Detail a diskuse u zpovědi

tak už mam sbaleno, zítra jedu na ten tábor.. na jednu stranu se těšim, vypadnu z baráku a na ty dva týdny budu mít pokoj od všeho tady.. ale na druhou stranu se bojim, že to tam nevydržim, že se pohádáme, že si nepadnu do noty s ostatníma lidma, co tam budou.. protože se neumim hned začít s každym bratříčkovat a plkat o takových těch nezávazných blbostech.. když někoho neznám delší dobu, tak se bojim, že se ztrapnim, že si o mně bude myslet, co jsem to jen za trapku..takže většinou jen mlčim, abych náhodou neřekla něco blbě.. a s tim "mym" jsme si to vyříkali, řekla jsem mu, co mě štve, co mi na něm vadí.. přiznala jsem se mu, že jsem už několikrát uvažovala o tom, že bych to s ním skoncovala, ale ten tábor mi to nedovolil.. vypadlo z něho, že to pro něho byl docela šok, že mě nechce ztratit, že ví, že se nechová podle mých představ, ale v určitých situacích si to neuvědomí a pak ho mrzí, že se naštvu.. neubránila jsem se slzám, nechtěla jsem brečet, ale nešlo to zastavit.. opakoval mi, že nemám plakat, že kvůli němu ne, že mi za to nestojí atd., ten večer byl na mě hrozně hodnej, vlastně jako dlouho ne.. pár dní mu vydržela ta snaha udělat mi radost, ale už to zase pomalu přechází.. a mam strach, že na táboře už to bude jako předtim.. a bojim se, jak budu tam reagovat na tohle všechno.. protože tam minimálně zezačátku budu neustále s nervama v kýblu.. navíc tam jedu jako zdravotnice a začínám mít hrůzu z toho, že se tam něco stane a já nebudu schopná nějak pomoct..