Detail a diskuse u zpovědi

Mám divný pocity. Nedokážu si představit, jak dlouho spolu už nejsme. Vypadalo to na věčnou budoucnost. A pak se něco stalo. Okolí na mě vyvíjelo nátlak, on mě dusil, jeho otec mě dusil, cizí prostředí, nový lidi..Nikdo mi nedělal záměrně nic špatnýho, prostě toho bylo najednou hodně na vratký uvažování..hm..mě. Najednou bum, kolaps, ocitám se u toho divnýho doktora, kterej mi povídá cosi o tom, že nesmim ani zpátky k němu, ani jinam. Tak sem odpočívala. Nechtěla sem k němu, popravdě, teď si to uvědomuju. Bála sem se, nevím přesně čeho a rozešla se s nim. I teď se bojim. Hrozně moc ho chci zpátky, jenže..jenže. Je to zvláštní pocit, jako bych žila za dva lidi. Jednou nemám problém, rýsuje se mi novej vztah, učim se líp, bláblá. A pak, pak je tu ta holka, co si zapomněla smazat minulost a myslí na ni a pak i na to, co se stalo a nechápe to, nechápu to. Nechci žádnej jinej život, tamto bylo nádherný. Bylo to hrozně fajn. Ale myšlenky na to sou jako sestříhanej thriller. Nechci nic takovýho zažít, ubíjelo mě to. Asi za to může to společný přechodný bydlení, bylo toho na malou holku moc najednou, jak může někdo v 16ti bydlet s přítelem, to je blbost. Hele, fakt, nvim, jak se vyrovnat s minulym a budoucim, nějak to spojit a ne jednou to a podruhý tohle. Vůbec celá tahle zpověď je divná, že jo.

Asi sorry, budu nejspíš přetažená.