Příspěvek

Jsem vyjímečná?
Dneska jsem byla v krizovém centru. Přijdu tam a proti mně šel takový pěkný chlap a představil se mi jako můj "ošetřující lékař". Připadala jsem si hloupě. Ostýchala jsem se mu cokoli říct o svých problémech. Fakt jsem se styděla. Takovej pěknej chlap a já jako troska k němu jdu, abych mu řekla všechno co mě tíží. Bylo to první sezení a to mělo být seznamovací. Takže klasika - jak se jmenuju, kolik mi je let blá blá blá. Začal se mnou řešit mou emoční poruchu osobnosti. Styděla jsem se cokoli říct i to, kde jsem se léčila a že myslím, že je smrt pro mě vysvobození. Začal se potom bavit o úplně všedních věcech až jsem z toho byla zmatená. Furt říkal "tak to jo" a to mě rozčilovalo a nevěděla jsem co mu na to říct. Chtěla jsem se s ním bavit o mém vztahu s jedním matlákem, o tom jak si předtavuju svoje "vysvobození". Bavili jsme se o práci co chci dělat, o škole co bych měla dělat a tak. Nechci být úzkostlivá, ale čekala jsem od toho víc. Uvidíme příště. Zase je hezké, že mu můžu kdykoli zavolat nebo napsat SMS, kdybych měla nějaký problém. Toho si moc cením. Podle něho jsem vyjímečná osobnost, citlivá ajedinečná. takový pocit, ale já ze sebe nemám. Nenávidím se pořád. Nevím, jestli tenhle chlap něco změní nebo ne, ale nechám se překvapit jak s oblibou říkám. Moje nálady z mánie do deprese mi vadí, neznám nic mezi tím. Nevím co to je být v normální náladě. Miluju když se dostanu do stavu, kdy se pořád chechtám a mám na všechno alespoň trochu nadhled. Ale když to přejde do deprese, třeba z minuty na minutu, tak to je už horší. Nechám se zatím vláčet životem a nevím co mám čekat. Už by konečně mohlo přijít něco dobrého.

0 komentářů