Zpovědi

mám fakt sqelyho kluka... ale tedka se chova diwne... pomalu mi neda ani pusu... pred tema ctyrma dny bylo fakt vsechno sqely... ale tedka najednou se chova jinak... mozna to je tim... ze sem snim nesla na ples... anebo ma jen blbou naladu... z toho počasí...jako ja...

ja vim... ze vam to pride asi jako blbost, kdyz tady ctu problemy ostatních, ale potrebuju poradit...

Aby jste věděli co jdete číst tak vám to řkenu dopředu aby jste nemarnili čas čtením něčeho co vás zajímat nebude...jde o moji máti .... jste rádi že jsem vám to řekla dopředu že... konkrétě jde o pití alkoholu a někdy i pokusi o sebevrazdu (moji máti) už dlouho nic neudelala kromě opilosti s kterou asi nic nenadělám, ale stejnak úplně se mi odcizila ... nevím co si mám počít... bratr se odstěhoval a já zustala s mamkou doma sama. Každý mi radí at si s ní promluvím to jsem dělala a ona pokazdé řekla že už to neudělá, ale kdyby to dodrežela tak by jsem toto asi nepsala. Do nemocnice nechce jít a já jsem ještě malá a nemužu si odejít z domu... už nevím co mám dělat ... :(... když už je doma tak se neustále hádáme spíše ona se do me naváží ... už nevím co mám dělat :(... můžu za to já že chodí se opíjet?!

budu vám velmi vděčná i za malou utěchu moc mi pomuže. :)...

Potřebuju pomoct... Hlavně od mužské populace tady!!! Nevím, připadá vám normální, že když holka vyprovokuje kluka, tak že jedná v afektu a tu holku zmlátí??? Nejedná se o jednu facku, ale mlácení do hlavy, škrcení, kopání na zem a podobně. Protože jednoho znám, co tvrdí, že do něho nemá ženská hustit žádné kraviny... že nemá provokovat... protože když ji pak zmlátí, tak si za to může ona sama... Berete to tak všichni??? Taky vám ujíždí nervy a nebo by jste na holku nikdy nevztáhli ruku???

Co si o tom myslíte, je to normální??? Nebo je ten chlap, co tohle říká parchant... Prosím, zajímá mě váš názor!!!

Jsem hrozně naštvaná...Tak jsem se těšila na lyžák ! Možná i proto, že by to byla jedna z posledních akciček naší třídy, protože nás brzy čekají zkoušky... Měli jsme to s holkama superně naplánovaný, jak si to užijeme. Budeme nás šest na pokoji, pořádně si užijeme sněhu a kluků...no, realita je taková, že sníh není, takže tam můžeme lyžovat tak na blátě, nejsou pokoje po šesti (což by nám tak nevadilo, protože bychom klidně byly i s ostatníma holkama ze třídy, ale nejspíš to vypadá na rozdělení mezi "áčkařky", se kterýma si tedy vůbec nerozumíme), většina naších squelých kluků nejede, mezi námi holkama jsme trošku rozhádané, v pondělí ráno mám čekat na busáku a ještě jsem si ani nejela pro lyže. Navíc mě začína bolet hlava a v krku a mám nepříjemné tušení že na mě leze chřipka...

Proč se musí vždycky všechno zvorat ?

na tento den sem se tesila asi dva tydny... kamarad slavil narozeniny.ze zacatku to bylo fajn, rozbalil si darek byl rad, pilo se a tak...potom sem se dala do reci s osobou do ktere jsem se zamilovala, ale on o tom nevi...povidali jsme si a prisla chvilka ,ktere jsem se bala... zacala jsem pred nim brecet...ptal se mem, co mi je ,a jsem mu lhala, proc brecim...duvod byl samozdrejme on! potom jsme si sli sednout a on tam zacal flirtovat s moji kamaradkou...to jsem nevydrela a utkla na zachod! on nic nevedel...kdyby tak vedel co k nemu citim... rict mu to nemuzu, protoze s nadavno rozesel s holkou a dodnes se z toho nevzpamatoval! ja vim, ze tady pisu uplne nesmysly, protoze problemy s opacnym pohlavim ma kazdy, ale ja uz nevim co mam delat...vsechno se mi hrouti! ani na tohle nemusite reagovat, protoze takovych problemu je hromada a vzdycky bude! nezvladam uz normalne zit! da se nejak naucit to , aby si sebe aspon trochu clovek vazil?

Nechci ani brečet, litovat se ani otravovat ostatní lidi, ale já už vážně nevím, jak dál. Dokud jsem doma, je to v pohodě, ale jak vyjdu ven... Nemůžu se přece jenom zavírat ve svým pokoji a nechat svůj život dál se hroutit. Myslela jsem, že už to bude dobrý, že zase vyjde sluníčko, ale jednou ráno zazvonil telefon a všechno bylo v hajzlu. Všechno. Teď nevím, jak dál. Nemůžu s tím neustále otravovat lidi kolem sebe, protože nepochybně už toho mají všichni dost. Takhle už ale nemůžu dál, nemůžu, prostě to nejde. Nevím, co cítím, nevím jak se chovat, tvářit, kam jít... Nechci otravovat ani vás... Vidím jenom jednu cestu ven. Promiňte mi, že jsem to nezvládla... Omlouvám se všem.

Chtěla bych sedět na mráčkách a smát se holkám v natáčkách.

Jsem dement,ranila sem a zřejmě od sebe odehnala kamošku :(...dnes mě vykolejilo jak se spolužáci úplně vyžívali v tom jak se plácám a nejde mi složit ani základní anglická věta,ta radost v jejicch očích.Vím že mě to neomlouvá,neměla sem ji tak odseknout,ale já se stěží držela abych se nerozbrečela.

pardón je to asi hloupa malichernost

pooomóc lidičky...já chci poprví ve svym životě umřít...:(( ne nebojte nemyslim tim,že se teďka podřežu a nebo půjdu skočit z mostu...to fakt ne...ale připadám si úplně vyždímaná a nemám už na nic sílu...Možná si pamatujete,jak jsem vám psala o tom ukrajinci a mě...prostě jsme spolu chodili asi půl roku a on potom odjel na vánoce domů na ukrajinu...a všechno bylo ok a on se měl vrátit...dokonce mi i psal a tak...ale teďka přestal psát,dneska už mi ani neodepsal na sms... a já mám strach,že je to špatný znamení...prostě že už se nevrátí...:((((((((

Já už nemůžu....:((

dneska sem konečně po víc než půlroce s novou třídou "ukázala co ve mně je" - pustila sem ze sebe ven nahromaděnej vztek a asi minutu křičela (ve svým dokonalým cholerickým záchvatu) na jednoho kluka, co je ve třídě dost oblíbenej.
jeho reakce? bojí se na mě mluvit, abych mu náhodou něco neudělala.

for Adee:Promiň,moc se ti omlouvám za všechno co jsem ti kdy udělal.Nechci tě už nikdy vidět jak jsem tě viděl ve středu.Nikdy nezapomenu na ten okamžik,který mi trhal srdce.Byla jsi strašně vystrašená a měla jsi uplakané oči,už nikdy tě takhle nechci vidět to bych radši zemřel.Celý den mi pak bylo špatně a přemýšlel jsem proč?Proč jsem takový vůl?Proč jsem ti nadával,když jsem na to neměl právo?Proč jsem ti nadával tady,kde se cítíš dobře?Proč když jsem tě miloval tak jsem tě zároveň nenáviděl?Hrozně se ti omlouvám!!!Vím,že to tyhle slova nenapraví,ale aspoň víš,že vím,že jsem udělal chybu.Hroznou chybu,kterou si budu nadosmrti vyčítat.

Promiň

Dělám jednu botu za druhou a topím se v tom pořádně. Pár posledních přátel co mám odrazuju tím, jak jsem sebekritická. No spíš jsem blbá,nebo nevím...jen vím že už to tak dál nejde. protože už půl roku je to pořád to samé.Prázdniny co jsem měla jsem proseděla doam. nevím co bych taky jiného měla dělat.Samotnou mě nic nebaví.

Ahoj potřebuju pomoc.... nevím co mám koupit kámošce co jí je dneska 15??? Prosím pomozte!! :)))))))

Je to akutní!! :))

Miloval jsem jí jako nikoho na světě,ale už je to pryč...uteklo to stejně rychle jako můj život....sbohem

Jsem vrah zabijím sebe ..tím i všechny co do mě vkládali svou důvěru...Jsem zrádce...slíbil jsem jom to...ale nedodržel...jsem lhář...to hrozné tajemstí jenž jednoho vysvobodí...ale druhého zabije ....chce se mi létat letět k slunci a zapomenout na to vščechno tady...peace

Tak jsem zjistila co si o me lidi myslej. Jsem strasne nafoukana, zla, povrchni. Slysela sem jednoho kluka jak rika hezka ale namyslena. To fakt nejsem a trapi me ze si to o me lidi mylsej ale proste se nedokazu otevrit nekomu koho neznam, bojim se ze bych byla vic zranitelna. Kdyz jdu po ulici nevsimam si lidi nevsimam si nikoho to ale neznamena ze sem povrchni a zla. Lidi kteri me neznaj nepochopej. Ale mohli by se aspon pokusit a ne me zavrhovat hned pri prvnim pohledu

Jsem takova jaka jsem.........

Nerozumím to mu jsu zlá na svou nejkamarádku nerozumíme si jako před dejme tomu 2 měsíci. Strašně mě rozčílí už jen to kdykoli na mě promluví. Vlasně mě rozčiluje cokoli udělá. Já nevím co s tím udělat. Přišla jsem na to čím to asi je. Asi tím, že ona toho o mě chce moc vědět a já se nerada svěřuju, nikdy sem se nikomu nesvěřovala až jí, ale teť mi to vadí, protože toho chce moc vědět o mím světě, kterej žiju ve sví hlavě a já prostě nechci, aby to věděla. Nechci aby věděla o všem co mě trápí já jsu zvyklá to řešit v sobě. Nejsu zviklá na to, že se o mě někdo takhle stará já su zviklá vše řešit sama. A mrzí mě, že jsu na ni zlá, ale tím se bráním abych ji nic nemusela říkat. Vím, že mě to neomlouvá.
Co mám udělat aby to bylo lepší??

Už to tady je zas...Deprese a já sedim jen tak w koutě a newim co mám dělat wadí mi lidi...I kámoši nedokážu se jim swěřit s mým trápením....A nawíc...Další je to....Že newím na čem jsem...Nejsem snad tak blázniwá jak si myslim,jsem přeci normální člowěk jako wšichni ostatní nebo ne...??Co dělám tak špatně proč nemůžu mít šťastnej a barewnej žiwot proč se tak trápim...Moc se trápim a pak z toho mám depku jako například teď.Newim co mám dělat nic mě nebawí.......

Šlo by to odpustit...??Je to jen depka která snad zase přejde (jednou)

Žárlím na holku, se kterou chodil kluk, do kterýho jsem beznadějně zamilovaná... Je to normální? Odpovím si sama.. Ne...Normální by to bylo, kdybych s tím klukem něco měla...ale já s ním nic nemám, protože on na mě kašle....nemám důvod ji nenávidět, ale přesto mám chuť jí vydrápat oči....

Je to šílené...mám zase depku z ničeho...nebo vlastně jo, našly by se důvody. Štve mě, že vždycky když mám štěstí, tak než si ho atačím pořádně užít zmizí a jsou tu zase problémy a strasti. Bal sjem skoro měsíc v pohodě a teď jsem zase v hajzlu...pořád nemůžu překousnout návštěvu tý psycholožky a vůbec prostě zase se na mě všechno sesypalo...minulost mě opět dostihla...a já teďka zase sedím v koutě po tmě a brečím místo toho, abych se naučila na písemku , kterou zítra píšu
Nejhorší je, že opět bojuju sama se sebou a cítím potřebu ulevit svýmu trápení a bolesti, ale zase si říkám tak se vzpamatuj od svých osmnáctin si už takhle žít enchtěla,...ne to nechtěla ale je to tu zase a mě to přivádí do šílenství. K tomu navíc je tu jedna 14-ti letá holčina co má doma peklo, hrozný peklo a já denně bojuju o to, abych na druhý den mohla slyšet její hlas, ptž dřív jsem jí pomáhala psychicky a z autotimulace ,ale nyní ji téměř každý den zachraňuju život, přesně jako před včerejškem, kdy mi volala, stojíc v okně a loučila se semnou a já ji prosila a přemlouvala ať to nedělá a na co...?abych ji zase zachránila...jedna z mnoha, kterým se snažím pomoci, ale CO JÁ??? KDO POMŮŽE MĚ???:((
minulej týden zase spolikala prášky, teďka ji chce její matka dá li se matkou nazvat zavřít do cvokhouseu-zase ji tam zavřít, ona ví že jí to ničí a ona tam nehcce a já ji pořád musím zachraňovat. řekla jsem ji taky že když už nemůže a chce zemřít a zabít se, tak ať si radši uleví, že tentokrát ji odpustím, ptž jí to možná zachrání život a já s ní na druhý den opět budu moc mlubvit...cítím se provinile..jakobych ji navedla,ale nemyslela jsem to zle, ale nechtěla sjem aby se zabila...
Je toho na mě moc, strašně moc
copak to nikdo nevidí?
snažím se a na co?stejně když je mi deobře,zase se něco s prominutím vysere...psycholožka mi domluvila termín s psychiatrem, budu se ládovat antidepresivama, tu malou holčinu dá se říct držím při živote, ptž mi pořád opakuje, že já jsem ta jediná kvůli které žije a já za ni cítím velkou zodpovědnost a bojím se že něco zvorám a co když to opravdu jednoho den udělá?myslí ta holka na to jak mi bude?že to neunesu?že to budu brát jako osobní prohru,že jsem ji nezachránila?...a teď ten rozvod-taky spycho na moje pocuchaný nervy a to soudní řízení, kterýho se mám já zúčastnit...a ten kámoš co mě miluje a já mu ublížila...nechtěla sjem ale stalo se tak...když cítím že mě lidi mají hodně rádi, stává se že chci aby mě nenáviděli, ptž se bojím že každýmu ublížím...sakra zase jedna zmatená zpověď....
budu doufat že teď když jsem se vykecala, lehnu nad knížky a neuteču do koutu do tmy nebo do koupelny, abych to ze sebe dostala tak, jak jsem byla zvyklá.

dodatek jako obvykle

Uf, tak jo, mám takový problém, o kterém se mi hrozně těžko píše a ještě mnohem hůř mluví, nemám nad tím vůbec žádný nadhled, takže se omlouvám, pokud to bude trochu zmatené. Takže k věci, když jsem byla malá, bylo mi asi pět, tak jsem byla na operaci slepáku, a pak na gynekologickém vyšetření. Bylo to naprosto strašné, ta doktorka byla děsně nepříjemná a protivná a měla hrozně nechutné řeči. To nejhorší z toho si nepamatuju, jen takové záblesky. Hrozně moc se stydím o tom mluvit, vůbec se za to stydím.... Možná, že teď bych na to už pozapomněla, prostě jsem to jaksi vytěsnila, ale nedávno jsem byla na podobném vyšetření a vybavila se mi tam spousta věcí a nějak jsem to nezvládla a sesypala se tam... Já prostě vůbec nevím, co mám dělat. Mám dobrý kontakt na jednu pscholožku, ale nevím, jestli to je tak vážné, jak jsem byla malá, tak jsem to asi vzala za něco normálního, i když to bylo strašně moc nepříjemné a hnusné... a taky o tom nedokážu mluvit, nedokážu na to myslet....
Snad jste z toho něco pochopili, protože já si to po sobě ani nechci číst....nejraději bych smazala minulost...

Co mám dělat???není to jen ve mně?