Příspěvky

Smůla? Nebo prostě realita?
Jsem moc ráda, že mám skvělý rodiče, báječnou ségru, nádhernýho psa a činčilu. Někomu to asi stačí k životu. Jsem za to šťastná. Ale co když tam je pak práznota, že tam něco chybí. Nějaké pohlazení, obejmutí pořádných chlapských ramen. Jo to je asi to co mi ke štěstí chybí. Mít vedle sebe někoho kdo by mě měl rád takovou jaká jsem a nevadilo by mu, že jsem tlustá, ulítlá nebo nemocná, ale tohle asi hodně chlapů netoleruje nebo spíš si myslí, že jsem blázen. Vím co mám za nemoci, vím, kde jsem se byla léčit, ale prostě jsem pořád živý tvor, který má v životě touhy a ty chce ukojit. Co se člověku nedostává - to chce. Co si teď přeju já? Potkat nějakého chlapa, který mě nebude využívat nebo si se mnou jen hrát jako ten magor Stanislav. Nesnáším ho, nechci ho už v životě vidět. Pohrál si, nedala jsem mu a pak konec. Nadrženej panic. Kdyby mi alespoň napsal "Johano, nebudem se vídat , protože blá blá blá" to by úplně stačilo, já bych to pochopila, kdyby to byl nějakej rozumnej důvod. Chlapům nevěřím, ale vždycky do toho spadnu po hlavě a pak sbírám kousky svojí prokletý duše. Jsem prokletá. Mám pocit, že si v životě nenajdu nikoho, se kterým bych chtěla prožít život. Neznám takového člověka a když už teda jsem měla pocit, že je to tady tak něco slíbí a pak se na mě vykašle. Fakt nevěřit nikomu. Nechci bejt naivní, ale prostě pořád naivní jsem a nechám si všechno nakukat, všemu věřím a jsem prostě kráva. V reálném životě si člověk nemůže moc vybírat. Nechci žádného modela nebo tak nějak, chci vedle sebe někoho kdo prostě nebude magor jak jsem do dnešní doby potkávala. Prostě mám na chlapy smůlu a sbohem a šáteček!

0 komentářů

Chlapi = moje smrt
Dneska má jistý člověk narozeniny. Myslela jsem, že je budu slavit s ním. Že mezi námo něco je, že to třeba bude mít budoucnost. Ale on? Zajímají ho jen a jen kámoši a kde jakou holku omakat. Když jsme spolu byli v noci v parku tak si myslel, že něco bude ... Ale nebylo! Potom si stěžoval kámošům, že je naštavnej, že nic nebylo. Copak si myslí? Že já jsem hej nebo počkej? Takhle si zahrávat s city je docela hnsuný. Využívá mě jak se mu to hodí a napíše mi třeba jen když je v podnapilém stavu. I když dneska určitě bude nalitej tak se určitě neozve. Je to prostě 21 letý pako :( Asi je dost ještě omezený pubertou. Vždyť snad ještě neměl ani sex. Proto každou holku využívá, že už nechce být panic. Ale že i ženský maj city to ho už nezajímá. To, že teďka nědko na něj myslí a říká si co asi dělá mu nedochází. Třeba si našel jinou příšeru než jsem já, ale slušností je se ozvat a říct "už tě nechci vídat". Pak člověk zbytečně čeká. A má ztracené naděje. Prostě mám na chlapy smůlu. Jsem smolař. Ještě jsem nepotkala kluka, se kterým bych měla prožít život. Jo hodne lidí si říká, že jsem mladá, že mám všechno před sebou, ale už mi taky bijí biologické hodiny. Zoufalost nad zoufalost. Tenhle svět je ubohý. Asi mi není souzeno mít hodného a spolehlivého chlapa, který by mě měl rád takovou jaká jsem. Je to smůla. Asi se dá žít bez chlapa, ale chybí mi obejmutí, pohlazení a hezký slovo. Nejde být pořád sama. A nechci jen úlety. Prostě nějaký vztah, který má budoucnost jinak už nevím co mám dělat. Nikoho nehledám, čekám až to přijde, ale koukám se a rozhlížím kolem sebe. Chci, aby ten dotyčný věděl, že na nej nekašlu. Ale když nemá zájem tak nevím jak se to má dozvědět. Já dolejzat nebudu. Je mi to proti srsti. Teď půjdu do postele, pustím si My Immortal a budu se snažit na nic nemyslet. Sbohem můj příteli.

0 komentářů

Jsem vyjímečná?
Dneska jsem byla v krizovém centru. Přijdu tam a proti mně šel takový pěkný chlap a představil se mi jako můj "ošetřující lékař". Připadala jsem si hloupě. Ostýchala jsem se mu cokoli říct o svých problémech. Fakt jsem se styděla. Takovej pěknej chlap a já jako troska k němu jdu, abych mu řekla všechno co mě tíží. Bylo to první sezení a to mělo být seznamovací. Takže klasika - jak se jmenuju, kolik mi je let blá blá blá. Začal se mnou řešit mou emoční poruchu osobnosti. Styděla jsem se cokoli říct i to, kde jsem se léčila a že myslím, že je smrt pro mě vysvobození. Začal se potom bavit o úplně všedních věcech až jsem z toho byla zmatená. Furt říkal "tak to jo" a to mě rozčilovalo a nevěděla jsem co mu na to říct. Chtěla jsem se s ním bavit o mém vztahu s jedním matlákem, o tom jak si předtavuju svoje "vysvobození". Bavili jsme se o práci co chci dělat, o škole co bych měla dělat a tak. Nechci být úzkostlivá, ale čekala jsem od toho víc. Uvidíme příště. Zase je hezké, že mu můžu kdykoli zavolat nebo napsat SMS, kdybych měla nějaký problém. Toho si moc cením. Podle něho jsem vyjímečná osobnost, citlivá ajedinečná. takový pocit, ale já ze sebe nemám. Nenávidím se pořád. Nevím, jestli tenhle chlap něco změní nebo ne, ale nechám se překvapit jak s oblibou říkám. Moje nálady z mánie do deprese mi vadí, neznám nic mezi tím. Nevím co to je být v normální náladě. Miluju když se dostanu do stavu, kdy se pořád chechtám a mám na všechno alespoň trochu nadhled. Ale když to přejde do deprese, třeba z minuty na minutu, tak to je už horší. Nechám se zatím vláčet životem a nevím co mám čekat. Už by konečně mohlo přijít něco dobrého.

0 komentářů