Zpovědi

A zase je to o tom samym. vsechna predsevzeti jsou pryc, odhodlani byt silna v nedohlednu a laska na veky pohrbena. Nenavidim ho, nenavidim jak nikoho jinyho predtim. Nechapu, jak nekdo jako je on muze byt mu otec. Lituju ho. Driv jsem litovala sebe, ale ja nejsem ta, kterou cela rodina nenavidi. Jedine on je k politovani, kazdy ho lituje, nebo vyuziva. Ze ma kamarady? Tak se tomu neda rikat... Rodinu? Ta neexistuje. Domov? Skladiste, kde prespava, u nas totiz domov nema.A on to vi. Proc sem jezdi kdyz vi, ze ho tu nikdo neche?? Proc ma blby pripominky, kdyz vi, ze nas to bud nehorazne vytoci, nebo uz na to nereagujeme. Copak on se chce hadat??? stoji o to, abychom na nej doma rvali? I jeho vlastni matka si z nej dela jenom legraci... Vzdycky jsem si slibovala, ze je to naposledy, co brecim, jenze pak prijde, udela neco spravne, ja si myslim, ze neni az tak spatnej a pak to zase posere, a ja jsem tam, kde ted. U nenavisti... Az jednou zemres, nerikam, ze nebudu brecet, ale vedle slz budu citit straslive uspokojeni a ulevu. at si me pak vezme treba peklo, ale za timhle pocitem si budu vzdycky stat...

Nenavidim te a lituju zaroven, divim se, zes to jeste nepoznal

potřebuju radu .. jak nejlépe ukončit vztah ktery už pro mě nema smysl ..ale nějak jemne ,... ?? v tomhle ohledu nejsem zrovna zkušena

ps.

ahoj lidi mám problém ....mám pocit že se moje a zajmy mejch blízkejch (rodiču )rozcházej a nevím proč .
Stejně tak mám pocit že si nemám moc co říct se svojí mámou ,ale s tátou jo protože je i měsíc pryč a pak přijede na týden .Mamka mně i tatovi vyčítá že máme jiný zájmy .a když jedem někam pryč tak všichni jdem sami ( no já sama nebo s tatou a mama)nevím proč ted sem si to nějak uvědomilaa trápí mě to -!

nechci aby se měnily naše vztahy ,chci tomu zabránit :)poradte jak ..

Tak spokojenosti už byl dostatek, přichází opět těžká doba. Jde o to, že už mám konečně "pod dohledem" teda u sebe na prázdninách svoje dalo by se říct dvojče, nejlepšího človíčka, kterýho znám, kámošku Mary.To, co zažila si nikdo z vás nedokáže představit. Přesně to nevím ani já, bojí se mi říct všechno, bojí se lidí,ale tohle už naštěstí zvládám napravit.Představila jsem jí pár mých kámošů, šermíři jsou pohodový lidi.Ale stejně se to nějak víc nelepší, uvízla jsem teď na špatným bodě a to proto, protože zítra to budou přesně dva roky, co se jí zabila nejlepší kamarádka.Pořád si to dává za vinu, já už nevím, co mám dělat, jak jí mám pomoct.....?!

Jsem doopravdy zoufalá.....

"Už dlouho jsme spolu nekecali sami. Mnoho se toho změnilo." tak těmito slovy to opět začalo. Dívka, která mě už dvakrát odmítla (a já na ni se snažil zapomenout a celkově se mi to skoro podařilo), těmito slovy opět zažehla v mém srdci naději a lásku. Ano, ta naděje, ty slova mi pořád nedávaly spát. O téhle skutečnosti jsme věděli jen dva - já a kamarád. Přesně, jak jsem chtěl - nikdo jiný nic nesměl tušit ani vědět - to byl rituál, díky němuž to mělo vyjít. Ta naděje mě držela při životě ve chvílích na táboře, kdy jsem byl psychicky na dně. Moc jsem na ni myslel a doufal, že vše vyjde. Jenže když mi pak neodpovídala na prozvánění, tak jsem začal něco tušit. A včera jsem se to dozvěděl - má přítele. V tu chvíli se mi zbortil celý svět, to, v co jsem smrtleně věřil vyhaslo a já opět zůstal sám. Jenže teď mám strach, abych neudělal nějakou hloupost, protože i tak jsme spolu dobří kamarádi (žel bohu pro mě, ale co můžu dělat). Ta hloupost spočívá v tom, abych jí neprovedl nějaké naschvály nebo tak něco, prostě tyhle pocity ve mně jsou a děsí mě. Vždyť proč bych jí měl něco dělat? Našla si přítele a je šťastná (to jí přeju), a nic špatného mi tím neprovedla - teda alespoň ne úmyslně. Jenže mé srdce se jí nechce vzdát, pořád by chtělo ji nějak dostat.
Lidi poraďte mi, co mám dělat, abych s ní mohl do dalších dní normálně komunikovat? Jak se bránit věcem, které chce srdce? Rozum říká jedno, srdce druhé. Co si mám vybrat?

jestli já tuhle holku nemiluju, tak už pak nevím, co je láska, kurňa, dyť už to trvá pomalu dva roky

Mam jeden problem. Je mi často líto že moje kamošky a kamoši maji třeba holku nebo klzuka a o mě se nikdo nezajima ..mě hrozně baví flirtovat a když už konečně někoho sbalim jak si vždycky přeju tak přemyšlím (tak po 3 dnech ) nad tim jak tomu klukovi řict že se s nim chcu rozejit ...

jsem hrozna ...

Mám sestřenku, ale ona je pro mě nejen sestřenka, ale taky moc dobrá kamarádka . . . . no a my jsme měli jet s babičkou někam já už nevim kam a ona řekla, že nejede a já se s ní kvůli tomu pohádala . . . . .

Mrzí mě to, ale omlouvat se jí nebudu . . . ona mi začala nadávat první . . . .

Víte jak jsem psala,jak jsem strašně moc šťastná a jak jsem se zamilovala do ůýasnýho kluka.Věděla jsem,že to tak nebude na furt..........možná jsem nemocná.Našla jsem si útvar na prsu....teta umřela na rakovinu...mám strach

Mám jít na vyšetření a dozvědět se pravdu??Není lepší žít v nalhávání,že jsem v pořádku???

mám přítele.. je to úžasnej človíček, miluju ho, jako jsem nikdy nikoho nemilovala.. on teď trpí, jeho mamka a vlastně skoro půlka rodiny je nemocná.. je to maniodepresivní psychoza, která se teď u jeho mamky začíná po čase znovu projevovat.. je teď ve fázi mánie, kdy on to odnáší nejvíc.. paradoxně právě on se jí přede všema nejvíc zastává.. včera si od ní vyslechl různý věci, byl z toho naprosto v pr.eli, v půl druhý ráno mi volal, že jede za mnou a že prostě nechce být sám.. brečel mi na klíně.. protože to, co mu řekla, ho hrozným způsobem zasáhlo.. když se trochu uklidnil, tak mu několikrát volal jeho taťka, psal mu smsky, kde je, jestli je v pořádku atd., můj miláček mu to pokaždý položil, neodpovídal.. jeho táta u toho rozhovoru nebyl, přišel ve chvíli, kdy můj brouček nased do auta a jel za mnou.. ještě se stihli pohádat..
teď o tom od rána přemýšlím, nemlžu to vypustit z hlavy, pořád na to musím myslet, jak mu tekly slzy proudem.. bylo mi ho hrozně líto, nakonec jsem brečela s ním.. ale nevěděla jsem pořádně, co mu říct, co udělat.. tak jsem se ho prostě jen snažila utěšit.. snad se mi to i povedlo.. člověk si prostě nedovede představit, jaký to může být.. když o tom skoro nic neví.. sma mám podobně nemocnou sestřenku, má schizofrenii, viděla jsem, co to s ní dělalo, když se to u ní objevilo.. teď je relativně v pořádku, ale mám za ni stzrach, jak to bude, až se ta nemoc znovu projeví.. mám strach i za mamku mýho miláčka, je to skvělá ženská.. nebo alespoň tak jsem ji poznala.. a pořádně ani nevím, co mám dělat.. chtěla bych mu pomoci, ale nevím jak.. bojím se, že něco zkazím, že mu to ještě zhorším..

potřebovala jsem to ze sebe dostat, protože na to musím pořád myslet, musí pořád myslet, jak mu asi nej a co bych pro něho mohla udělat.. a při tom ani nevím skoro jak..

Včera jsem se pořadně opila a prováděla jsem hrozivé věci ...

Co je to vlastně odpuštění?

Asi jsem divná já, ale zdá se mi, že moji rodiče už mě nemají rádi tak jako dřív! A je to už od doby co se narodila ségra! Je jí 7 a všechno se musí točit kolem ní! Nenávidím když jdeme spát a mamka se se ségrou pusinkuje jakoby se už nikdy neměli vidět a na mě úplně sere! Nebo i taťka! Včera jsme byli v zoo a samozřejmě že si musela vymyslet něco extra! Přitom když jsem já něco řekla, hned jsem bylá drzá a ničila jsem naše výlety! A je to tak každý den! Kdo asi musí uklidit celý pokoj a kdo se může dívat na kriminálku las vegas? Prostě už je za tohle nenávidím!!!

Máte taky tak hnusné sourozence?

cus lidi..mam v sobe moc emoci a nevim kde to vypsat jinde nez tady,chci slyset vas nazor..je to o me a jednom klukovi chci slyset vas nazor ohledne toho co se mu honi v hlave..komu to prijde ohrany at to necte..takze jak zacit-na jedny akci sem tak nejak vic poznala jedoho kluka,ne nijak moc ale poprvi sem se s nim bavila..no a on se mi zacal celkem zamlouvat,celkem dost..po ty akci sme se parkrat potkali,prohodili par slov,nic zvlastniho..ale jednou prisel na nase zevlici misto,kde sme sedeli s kamosema..upozornuju ze ten kluk je rekneme o dost starsi,no a prisel za nama a asi tak hodinu sedel vedle me a povidali sme si,a pak on se me zeptal jestli s nim nechci jit k nemu na chatu,ze pokecame a dame si sklenicku vina..okamzite sem souhlasila,hrozne moc se mi libil a cejtila sem z toho jakousi sanci se vic poznat..tak sme k nemu sli a celej vecer sedeli na "verande" a kecali,popijeli vino..bylo to uzasny,alespon pro me..a za ten vecer pirslo par okamziku ktery envim jak si mam vylozit,mozna sem si neco jen naivne namlouvala ale-zeptal se me jestli mi je zima,tak rikam ze celkem jo a on ze mi prinese deku,vsichni by mi ji jen podali a nic,ale on ke me prisel roztah ji a zabalil me do ni..potom se koukal jestli sou poradne umyty sklenicky...:)) no a ukazoval to i me ale tu ruku kterou tu sklenku drzel dal jakoby okolo me,jako kdyz nekoho chcete chytit okolo ramen,potom sme odnaseli veci dovnitr ze se presunem protoze byla zima,a me ta deka spadla z ramena,a jen tak mimochodem sem to vypustila z ust a mezi tim sem si ji stihla nahodit spatky ale on stejne prisel a jeste jednou mi to dal nahoru..potom do me nekolikrat jen tak zdoubnul,z niceho nic a kdyz sme sli domu tak sme si oba vedli v jedny ruce kolo,a on z niceho nic me chytil okolo ramen a celou cestu sli v tyhle pozici,a na zastavce kdyz sem cekala na bus tak me zas chytil okolo ramen ale tak nejak vic a ja byla unavena tak sem si polozila hlavu na jeho rameno a on si oprej svoji hlavu o moji hlavu a ...hm..bylo to hrozne krasny,cejtila sem strasne velky stesti..dneska sme se meli jet nekam projet na kole ale on se neozval..a sem tak trosicku sklamana,nevim co si mam myslet o tom co se mu honi hlavou..ja na nej musim porad myslet,mozna se mi neozval protoze ma moc prace..on totiz pracuje..:) ja nevim..reknete mi na to svuj nazor..ja to pochopila jako nejaky signaly..proste jak kdyby mi daval tak letmo e beze slov najevo ze me ma rad,ale v tom pripade proc se neozval..napiste mi nekdo normalni srozumitelnej nazor..pls..dik moc tem co si to aspon precetli..:)

??

Milovat... Jedno slovo a kolik dokáže... Jen já jsem zapomněla, jak se používá... Jen já se utápím ve vlastním světě bez lásky, bez víry, bez naděje...

Nežádám odpuštění... Jen se chci citově vyprázdnit...

Myslela jsem si, že jsem z toho venku, je mi hrozně, už necítím žádnou lásku,jen bolest a beznaděj, že už nechci žít.Chci tu lidem pomoct, ale nikdy nepíšu svůj názor, protože nikoho můj názor nezajímá, nemůžu pomoct a poradit ostatním, protože jsem na nic, zbytečná.Kdybych k něčemu byla, moje máma by se nezhroutila.Dokázala bych ji pomoct,ale co já?byla jsem slaboch a nebyla jsem s ní když to potřebovala, protože ona nebyla když se mi začal hroutit svět.Já s ní chtěla být, ale jsem na dně a neměla jsem na to sílu.Nikomu nedokážu pomoct, je mi strašně. Nechci se řezat,nechci brečet a vím, že smrt to nevyřeší, ale už dál nedokáži žít, nemám sílu...

Všem se omlouvám,že to píšu....

Lidičky prostě se opravdu cítím šťastná,o hodně dlouhé době jsem zasypaná SMSkama a mailama a vším možným...prostě si užívám pozdní máj..lásky čas...

Nevadí,že je skoro podzim..mě začalo jaro

Nemužu se z toho vzpamatovat.... každý mi říká ať tomu dám čas a že.... bla bla..... jenomže já jí tak moc miluju že to nejde... nechci a už nikdy nebudu chtít někoho jiného... je to všechno v **** .....

:´(

Tak dost stěžování,konečně jsem narazila na někoho o koho stojí bojovat a být s ním šťastná. Je opravdu moc hodný a myslím,že mě má opravdu upřímně rád........

Konečně sem se přeneska přes zradu mojí nejlepší kamarádky a myslela sem si, že sem zase šťastná... Byla jsem venku s jedním klukem, kterej se o mě snažil asi od ledna a měli smë toho spolu víc než by kamarádi mít měli... No zkrátka byla sem s ním jednmo odpoledne a zamilovala sem se do něj. Bylo mi strašně fajn a on taky vypadal spokojeně, potom telefonoval s kámoše a řekl mu že je se svou mladou, mě to vůbec nevadilo, spíš naopak, Večer, když sem šla domů mi řekl že se mi ozve, ale nic... Čekalla sem dva dny ale marně, když sem se mu pokoušela dovolat nebral mi telefon, pak sem mu volala od kámošky a to už to zvedl. Najednou nevěděl co mi má říct a dlouho přemýšlel když sem se zeptala proč to nebral. Nakonec mi řekl že se mi potom kdyžtak ozve. Zeptala sem se jestli to mám brát tak jako že se třeba neozve vůbec a on mi řekl že prostě neví a že musí končit... Od té doby o něm nic nevím, bylo to sice včera, ale i tak sem z toho docela nervózní. Nechci vypadat jako nějaká stíhačka, ale přece když řekl že spolu chodíme nemělo by to vypadat takhle nebo snad ano??? Prostě nevím jestli mám kluka nebo ne a to mě mrzí!!!

Newím co si o tom mám myslet

tahle nepříjemná věc se mi stala nak onci školního roku...stala se mi taková nepříjemná věc a jedna holka za mnou po tom dost chodila...myslím si že jen kvůli tomu aby se zviditelnila...
měla ráda jednoho kluka...a chtěla abych sní a snim a z pár lidma šla ven...tak jsem šla proč ne.ten kluk se mi taky líbil ale ona to nevěděla...proč jí to taky říkat když jsem věděla že se urazí...jenomže on jí potom řek že se mu líbím...bylo jí to líto a už se se mnou moc nebavila...já jí řekla že bych nikdy nepodrazila...asi po týdnu jsem to nevydržela a řekla jí že se mi líbí..nechtěla jsem to před ní skrývat..myslela jsem že to vezme protože na tom nebylo nic špatnýho...ale ona se urazila a nesnáší mě kvůli tomu...řekla jsem jí že se jí nebudu omlouvat že nemám za co..a ona o mně ve škole rozhlašovala že jsem mrcha a podrazačka jako bych jí ho přebrala a chodila snim ale já nic takového neudělala nechápu to...kdybych byla taková mrcha jak o mně říkala...nemusela jsem jí to vůbec říkat a potichu jí ho balit...mohla jsem snima chodit dál ven a bylo by mi jedno že je na mě naštvaná...mohla jsem jí ho zbalit i po tom co se na mě naštvala....
a co mi na to řekla ona?že kdybych bylas taková kamarádka jak si myslela že bych ho vůbec ráda neměla...jenže když se mi někdo líbí tak tomu přece neporučím...ona mě taky donutila abych se rozešla z jednim klukem a po půl roce jsem se dozvěděla že ho milovala...taky jsem se na ní za to nezlobila a ona když jsem jí tohle připoměla řekla že je to něco úplně jinýho!!!!!nevím...ale přijde mi že je to její chyba né moje......

ať nad tím přemýšlím jak přemýšlím pořád nechápu její chování...

No tak asi to bude dlouhý...
Takže začalo to u kamaráda na chatě... Tam sem se seznámila s jedním klukem. Líbil se mi hned jak sem ho viděla... Kamarádce taky /ale to není důležitý/... Setkávali sme se vždycky u kamaráda na chatě... Dlouho nic nebylo, téměř jsme se spolu nebavili nic... I když se mi líbil, tak sem si ho moc nevšímala, protože v tu dobu měl holku... Nevím, kdy nastal ten zlom přesně, ale asi někdy na začátku prosince sme se spolu začali bavit víc a víc... Byl moc fajn a zrovna měl problémy se svojí holkou, tak sme to probírali / sice jen na icq, ale to je jedno/... Rozumněli jsme si... Někdy kolem Vánoc se s nim ta holka rozešla... To už sme si psali možná trochu víc jak kamarádi, ale pořád nic... Trochu jsme řešili Silvestra /měl se konat na chatě, kde sme se poznali.../ Tak nějak jsem cítila, že se mezi náma něco stane... Taky že jo... Byla sem s ním celej večer- jen jsme se líbali.. Ale ten večer byl krásnej!! Asi v půl druhý sem musela dom, tak mě šel doprovodit...
Každej / nej kámoška a lidi z chaty/ si mysleli, že to bude pokračovat i já sem si to myslela... Ale najednou přišel nějakej zlom... Zlom, kterej způsobil jakejsi odpor, že je to moc lehký s nim teď začít chodit... Nechápala sem se... Sem hrozná, když mě někdo moc chce, tak ho téměř automaticky odmítám... Tak sem ho začala odmítat... ...Chudák to nechápal / není divu :'( / Chovala sem se opravdu hrozně, otřesně ale to sem v tu chvíli neviděla... Byla sem jak zaslepená... Byl do mě zamilovanej asi měsíc... Pak to asi vzdal... a šlo to tak nějak do ztracena... No teda ne, kamarád říkal, že mě nesnášel... Během února začal chodit s jednou holkou a pak se s ní rozešel /myslím, nevím to přesně, v tu dobu sme se spolu vůbec nebavili.../ Pak asi v březnu (někdy ke konci/ byla další akce na chatě... Tam sme se kupodivu bavili.. A to bavení skončilo úletem... Po úletu se nic nedělo.... Občas sme si psali na icq a nic... Ale teď v červenci jsem si na něj nějak vzpomněla... A začala sem na něj myslet... Tak sem si s ním psala a nějak sem se ho zeptala jestli by nešel ven.. Jen tak pokecat... Byl překvapenej, že chci jít ven, pře když chtěl jít on tak sem se asi vymlouvala .... No tak sme se domluvili a šli jsme.. Bylo to moc fajn.. Ale tak nějak sem to nehrotila, a on taky ne... On stejně druhej den odjížděl pryč a já za pár dnů taky... Pak sme se viděli minulý pondělí... Na chatě, jak jinak... Následoval úlet / teda nevim, z mí strany to už úlet asi nebyl... už sem o tom přemýšlela trochu jinak.../ ... Pak sem mu psala pár smsek atd a on neodepisoval.. zamilovávala sem se do něj..čím víc neodepisoval, tím víc sem ho chtěla... Pak sem to nevydržela a napsala takou "slohovčičku" ... Na tu mi odepsal... že si to naše chození nedokáže představit a že potřebuje čas- at mu dám čas nebo at na něj zapomenu... Nedivila bych se mu kdyby se mnou vyběh, fakt sem se chovala strašně, ale lituju toho... Moc :( .... Sakra co mám dělat... Proč sem si to takhle zkomplikovala...

Nelituju příliš pozdě? :(