Detail a diskuse u zpovědi

Tak jsem zase tady...tady,abych mohla část mého trápení vynést na světlo světa...ale ani vlastně nevím o čem bych tu mluvila,je toho tolik co mě tíží...tak např. včera jsem plakala,zase jsem plakala...můj bráška,má opora byl včera na vyšetření a neřekl mi jak dopadnul a já to tak moc chtěla vědět,ptž jsem celej ten den na něj myslela a nevím nic. děsí mě,co se za tím skrývá. Dál matka...moje matka je nekonečný téma,o kterým se můžete bavit do nekonečna.Jenže tak moc mi ubližuje.Jezdím ze školy pozdě domů,chodím se doučovat matiku a účetnictví,ptž jsem díky psychickýmu kolabsu strávila doma něco přes měsíc,takže musím dohánět školu a ona mi včera vyčítala,že pořád jezdím domů pozdě a kde má důkaz,že jsem opravdu na tom doučování apod.tak moc mě to na ni mrzí, páč já se opravdu snažím jak můžu abych to všechno dotáhla a doučila se to a ona má takovýhle poznámky, přijde mi že se snažím zbytečně...Dál moje ,,láska"..pořád na něj myslím a pořád mě to strašně bolí a nevím si s tím rady...
Taky mi strašně chybí AKi ...je to tak nádhernej poit mít ji nablízku a krásnej pohled (aspoň na okamžik)na šťastného Desttinyho. Už abych ji zase viděla...
Brácha za í o weekendu jede,Peťa(malej brácha)bude u táty a já budu doma s matkou sama,vydána jí na pospas...
Píšu stupidity,vím to,ale prostě potřebovala jsem kousek toho,co nosím v sobě dostat ven
odpusťte...
prostě cítím,že už nemám sílu jít dál, vždycky když se zvednu ze země,jakoby to bylo jen proto,abych na ní znovu mohla spadnout
Připadá mi,že nemám žádnou cenu, jsem zapomenutelná bytost,kolem které denně projdete s pocitem,že příště už ji vidět nemusíte,připadnu si jako bych tu ani nežila,jakbych jen z dálky pozorovala svůj život...život...co je vlastně život.co je reálné a nereálné...chtěla bych výst a mít normální život..ale co vystihuje slovo ,,normální"
bojovat?to napadne každého-bojovat za svůj život a za své sny, ale proč?
dala jsem si cíl(ani už nevím proč),...dožít se 18-asik pro ten pocit dát si pivo bez toho aniž byste pak museli zdrhat před fízlama:D...ne sranda,chci se dožít 18,ptž doufám v svobodu,doufám v to,že už pojedu sama za sebe,takže i život by měl být přijatelnější a mé slovo by mělo nabít větší váhy...Ale bylo mi dáno najevo moji matkou,že se mými 18-tinami nic nezmění... ale proč|,jen proto,že ji festivaly typu masters nebo brutall připadají jako něco nenormálního,celej můj život jí přijde nenormální,ale proč bych měla jet podle ní....V 15jsem dostala křídla,s kterými jsem se někdy alespoň trošku povznesla nad zem. To byly chvíle,kdy už jsem začla žít trochu jinak...A teď když mi bude 18,chci vzlétnout,roztáhnout křídla a letět...chci letět za svojí svobodou,svým životem a svými sny...ale mám strach,že já neroztáhnu křídla nikdy...nikdy nepletím,protože tu bude vždycky někdo,kdo má křídla spoutá:'-(

sem blbá...omlouvám se...asik mě stejně nechápete