvářičky... ho**o. S prominutím mne sere to, že nějaké rychlokvašky z kurzů pro začátečníky se považují za něco extra, kupují si zrcadlovky za X tísíců a stejně používají režim AUTOMAT. Bože můj... což vymřeli takoví ti praví, vystudovaní? Ti co mají na to právo? Právo na místo, které jim vzal nějaký vystudovaný prodavač/kuchař či zámečník? Držím to v sobě dlouho, ale musí to ven... stále víc a víc vidím jak se tohle děje a nejenom u fotografa.... ach jo, děkuji za přečtení (pokud jste se dostali až sem, gratuluji...). Budu ráda za jakékoliv Vaše názory co si o tom myslíte.
A.G
Jsem z toho fakt nešťastná...
kdybych si psal deníček (fyzicky), zapíšu si tuhle stručnou vnitřní rekapitulaci tam, už toho moc ven neposílám, skrývám toho víc než dřív...
když si tak čtu své staré a ještě starší zpovědi, je vidět, že to jde s časem... už jsem před nějakou dobou pochopil, že většina těch lidí okolo tady není a nebude pro mě, oni mají jiné, pro které chtějí žít... radši to chvilku přebudu, než abych se pořád vnucoval a sažil se dostat z nich pro to a ono je tak, jak je
a pak se cítil špatně a ještě ublíženě, každý ať si přece dělá, co chce on... školu jsem přestal řešit už dávno a teď půjdu pracovat, mám to rád, a může mi kdokoli říkat, jakou dělám blbost... ta častá nuda a samota trochu přispěla i k tomu, že jsem si konečně našel pořádného koníčka - kolo, a nejlíp když je to spojené s geocachingem, je to něco při čem se cítím skvěle...
ale i přesto - přijde večer, nebo chvilka volna, a všechno se hroutí, všechno na mě padá a nikde žádné stéblo, kterého by se dalo chytit, je lepší nechat to být, nechat to plynout a ono to přejde... ale co když se to jednou vrátí v děsivém rozměru?
nedávno mě k takovému přemýšlení přiměla událost, která se stala - mladý kluk z naší ulice se oběsil
já se nebojím toho, co bude teď, zítra, pozítří... ale když se sebe zeptám, kde budu, co budu dělat za 5, 10, za x let? nevidím žádnou budoucnost
a k tomu jeden tíživý balvan
*Nemusíme přece všechno pochopit. Stačí to přijmout, ne?*
Chci toho od bývalého tak moc?Aby mě jenom pozdravil a jinak mě ignoroval a nehleděl na mě?
Je to moc?
Náhodné moudro a přísloví
Nesmí jeden druhému škodit pro svůj vlastní prospěch. (Cicero)
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých = date("Y");?> ©