Ptám se proč...Proč si o sobě tolik lidí neustále myslí, že jsou průměrní, podprůměrní, k ničemu? Proč nechápou, že každý jsme výjimečný, v každém z nás je něco, co není v těch ostatních. A rozhodně nechápu jak někdo může přestat dlouhodobě mít chuť žít. Vždyť život je fajn, i když je pěkná kurva.
Diskuse ke zpovědi
Gallilea: Výjimečnost = štěstí? O tom jsem se nikdy nezmínila. Neříkám, že nemám problémy a že se mi všechno daří. Taky se mi stane, že mám depku. Ale jak píše Aria...záleží na přístupu.
vyjímeční jsou ti šťasní lidi ... a co my co máme v životě smůlu? nepřipadáme si vyjímeční ... teda alespoň já ne ... závidím a přeju lidem, kteří jsou šťastní! já to asi neumím
Tak zase ale problémy k životu patři, vždyť jinak by tu byla fakt nuda!
Otázka je jenom to, jak a s jakým přístupem se s nimi člověk vypořádá.
a ty si vždy připadáš vyjímečná? všechno se ti daří, žádné problémy? pokud ano, "šťastná to žena!"
Protože všichni chtějí mít lepší život-Lepší život pro obyčejné lidi, říkával Jirka Paroubek.
Bea: Taky fakt.
Kiowa- Tak mě nikdo neutěšuje, když fňukám, já chciiii...
Lazarus- Já chci zpeněžit jak jsem nevýjimečná..
MilujuBublinky- cituji:,,ale bohužel tady je spousta ovcí ve stádu" - toi připomíná, jak neonacisti křičí, aby ostatní lidé nebyli stádo a jejich vlastní ideologie z lidí stádo udělat chce.. Definuj čím se staneš stádem??
Katušenka- Každý by si měl svůj život užít co nejvíc a je jen na nich jak to udělají.. Pokud si připadají, že jsou k ničemu, tak si zvolili tuto cestu a já je neodsuzuji, protože oni na to dojedou, život je to jediné co všichni dostanou a pokud si ho neumí vážit?..... Ale je to jejich věc, mohou si ho prostě prožít jak chtějí..
Lazarus: Tak to je zase jiná . To je už vyšší level, víš?
Jsem sice vyjímečnej, ale potřeboval bych to nějak zpeněžit
Katušenka: ano, tak samozřejmě:) mně to neříkej. ale to neznamená, že každý je výjimečný. každý je výjimečný až posléze, když se něčím odliší... ale bohužel tady je spousta ovcí ve stádu:)
ale stejně pro to člověk musí mít "něco" nějaký vlohy, aby se vůbec chtěl odlišit... musí přemejšlet trochu jinak.. jinak to ty ovce právě ani nenapadne.
Marionette_: Tak jestli si myslíš, že jsem si tímhle nikdy neprošla, tak se mýlíš. Byly doby, kdy mě děsilo jít spát, protože mi to stejně nešlo, akorát jsem se převalovala a přemýšlela nad vším. A když jsem pak usnula a vzbudila se, tak mě děsilo vstát, protože jsem zase musela bojovat proti něčemu, co nešlo zvrátit...jistou dobu jsem v tom byla...ale pak jsem si řekla, že nechci a začala jsem hledat způsob jak se z toho dostat, protože mi přišlo, že žít je moc velký dar na to, abych se toho vzdala a bála se toho, co mě čeká. Neříkám, že jsem tak naivní a věřím v lepší budoucnost jak tomu bylo před tou zkušeností. A neříkám, že někdy neuvažuju nad tím, co jsem a jestli opravdu jsem nějakým způsobem schopná život ustát a bojím se života a říkám si, že uklidit se někam do koukat a nechat věci být by bylo daleko jednodušší. Prostě nic neřešit a proti ničemu nejít, protože to přece stejně nezměním. Ale já jsem na tohle asi moc tvrdohlavá, protože kdykoli padnu na hubu a jakkoli moc mě to bolí, tak stejně po chvíli, kdy se válím na dně a "užívám" si to, mi začne být ze mě samotné špatně, protože přece nepromrhám něco, co mi bylo dáno jen proto, že se furt v něčem nedaří...Vstanu a jdu hledat jinou cestu, kterou se to všechno dá zdolat.
Jak někdo může dlouhodobě přestat mít chuť žít? Jednoduše, Tohle je nemoc zvaná deprese a je to nemoc jako každá jiná. Tebe asi v životě nic zlého nepotkalo, viď?
Občas se nám v životě stanou věci, které mají dlouhodobé nebo celoživotní následky - negativní. Člověk s nimi bojuje, ale po čase ztrácí sílu a energii, protože má pocit, že bojuje s větrnými mlýny. A pak už prostě nemá chuť, sílu a energii. Je unavený životem a nešťastný už jen když se ráno probudí a ví, že "musí žít" (protože není sobeckej sebevrah, kterej neví, že svou smrtí by někoho zarmoutil)...
A kdo tenhle stav nezažije na vlastní kůži, tak ho nedokáže ani pochopit. A upřímně Ti přeju, abys ho nezažila, protože už jen každé začínající ráno je peklo.
P.S: Co se týče té výjmečnosti apod., myslím, že je to prostě jen o tom, jaké má člověk sebevědomí.
MilujuBublibky: Pokud chceš být výjimečnou, tak jí budeš, protože si najdeš něco, co tě odliší. Ale hodně lidem vyhovuje jít s davem, nic neřešit, nemyslet...
no..upřímně kolem sebe vidim opravdu spousty tuctových lidí, který na týhle planetě neudělaj nic pořádnýho, než ji pomalu ničej plýtváním všeho....bohužel...
Katušenka: je to tim, že lidi jsou líný a jejich stav, ve kterým fňukaj a tim na sebe upozorňujou a pak většinou přijde nějakej blbec s tim, že je utěší, jim veeeelmi vyhovuje
lidský tvor je závislý na úspěchu a jakmile se přestane dařit začínají takovéto stavy, hlavně jak se přisere víc věcí naráz - potom je třeba najít v sobě hodně síly a překonat to, či případně se opřít o přátele, rodinu atd. Dá se taky čerpat hodně sil z přírody, i to, že by člověka měl potěšit jen pouhý pohled na ni mu může dodat tolik potřebnou energii a sebevědomí
Katušenka: Omlouvám se, asi jsem přehlédla to dlouhodobě... Možná mají jen své období (u každého trvá různě dlouho, že ano) a sešlo se jich víc a proto to teď vypadá, že si jen stěžují... Máš pravdu s tím rouháním... No, až když lidi něco (někoho) ztratí, uvědomí si cenu života a přestanou řešit prkotiny (a co je prkotina si každý musí určit sám)...
Vše je iluze. je to jen výmysl lidské společnosti. Každý není výjimečný, ale časem se může stát, pokud sám chce a něco pro to udělá. vše je iluze a nic není takové jaké se zdá být!
Je to hrozné klišé, když je to napsané takhle... Ve skutečnosti lidi až tak výjimeční nejsou, určitě ne tak, jak se rádo tvrdívá. Je to pravda, ale myslím, že se jedná o tak jemné rozdíly, že může trvat roky, než si jich člověk sám na sobě všimne...
Jasmen: Jj, to já vím, proto tam píšu dlouhodobě. Protože každému z nás se tohle už někdy stalo. Ani já nejsem výjimkou. Jen v poslední době furt poslouchám, jak lidi říkají, že jen čekají až umřou...viz. nedávná zpověď tady v MM. Mě to příjde jako rouhání, ať už vůči životu samotnému, tak už vůči lidem, kteří zemřeli absolutně zbytečně a ještě toho mohli hodně moc začít.
Těžko odpovědět... Lidé mívají stavy, kdy si přestanou věřit (dlouhodoběji se jim třeba nedaří v práci/ve škole, najednou je přejde chuť na cokoliv), začnou si libovat v tom, že se jim všichni snaží dokázat, že takoví nejsou, baví je poslouchat lichotky a plácat se někde dole a odmítají s tím cokoliv dělat (někteří si to ale nepřipustí, nedojde jim to). Chce to čas, dostat přes pusu - aby se vzpamatovali - a časem jim to dojde... Takovéhle stavy jsou přirozenou součástí vývoje osobnosti, snad každý k tomuhle někdy dospěl. Pochyboval, nevěděl... Časem přijdou na to, že vždy (! vždy !) je důvod žít a že je život jako houpačka (holt jsme jednou i dole - tam se odrazíme a hurá nahoru)... Hlavně je důležité bojovat a nevzdávat se... Ale k tomu musí dospět každý sám...
Nemožu jinak než nesúhlasiť.
Náhodné moudro a přísloví
Čiré rozkoše není, nějaký zármutek vždycky nám zkalí radosti. (Ovidius)
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých = date("Y");?> ©