Detail a diskuse u zpovědi

Ve Tvém věku jsem zažila kdysi něco velmi podobného.
Tenkrát jsem se za to odsuzovala, ale dnes vše vidím jinak.
Uvidíš, že u Tebe to bude stejné...
Přeji hodně zdaru a víc si věř, máš na to, když ses dokázala takto svěřit!

docela mě dostává, kolik lidí tady uvažuje o sebevraždě...
vždyt ty situace, to není přece vůbec bezvýchodný! - tzn. nebuzeruju tě, že jsi ze svýho života nešťastná, ale naopak ti chci říct to všecko může bejt dobrý, a taky že bude...

na jednu stranu píšeš, že všem pomáháš, v dodatku píšeš, že všem život ničíš.... taskže je jasný, že nějaká část tebe si uvědomuje, že druhejm rozhodně život neničíš.
druhejm určitě pomáhej, pokud CHCEŠ, pokud to naplňuje tebe samou a myslíš, že pomoct můžeš. nedělej to, aby ses zdála v jejich očích lepší. což se mi zdá, že to tak právě bereš, pakliže si stěžuješ, že se od nich vděku nedočkáš.
za svýho odmítnutýho chlapce se prosimtě neobviňuj. evidentně je to blbeček......v tomhle věku prostě často kluci (i holky) říkaj kraviny a nějak moc nedomejšlej důsledky.. z vlastní zkušenosti doporučuju pořídit si staršího partnera, kterej bude mít rozum a ty s ním nebudeš řešit tyhle citově vyděračský sračky, ale budete mít normální plnohodnotnej naplňující vztah, v kterým né že by se nic nemuselo řešit, ale bude to na jiným levelu.

myslim, že bys měla především myslet na to, jak ničíš/neničíš život sama sobě. není to žádný sobectví, pokud to pojmeš za správnej konec.
musíš se rozhodovat podle toho, co je nejlepší pro tebe. už to "chodim na školu, na kterou nechci, aby měli rodiče radost"... myslíš, že opravdu maj upřímnou radost, jestliže věděj, že na tý škole seš jen a jen proto, aby měli radost oni, přičemž tobě samotný to radost nepřináší, ba naopak to tam asi nesnášíš? jak bys to viděla jako rodič? budeš nutit svoje dítě chodit na gympl a vysokou, když má šikovný ruce a chce vyniknout já nevim..v truhlařině? tohle sou klasický případy, kdy si rodiče akorát doháněj na dětech něco, co sami nestihli, nedokázali, neměli na to koule a ty děti, jelikož je to kus nich, tak si to egoisticky přivlastněj jako svůj úspěch.............. jak krátkozraké.

věř, že spokojenost rodičům přinese úplně něco jinýho. a pokud nebudou spokojený především oni sami se sebou, nepomůže jim ani když budeš nejchytřejší a nejschopnější č.lověk na světě.

vem život do svejch rukou a hledej to svoje štěstí.

Řekl bych, že ostatní by si měli pomalu začít zvykat, že jsi svobodná osoba s právem na vlastní rozhodnutí. Možná můžeš slyšet argument "moje střecha - moje pravidla", ale brzy pod ní žít nebudeš a budeš se muset rozhodovat sama za sebe a taková věc se nenaučí ze dne na den.

Samozřejmě, že se vždycky se najde někdo, koho svým rozhodnutím nasereš. To zdaleka neznamená, že bys někomu ničila život - za ničení životů jsou myslím docela rozumně nastavené sazby v trestním zákoníku. V opačném případě je to jen jako cesta napříč loukou - stébla trávy se ohýbají, ale vždycky se zase zvednou, pokud nebudeš vyšlapávat jedno místo od rána do večera.

Když někomu pomáháš, asi bys neměla čekat vděk. Buď to děláš, protože chceš pomoct, nebo to děláš, protože jsi někým donucena. Pro vděk pomáhají jen malé děti, protože k přežití potřebují přízeň svého rodičovského božstva, ale teď začínáš být závislá sama na sobě, a jediný vděk, který budeš potřebovat získat, je svůj vlastní.

A ještě komentář k tomu rozchodu: je vidět, jak mu na Tobě záleželo. Když mám někoho rád, tak přeci pro něj chci to nejlepší - ať se mnou, nebo beze mě. Však on si na to za pár let ani nevzpomene a Ty taky ne.

Takže hlavu vzhůru, rozlučovací dopisy a podobné pomstychtivé nesmysly spálit a hrdě se pustit do života.