Příspěvek

Smůla? Nebo prostě realita?
Jsem moc ráda, že mám skvělý rodiče, báječnou ségru, nádhernýho psa a činčilu. Někomu to asi stačí k životu. Jsem za to šťastná. Ale co když tam je pak práznota, že tam něco chybí. Nějaké pohlazení, obejmutí pořádných chlapských ramen. Jo to je asi to co mi ke štěstí chybí. Mít vedle sebe někoho kdo by mě měl rád takovou jaká jsem a nevadilo by mu, že jsem tlustá, ulítlá nebo nemocná, ale tohle asi hodně chlapů netoleruje nebo spíš si myslí, že jsem blázen. Vím co mám za nemoci, vím, kde jsem se byla léčit, ale prostě jsem pořád živý tvor, který má v životě touhy a ty chce ukojit. Co se člověku nedostává - to chce. Co si teď přeju já? Potkat nějakého chlapa, který mě nebude využívat nebo si se mnou jen hrát jako ten magor Stanislav. Nesnáším ho, nechci ho už v životě vidět. Pohrál si, nedala jsem mu a pak konec. Nadrženej panic. Kdyby mi alespoň napsal "Johano, nebudem se vídat , protože blá blá blá" to by úplně stačilo, já bych to pochopila, kdyby to byl nějakej rozumnej důvod. Chlapům nevěřím, ale vždycky do toho spadnu po hlavě a pak sbírám kousky svojí prokletý duše. Jsem prokletá. Mám pocit, že si v životě nenajdu nikoho, se kterým bych chtěla prožít život. Neznám takového člověka a když už teda jsem měla pocit, že je to tady tak něco slíbí a pak se na mě vykašle. Fakt nevěřit nikomu. Nechci bejt naivní, ale prostě pořád naivní jsem a nechám si všechno nakukat, všemu věřím a jsem prostě kráva. V reálném životě si člověk nemůže moc vybírat. Nechci žádného modela nebo tak nějak, chci vedle sebe někoho kdo prostě nebude magor jak jsem do dnešní doby potkávala. Prostě mám na chlapy smůlu a sbohem a šáteček!

0 komentářů