Příspěvek

Zamyšleno občas slzy
Přemýšlím, od včerejší jízdy z party u Petry musím jen přemýšlet a může za to blbej nápis na lavičce: "Moje srdce bije pro city". Ach jak moc mě to vyděsilo, když jsem se měla rozhodnout mezi rozumem a citem, tenkrát v únoru. Už je to skoro 5 měsíců, co jsem s Martinem šťastná, ale jen tak na to vše nezapomenu. Jak v dobrém tak i ve zlém. Docela mne to změnilo. Docela dost. Je mi smutno. Tolik bych chtěla udělat takových špatných věcí, jako vrátit mu to všechno stejnou mincí, vrátit mu taky dárky, které mi dal, psát mu maily. Proč? Já nejsem jako on, já se chci nad to povznést a říct je to minulost, netahat to do přítomnosti, ale tak lehce to nejde. Zrovna minulé pondělí jsem se s ním strašně pohádala a bylo mi opět řečeno, že jsem mu zase vrazila nůž do zad a že to mi jde. Fajn, to byl útok! Na ten jen tak nezapomenu. Bože, vysvětlete mi, proč mi při těch vzpomínkách tečou slzy? Když jsem najednu stranu ráda, že je to za mnou?? No každopádně od té doby se zase spolu nebavíme a obávám se, že tohle je na delší dobu. Ono je jednoduché někoho označit za svini a házet na něj špínu. Píše mi, kolik toho ztratil a jak ho to mrzí. Hm... funny. Co vše jsem asi mohla ztratit já? Já jsem z tohoto boje nevyšla jako vítěz, ale já tam zůstala jako těžce raněná a jediný, kdo při mne byl.... byl Martin. Je to smutné, ale je to tak. Díky tomuto boji jsem ztratila třeba přátelé, kteří kdysi tvrdili, že ať se děje cokoliv, vždy mí přátelé budou. Jakmile jsem se s Ondřejem rozešla, skončila dobrá komunikace mezi mnou, Evou, Honzou a Helčou. Je mi z toho smutno. Byli to mí dobří přátelé, tolik plánů jsme měli. Je dobře, že Kubíček je ještě tak malý, nic nechápe. Jediný Leoš se udržel a zůstal přítel a proto si ho vážím.
Měla bych být vlastně šťastná, našla jsem přítele, který si mne váží, který ví, co chci. Čeká na mne, než přijedu domů, přitulí se ke mně a drží mne v náručí. Je mi s ním nádherně a jsem šťastná.... musím jednou pro vždy si osedlat koně a odjet ze Západu....

0 komentářů