Detail a diskuse u zpovědi

Minulý rok jsem poznala moc fajn človíčka, teda znala jsem ho už dřív,ale teprve loni jsem ho poznala pořádně. Zjistila jsem,že je mi moc blízký, až moc. Jenže jsem si to loni nechtěla připouštět. Léčila jsem se z minulého vztahu, kdy jsem ze sedmího nebe spadla volným pádem na tvrdou zem. Dost to bolí. Všechno bylo v pohodě. Jednou za týden jsme se scházeli v kroužku, viděli se v divadle. Byla jsem za ty chvíle vděčná. Jen ten pocit, že byl se mnou. Nepotřebovala jsem s ním chodit, mít ho jen pro sebe, na každým rohu se s ním líbat. Nic z toho jsem nežádala. Stačilo mi jen jeho přátelství. Úsměv. Oči. Nic víc. Pak na mích narozkách mě byl doprovodit domů, dlouho jsme si povídali a mě s ním bylo tak dobře, krásně. U dveří jsme si dlouho koukali do očí a já jsem najednou řekla tak ahoj. Dlouho jsem přemýšlela, co by bylo, kdybych to ahoj neřekla a stála tam, možná by to řekl on a možná....ale to se nedovím...Pak odmaturoval. Ale pořád jsem se těšila, že se zase jednou týdně v kroužku potkáme. Napsal mi že ne. Úplně mě to podlomilo. Je mi hrozně smutno. Všichni, které mám ráda, tak mě opustí...
Včera jsem mu psala SMSku a na konec přidala, že ho mám ráda, celý rok jsem nedokázala mu to říct do očí. Ale jsem ráda, že jsem to napsala do té SMS. Sice si to může vyložit jinak......